Jak vzpomínáš na svou babičku, po které se jmenuješ?
S láskou. Měla zajímavý život. V sedmnácti letech se provdala za dědečka Jana, který už měl v té době čtyři děti z prvního manželství. Jeho první žena při čtvrtém porodu zemřela. Časem babička dědečkovi porodila dalších patnáct dětí, z nichž jedno zemřelo. Dohromady vychovávala osmnáct dětí. Svou druhou babičku Katarínu ze Slovenska jsem viděla bohužel jen párkrát jako malá holka. Ta porodila taky patnáct dětí. Její muž za války zahynul. O děti se pak starala sama. Ve stejné vesnici tehdy žili bezdětní sedláci a babička jim tehdy darovala svého prvorozeného syna Jana. O adopci tam tehdy nikdo nevěděl. Postupně další sourozenci chodili k sedlákům do služby. Měli co jíst a taky co na sebe.

Děj dílů, ve kterých se objevíš, se odehrává na samém začátku let sedmdesátých. Vzpomínáš, co jsi v té době dělala?
Končila jsem základní školu v Loučné nad Desnou a nastupovala na gymnázium v Šumperku. Taky jsem se začínala věnovat amatérskému divadlu a žít trochu bohémským životem.

Jaké jsou tvé nejsilnější dojmy z té doby?
Těch by bylo víc. Nejsilněji mě určitě poznamenalo divadlo. V patnácti letech jsem dokonce absolvovala amatérský kurz režie s inscenací hry Miroslava Horníčka Dva muži v šachu. Troufla jsem si dokonce na jednu z hlavních rolí. Dnes už bych se za tohle představení asi hodně styděla. Taky jsem se v té době poprvé zamilovala, okusila cigaretu a alkohol, naučila se sekat trávu, plavat.

Jaká je Marča Havránková, tvá postava z právě natáčeného seriálu Znamení koně?
Úplně obyčejná ženská, která má svého muže a miluje svou práci. Přesto, že nemá vlastní děti, je pozitivním člověkem, který se se svým životem příliš nepáře. V rodině hlavní představitelky funguje jako dobrý kamarád, takové to rameno, na kterém se můžete vyplakat.

Pocházíš se zemědělské rodiny. Jak se cítíš na place, v holinách a vytahaném svetru s vidlemi v ruce?
Jako doma. Od dětství jsem se fyzických prací tohoto druhu neštítila.

Jaký máš vztah ke koním?
Mám k nim respekt. Líbí se mi. Jsou to snad ta nejsvobodnější zvířata na světě.

Kdy jsi viděla svět z koňského hřbetu poprvé?
Když mi bylo patnáct, chtěla mě máma naučit jezdit na koni. Jednoho prázdninového srpnového večera mě posadila na překrásnou kobylu Vláru. Ta ovšem okamžitě vycítila, jak strašně se bojím. Když jsem ji popohnala, splašila se, vyhodila zadkem a už jsem byla na zemi. Tehdy jsem se zařekla, že už na koně nevlezu.

To jsi ovšem porušila?
Pochopitelně několikrát. Dodnes ráda vzpomínám na slavný díl Četnických humoresek, ve kterém jsme s Borisem Rösnerem hráli páreček sňatkových podvodníků. V dobových kostýmech nás posadili na koně. Padesát metrů jsme v klidné chůzi na koňském hřbetu rozmlouvali. Když jsme skončili, pan režisér zakřičel hurónským hlasem: „Výborně, stop.“ Můj kůň se splašil a začal poklusávat. Ze mě v tu chvíli vypadl jen zoufalý výkřik: „Proboha, pomoc, jak se to brzdí?“ na můj zoufalý výkřik v hřebčíně v Napajedlech myslím dodnes nezapomněli (smích).

V premiéře běží třetí řada Leteckých katastrof, ke kterým jsi namluvila komentáře. Jaké bylo tvé další setkání s tímto dokumentárním cyklem?
Velmi příjemné. Jsem ráda, že mě režisérská dvojice Jitka Kučerová a Milan Peer opět přizvali ke spolupráci. Od spousty lidí v obchodě, na poště, ale i od svých kolegů slyším chválu. Prý už k tomuhle pořadu můj hlas patří. To mě velmi těší. Jinak by ta práce neměla žádný smysl.

Vstupovala jsi na známé území. Měla jsi z něčeho obavy?
Stejně jako u prvních dvou sérií jsem se bála, abych nebyla přespříliš emotivní. No a pak také cizích slov. Odborných výrazů je v letecké hantýrce docela hodně. No a taky se někdy bojím, abychom stihli v ten konkrétní den natočit všechno, co máme.

Lišily se v něčem příběhy druhé série od těch předchozích?
Myslím, že jsou televiznímu divákovi podávány více emotivně.

Pravděpodobnost letecké katastrofy je prý velmi malá. Znáš někoho, kdo přišel o život při havárii letadla?
Zaplať pánbůh ne. Doufám, že se toho ani nedožiju. I přes to, že znám díky Leteckým katastrofám hodně příběhů s nešťastným koncem, nemám z létání strach. Abych řekla pravdu, raději na ně zapomínám a zabývám hezkými věcmi.

Co ti ze všech aktivit, kterými se živíš, momentálně zabírá nejvíc času?
Když bych to měla seřadit, bylo by pořadí následující: divadlo, dabing, škola, rozhlas, televize.

Učíš na Mezinárodní herecké konzervatoři Praha. Musela jsi jako kantorka získávat sebevědomí?
Na začátku jsem měla před žáky příšernou trému. Poprvé mě představovali Mirek Moravec a Jirka Zbořil, takže naše první seznamovací hodina skončila příjemným povídáním. Pokouším se ty mladé někam posunout a nasměrovat, ale samozřejmě o svém pohledu na herectví a sama o sobě neustále pochybuji.

Snažíš se svým studentům předat zkušenosti. Co ses naučila naopak ty od nich?
Myslím, že na takové hodnocení je ještě příliš brzy, ale občas mám pocit, že se na svět dívám malinko jinýma očima.

Šíříš kolem sebe pohodu a pozitivní energii. Co děláš, když máš smutky na duši?
Vlezu si do postele a spím. Někdy přijdou i uvolňující slzy. Taky mně spolehlivě pomůžou knížky. Teď naposledy mě naprosto nadchla kniha Kalvárie od spisovatelky Petry Braunové.

Znamenaly padesátiny v tvém životě nějaký zásadní zlom?
Kupodivu ne. Možná se cítím mladší díky tomu, že jsem měla děti ve zralejším věku. Občas mě něco bolí více, ale to je celkem přirozené. Psychický zlom u mě určitě nenastal. Možná jsem s přibývajícím věkem naopak klidnější. Proč se stresovat? Čeká to každého.