Valérie Zawadská - Mám ráda nový pohled na věci

Sympatická, živočišnou energií nabitá herečka a královna českého dabingu Valérie Zawadská se v současnosti na televizních obrazovkách objevuje v seriálu Znamení koně jako zemitá „žena od koní“ Marča Havránková.

V několika rozhovorech jste už prohlásila, že vůně hnoje vám není neznámá…
A také jsem mnohokrát řekla, že mi nevadí. Pocházím z rodiny, která pracovala v zemědělství. Máma byla dojička, táta pásl krávy. Dneska by se asi řeklo, že byl ošetřovatel dojnic. Vyrůstala jsem na severní Moravě a doma jsme chovali slepice, králíky, prase, psy, holuby… A když mi bylo patnáct, dostala jsem se na gymnázium v Šumperku, a za hlubokého jindy byla povinnost, aby studenti chodili na brigády. S mou o rok starší setrou Aničkou jsme si tehdy vymyslely, že si vyzkoušíme práci, kterou dělá naše maminka. A tak jsme na čtrnáct dní nastoupily do kravína.

Dodnes si pamatuji, že tam bylo devadesát šest dojnic. A jednoho krásného dne se stalo, že se vypnul elektrický proud. A protože krávy lidské problémy nezajímají a podojit se musí, máma řekla: „Holky, nedá se nic dělat, vezměte kýbl, horkou vodu a hadr a jdeme na to!“ Takže horkou vodou se musela rozmasírovat vemínka, a s každého struku jsme musely oddojit mléko. A každá z nás měla svých třicet dva krav. Dodnes má na rukách docela silné svalstvo a pevný stisk.
A co se týče vůně hnoje, k našim povinnostem samozřejmě patřilo i shrabávání a vyvážení hnoje na hnojiště, kam jsem mimochodem jednou zapadla levou nohou až po kyčel a tři dny jsem to ze sebe smývala…

Ovšem v patnácti se vám také stala nepříjemná příhoda s koněm, která váš vztah k těmto zvířatům velmi poznamenala, že?
Ano. Moje máma jezdila nejen na motorce, ale i na koni, a tak se rozhodla, že to musím umět také. A jednoho srpnového podvečera mne vzala k nádherné kobylce Vláře s lysinkou mezi očima a mých sedmdesát šest kilo živé váhy (mimochodem dnes mám stejně jako tehdy) jí posadila na hřbet.

Kobylka samozřejmě okamžitě vycítila, že na ní sedí tele, které nemá o jízdě na koni ani páru, a tak vyhodila zadníma nohama a já se poroučela přes její hlavu k zemi. A protože přesně v místě mého přistání ležel kámen, od té doby jsem praštěná.

Takže při natáčení seriálu Znamení koně vás do sedla nedostali?
Kdyby bylo potřeba, tak by mne tam dostali. Ona příhoda ve mně naštěstí v žádném případě nevypěstovala hrůzu k tak nádhernému zvířeti, jako je kůň. Ale v seriálu hraji postavu, která se o koně stará ve stájích a nejezdí na nich. Nicméně právě v Napajedlích, kde jsme točili, jsem před časem natáčela i jeden díl četnických humoresek s režisérem Toníčkem Moskalykem, a tam jsme s Borisem Rösnerem hráli dvojici sňatkových podvodníků a hned první naše scéna byla dialog při jízdě na koni.

Když jsme ji dotočili, ozvalo se z režisérského stanoviště Toníčkovo mohutné burácivé: „Stóóóp! Výborně!“ a to tak hlasitě, že s námi koně začali znepokojeně poklusávat. A já, ačkoliv jsem z dědiny, jsem začala křičet: „Pomóc! Jak se to brzdí?“

Takže jste se do hřebčína v Napajedlích určitě ráda vrátila?
To si pište! Jsem moc ráda, že se už ta první řada líbila, alespoň mnoho mých známých mi to potvrdila, a že koproducent Zdeněk Skaunic nakonec sehnal peníze i na další pokračování. A také mne potěšilo, že můj seriálový partner Olda Navrátil, který tam hraje mého muže Jardu Havránka, tam dostal od scenáristů trochu větší prostor, který se vyvinul v určitý příběh, do něhož samozřejmě zasáhnu coby jeho milující manželka. Ale nebudeme předem nic konkrétního prozrazovat.

Nejen s seriálu, ale především v divadle jste obklopena mladými, talentovanými herci. Neunavuje vás ale jim neustále něco vysvětlovat?
Vy mě chcete nachytat? Vždyť se známe léta a moc dobře víte, že s nimi naopak hraji strašně ráda. Nabíjejí mne totiž svým mládím a energií. A také novým pohledem na mnoho věcí. Nenechají vás sklouznout do stereotypu. Například teď zkoušíme se zcela mladým Divadlem různých jmen Gogolova Revizora, kterého režíruje třicetišestiletý vynikající kolega Lukáš Burian, a chce po nás všech něco úplně jiného, než co máme my herci takzvaně v šuplíku. Předtím jsme dělali Maryšu, kde jsem hrála Lízalku, a Lukáš mne dostal do takové polohy, kterou bych vůbec nepředpokládala, ale dneska si v ní vyloženě libuji. Bezvadné také je, že hrajeme nejenom pro dospělé, ale i pro střední školy, a například na zatím posledním představení v Ústí nad Labem jsem mrkla od hlediště a viděla jsem, že minimálně do páté řady byly chlapci oblečeni v „kvádrech“ a s kravatami nebo motýlky a dívky nelenily a vzaly si šaty. Klobouk dolů. Potěšilo mne to. A co je nejdůležitější: ti mladí naše představení sledují a především vnímají!

To ale zdaleka není vaše jediná umělecká aktivita, že?
S harfenistkou Lýdií Härtelovou už dvanáct a půl roku jezdíme po vlastech českých s večerem poezie a hudby. Vybírám si tam básníky, které mám ráda, což jsou především Jan Skácel a Oldřich Mikulášek. Víte, ono se říká, že dneska už nikdo poezii nečte, ale nedávno jsem doma v knihovně hledala Verlaina a nemohla ho najít. Zašla jsem i do pokojíku k mým synům a najednou koukám, že ten mladší, Roman, šestnáctapůlletý, má básně od Verlaina na nočním stolku. Udělalo mi to radost.
A další mou radostí je, že teď máme s Lýdií v plánu zkusit Exupéryho Malého prince. Momentálně je to ve stádiu zrodu a moc se těším na premiéru, která by měla být ještě v tomto roce.