Bez diváků nejsme nic
Sešli jsme se v jedné pražské kavárně přesně v den, kdy Valérie měla za sebou první čtenou zkoušku v Divadle Na Jezerce na legendární představení Charleyova teta. Přišla rozzářená, nabitá a rozesmátá, pozdravila se s majitelkou restauračního zařízení paní Kristýnkou, pochválila jí podnik, zapálila si cigaretu a pak hned vypálila: „Dneska mám strašnou radost. Mám tu čest, že dělám Charleyovu tetu, Je to nádherná nabídka, krásní a vzácní kolegové: alternuju s Miluškou Šplechtovou, hlavní roli hraje Radek Holub, Lubomír Lipský tam má postavu sluhy. Režíruje Jan Hrušínský, a protože premiéra bude 15. 10., je to hezký dárek na prázdniny.“ Co se divadla týče, má Valérie Zawadská v poslední době vůbec štěstí na zajímavé projekty. Ať už jde o představení Paní plukovníková v již zmíněném Divadle Na Jezerce, kde v hlavní roli září Jiřina Bohdalová, nebo o velice nekonvenční hru Splašené nůžky v divadle Kalich. Tato inscenace mě hodně zaujala, protože jde o téměř novátorský počin, kdy diváci přímo ovlivňují děj na jevišti, podobně jako kdysi návštěvníci Kinoautomatu či televizní národ v seriálech o kuchaři Sváťovi Kuřátkovi či v Kleinových Hříších pro pátera Knoxe. „Je to tvar, který na českých jevištích opravdu není obvyklý,“ pochvalovala si Valérie. „Kdy se vám stane, abyste mohli přímo na místě rozhodovat o tom, kdo je vrahem a kudy se má celé představení ubírat? Něco takového jsem na jevišti zažila poprvé a jsem vážně ráda, že jsem toho účastna, i když je to náročné. Míra improvizace je tam obrovská, soustředění musí být enormní. Člověk nemůže říct, co mu slina na jazyk přinese, ale musí stále zůstat v rámci své postavy a role. Dokonce i během přestávky, kdy divák si jde dát skleničku anebo cigárko, my v podstatě zůstáváme na jevišti. Pro mě osobně to znamená, že běžím do maskérny, protože mám mokrou hlavu, aby mi ji vyfoukali, odskočím si na toaletu a přinesu si na jeviště kafíčko. Stalo se mi při jednom představení, že jsem měla pozvanou kamarádku Věru z Pardubic, a ta o přestávce šla kolem jeviště, kde jsem seděla a pila kafíčko. Oslovila mě a já jí odpověděla to, co by jí řekla figura, kterou jsem hrála: ,Vy jste mi taky  zavařila. “Tři neděle trvalo, než Věra zvedla telefon

takhle pozdním věku – že v divadle je opravdu možné všechno,“ komentovala představení Valérie Zawadská. „Jde o to, přistoupit na hru, a když na ni přistoupí i diváci, bez kterých nejsme nic, je to famózní. A nádherný je i život té hry. Každé představení se totiž vyvíjí. A záleží nejen na divácích, ale i na nás, jak moc v rámci mantinelů, které dostaneme od režiséra, přineseme něco ze sebe.“

Dýchání s postavou
Valérie Zawadská je pro mnoho českých diváků synonymem toho nejlepšího českého dabingu, jaký si lze představit. Přesto jsem jí položil otázku, která mě už dlouho trápí: Je pravda, že s přívalem nekonečných zahraničních telenovel se pověstná superkvalita české dabingové školy stále horší? „Nesouhlasím,“ odpověděla rozhodně. „Každý si zodpovídáme za svou práci. A hluboce bych se musela stydět, i kdybych nejhorší seriál dabovala ,jako když Baťa seká cvičky‘. Pevně věřím, že 99 % mých kolegů, kteří se dabingem živí, si za svou prací stojí stejně jako já.“ Pak se zamyslela a pokračovala: „Samozřejmě že práce je různá. Pro TV Barrandov teď namlouvám telenovelu Sladká Laura. Moje postava asi sedmdesát dílů umírala na rakovinu, a teď se vyléčila. To nepotřebuje komentář. Už nepotřebuju tužku, abych si podtrhávala repliky, protože už tu herečku mám takzvaně přečtenou. Už vím, že udělá před každou replikou velký nádech, pak zvedne pravé obočí, což znamená, že bude mluvit rychle, když je obočí v klidu, mluví velmi rozvláčně. Je to relativně velmi snadná práce. Na druhé straně mám seriál, který se jmenuje Deník zasloužilé manželky a vysílají jej na Primě. Moje postava se jmenuje Reeba, což je rozvedená paní se dvěma dětmi, řeší se tam nejrůznější rodinné problémy. Jde o klasický americký sitcom se všemi smíchy a je to hezky dojemné. Tahle práce je naopak poměrně náročná, protože se dělá osm dílů v kuse, takže sedím vždycky čtyři až osm hodin ve studiu sama a zpočátku jsem z toho měla těžkou hlavu. Ale teď už jsem se s ní naučila, jak já říkám dýchat, a je to lepší.“ Nedalo mi to, abych se zvědavě nezeptal, se kterou herečkou se Valérii, která má za sebou nepřeberně dabingových rolí, dýchá nejradostněji. Na kterou se vždycky těší. „To je velmi těžká otázka,“ zamyslela se. „Kdykoliv mě někdo obsadí na dabování Sophie Lorenové nebo Claudie Cardinaleové, srdíčko mi poskočí z nostalgie, protože tyhle herečky mám dodnes moc ráda. Hrozně ráda bych si ještě někdy namluvila francouzskou herečku Simone Signoretovou. A kdyby se stalo, že by někdo objevil další film s Annií Girardotovou, kterou geniálně namluvila Věra Galatíková, vůbec bych se nezlobila.“

Sousedský azyl
Co vlastně dělá Valérie v době hereckých prázdnin? „Práce, práce a zase práce,“ povzdechla si. „Dnes je to třetí den, kdy nám v pražském panelovém bytě rozkopali elektřinu, předělávají koupelnu, WC a kuchyň. Mám to štěstí, že můžu přespávat u sousedky, které poskytnu ten samý azyl, až za tři týdny dojde na ni. Můžu vám říct, že je to něco příšerného. Právem se říká, že za týden vám obloží koupelnu, ale tři roky to budete uklízet. Moje ruce teď připomínají ruce těžce manuálně pracujícího člověka.“ Připomněl jsem jí, že na práci má přece svého velkého chlapa… „Samozřejmě,“ příkývla „Ale žádný chlap neumí umýt okna tak jako já. Chlap dělá velké, náročné, šroubovací a přidělávací práce. Neumím si představit, že by můj chlap drhnul dlaždičky a pigloval koupelnu, myl nádobí a vymýval police.“ A když už Valérie potřebuje nutně relaxovat, odjede na chalupu. „Každý týden si z chalupy odskočím do Prahy zadabovat a zalít kytky. Doba, kdy jsme trávili prázdniny v panelákovém bytě v Praze, je už zaplaťpánbů čtyři roky za námi.“