| |
| |
|
„Za svůj život
jsem se
devatenáctkrát stěhovala,“ |
|
říká majitelka podmanivého
hlasu, herečka známá nejen díky dabingu, Valérie Zawadská. |
|
(TM magazín č.4, červenec 2007) |
|
|
|
|
|
|
|
|
| |
 |
Vzpomínáte si na svůj první pokojíček?
Na úplně první bydlení v domečku v Pohořanech u Olomouce si
nepamatuji, ale vzpomínám si na mateřskou školku a jak tam do
zahrady spadlo letadlo… Když mi byly dva roky, přestěhovali
jsme se o Slezských Rudoltic, do družstevního domku padesátých
let. Tam jsme se sestrou Aničkou ale ještě neměly dětský
pokoj. Pamatuji si kuchyň s kamny, ve kterých se topilo
uhlím a já si o |
|
ně spálila zadek… |
|
| |
|
|
|
| |
Čím byli vaši rodiče?
Naši pracovali v zemědělství a když ráno odešli na statek dojit
krávy, já a ségra jsme vlezly do ložnice, do těch jejich klasických
manželských postelí, vzaly si deštníky a skákaly jsme ze skříně, kam
jsme lezly přes šicí stroj… Dost jsme se tím bavily! |
|
| |
|
|
| |
Musela jste být pěkné číslo!
To jsem byla. Po přestěhování do Loučné nad Desnou, kde jsme měli
pronajatý rodinný dům, máma k sobě vzala svou svobodnou sestru s
dítětem a náš dětský pokoj jsme přenechali jim. S Aničkou jsme
spávaly v obývacím pokoji, kde byl klavír, velký jídelní stůl, tajně
jsme šmírovaly z postele televizi… V noci jsme se dost strašily, že
je pod postelí chlap se sekyrkou a když vystrčíme nohu z postele,
usekne nám ji. Takže jsme se vždycky málem počuraly… |
|
| |
|
|
| |
A pak
jste se znovu přestěhovali?
Pak se naši zmohli a v Loučné si koupili vlastní domek. Bylo to tam
strašně krásné, i když v zimě bylo těžké brodit se v hlubokém sněhu,
ale dostaly jsme konečně svůj pokojík a máma nám koupila nový
nábytek. Dvě válendy, spávala jsem blíž k oknu, protože jsem s
oblibou lezla do pokojíku oknem ze zahrádky, kam jsem chodila na
mrkev a kedlubny… Měly jsme tam také první toaletku se zrcadlem – a
kdo myslíte, že u toho zrcadla nejčastěji seděl a prohlížel se? Já. |
|
| |
|
|
| |
Připomíná vám dětství nějaká vůně?
Vůně pilin. Měly jsme velký obývací pokoj, kde se topilo v piliňáku
– už v devíti letech jsem ho uměla perfektně natlouct pilinami a
zatopit. Byl to můj úkol, ale často se mi nechtělo a přemluvila jsem
sestru. Aničce to ale nešlo, někdy musela piliňák i dvakrát vysypat,
než se jí to podařilo tak, jako mně. Na to mám tedy nádhernou
vzpomínku, na nádherné teplo a vůni pilin. |
|
| |
|
|
| |
Co se
vám ještě z dětství vybavuje?
Vždycky jsme měli vymalováno bíle, bílé záclony a strakaté závěsy,
ale nerada jsem je zatahovala, mám ráda pohled z okna večer na
měsíc. To si z Loučné dost dobře vybavuji, zahradu zasypanou sněhem
a měsíc. A že měl obývák asi tak pětkrát šest metrů a v rohu máma v
květináči pěstovala lípu… |
|
| |
|
|
| |
Putuje s vámi od dětství nějaká hračka?
Ano! Jmenuje se Zita a je to chodící, mrkací a plakající panenka,
dostaly jsem ji spolu se sestrou k mým narozeninám, měly jsme ji
dohromady, protože naši nikdy neměli moc peněz. Tahaly jsme se o ni
– ségra jí jednou vyškubala řasy, když jsem jí Zitu nechtěla
půjčit…, stříhaly jsme jí vlasy a přilepovaly zpátky lepidlem, má
zlomený palec na levé ruce, ale tu panenku mám dodneška – tak, jak
putují různí medvídci, se mnou putuje ona, a to mně bude letos 49
let. Aspoň mám v domě nějakou holku! |
|
| |
|
|
| |
Jakou
další relikvii máte z dětství?
Pak se mnou putuje fotka ve zlatém rámečku, jsem na ní já se
sestrou. Mně je na té fotce tak pět a sestře šest. Jsme v bílých
šatičkách, s ustřiženými ofinkami podle kastrolu, v křesílkách,
nasvícené, jak to tehdy fotografové aranžovali. Nic cenného
nepotřebuji, ale chci, aby ta fotka byla se mnou. |
|
| |
|
|
| |
Měli
jste doma uklizeno?
Měli jsme doma pořádek, ale nesnášela jsem uklízení. Ale když jsem
se do něčeho pustila, tak perfektně a s vervou. Jednu věc jsem
dělala ráda, která mně kupodivu nezůstala do dospělosti – uklízela
jsem knihovnu. Máma byla vášnivá čtenářka, to mám po ní. Vždycky
jsem si s kýblem s vodou a hadrem vlezla do obýváku, z knihovny jsem
vyndala skla, všechno vypucovala, naleštila. Bavilo mě brát do rukou
jednu knížku za druhou. Říkala jsem si, co už jsem četla, co ne, na
co se můžu těšit, tohle ještě nemůžu, to je pro dospělé… |
|
| |
|
|
| |
Jaká byla
vaše nejoblíbenější knížka v dětství?
Lovci mamutů. Milovala jsem ji, a když mi přišli moji
kluci dost velcí, tak jsem jim tuhle knížku, kterou mám
pořád doma, přečetla. Okamžik, kdy si maminka vyřízne
kus masa, aby si děti mohly ulovit ve zmrzlé vodě rybu,
aby měly co jíst, to je pro mě dodneška silný zážitek,
vždycky jsem u toho dojatá. A pak Vinnetoua, toho jsem
milovala zoufale. A Sama Hawkinse. |
| |
A knížka
pro dospělé?
První „dospělá“ knížka, kterou jsem přečetla v osmi
letech, byla Anna Karenina. Máma, když ji četla, tak u
ní byla hrozně dojatá, tu knížku zhltla a mně zajímalo,
o čem je. Přečetla jsem ji jako malá, ale pak jsem si ji
musela přečíst znovu jako dospělá. A vždycky jsem četla
ráda poezii. |
| |
Na jaké
místo ráda vzpomínáte?
Bylo mi asi devět, když jsme se vydali, celá rodina, za
tátovou maminkou Katarinou na východní Slovensko.
Viťazovce okres Humenné – malá dzedinka… Stará roubenka,
pro vodu se muselo z kopce k potoku, svítilo se
petrolejkou, opravdová pec, ve které babička pekla
chleba. A když se ženil tátův bratr – můj otec byl z
patnácti dětí – babička přichystala svatbu asi pro tři
|
|
 |
|
|
| |
sta
lidí. Něco neskutečného! My děti jsme tehdy spaly na seně v seníku.
Byl to krásný zážitek, cítím dodnes tu nádhernou vůni sena. Byl to
nezvyk, sice jsme spaly na prostěradlech, ale stejně jsme byly od
sena hrozně poškrábané. Když jsem tam po letech přijela jako dospělá
se svým přítelem, také jsme si také ustali na seně a bylo to znovu
krásné, navíc obohacené o ten vztah. |
|
| |
|
|
| |
A
jaký máte další neopakovatelný zážitek?
Třeba když jsem poprvé spala ve stanu, bylo v něm sice dusno a
vedro, ale ten zážitek byl nádherný. Taky jsem jej dopřála klukům,
když byli menší. |
|
| |
|
|
| |
Kde
je vám dobře?
U moře. Dvacet let jsem jezdila do Jugoslávie. |
|
| |
|
|
| |
Dokázala byste emigrovat?
Nedokázala. Nejsem ten typ, stýskalo by se mi. Mně se tu moc líbí.
Navíc je pro mě problém jazyková bariéra. |
|
| |
|
|
| |
Kde
vůbec bydlíte dnes?
V Praze v Řepích, v paneláku tři plus kuchyňský kout. |
|
| |
|
|
| |
Takže
žádný domek se zahrádkou?
Bohužel. I když bych ho chtěla, to je jasné. Nejen proto, že jsem v
něm vyrůstala v dětství, ale paneláky nemám ráda. Je v nich všechno
slyšet. Přestože jsem se tolikrát stěhovala, v paneláku jsem
nebydlela do svých třiceti devíti let. |
|
| |
|
|
| |
Jak
jste zařídili klukům dětský pokoj?
Pokoj je malý, takže klasická patrová postel. Většinu věcí a hraček
už jsme převezli na chalupu. Navíc mám u kluků žehlicí prkno, takže
to je tak trochu i můj pokoj. Říkám si, že by bylo dobrý, aby měl
každý z nich svůj pokojík, ale na druhou stranu – já jsem to celé
dětství nezažila a proč by měli být rozděleni oni dva. |
|
| |
|
|
| |
Vy
jste se vážně tolikrát stěhovala?
Čtyřikrát s rodiči a postupně do různých divadelních ubytoven. Hrála
jsem v Severomoravském divadle v Šumperku, v Západočeském divadle v
Chebu, pak v pražském ABC. V každém divadle jsem taky napůl bydlela,
sprchovala se, foukala vlasy… |
|
| |
|
|
| |
Zařizovala jste si vždy bydlení podobně?
V každém bytečku jsem měla kladívko a hřebíčky – to byly moje
základní pomůcky. Přitloukala jsem na zeď plakáty, věšela jsem na
hřebíčky šperky a různé přívěsky, líbilo se mi, že na ně vidím. A to
v paneláku právě nejde. Musím kupovat ty malé plastové háčky, které
se mi nelíbí a které občas zatluču nakřivo. |
|
| |
|
|
| |
Jste
domácí kutil?
Umím hodně věcí. Co třeba myslíte? |
|
| |
|
|
| |
Vyměňujete žárovky?
Jistě! To ale nepovažuji za kutilství, to je běžná praxe. Zvládnu i
ucpaný vodovod. Samozřejmě mám doma chlapa, ale když na něco čekáte
týden, tak to zkusíte sama a když to jde… |
|
| |
|
|
| |
Jaká
jste sousedka?
Slušná, nemám ráda hluk! I ta vajíčka vyměňujeme, navštěvujeme se,
ale vzhledem k mé profesi zas tak moc babské dýchánky nevyhledávám.
Mám ráda ticho, svůj klid, jsem ráda sama doma. |
|
| |
|
|
| |
Chtěla byste hrát v nějakém velkém kamenném divadle?
Chtěla, ale neřeknu… Je to o něčem jiném než jen o té budově, zahrát
si dobré divadlo pod dobrou režisérskou taktovkou. Ale svoboda ve
výběru, kde budu hrát, kterou mám, je taky úžasná. Mám ráda malé
scény, například při čtení poezie, ale takový Shakespeare zase
potřebuje prostor. Vždycky záleží na tom, s jakou partou se člověk
sejde. |
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
Valérie
Zawadská se narodila 19. 9. 1958 ve Šternberku na Moravě. Má
dva syny, dvanáctiletého Jana a devítiletého Romana, jejím
životním partnerem je Roman „Krokus“ Kříž. V současnosti se
věnuje divadlu, pracuje pro rozhlas, televizi a především v
dabingu.
Více na
www.valeriezawadska.wz.cz |
|
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| |
| |
| |
| |
|
|
