Valérie Zawadská  
 
   Novinky
   Divadlo
   Film
   Televize
   Dabing
   Rozhlas
   Fotoalbum
   Životopis
   Kontakt
   Linky
   e-mail
   Zpět
   Home

 

 

logo V Z

Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

  Rozhovory:

Strakonický deník

 
 
 
 
 
 
  Říkají mi „naše Valérka?“ Bože, to je krásné!
  Strakonický deník, 14. dubna 2012
 
SOUKROMÍ. Rozhovor se uskutečnil v kuchyni na chalupě Valérie Zawadské v Cehnicích. Klikni pro větší obrázek v novém okně.
Valérie     Zawadská     vede    mladé   herce
k maturitě. „Nemáte v redakci starou poštovní
schránku?    Potřebuji    ji   do   představení,“
vysvětluje.
 
   Cehnice – Na chalupu do Cehnic utíká herečka Valérie Zawadská (53)
  před  lidmi,  ale  i za nimi. A také tady shání rekvizity do představení.
  „Potřebuji  starou poštovní schránku. Už  jsem rozhodila sítě po vsi,“
  říká.
   
  Chtěl  jsem  tento  rozhovor  začít  otázkou, kterou vám ještě žádný
  novinář  nepoložil.  Ale  přišel  jsem  jen  na jednu – víte, že vám lidé
  v Cehnicích říkají roztomile „naše Valérka?“
  Opravdu?  Bože, to je krásné! A opravdu mě to velmi těší. Valérka je
  strašně   krásná   varianta   jména   Valérie,   které jsem od dětství
  nesnášela.  A  začala  jsem  ho mít ráda až v okamžiku, kdy jsem se
  rozhodla být umělkyní – tedy v uvozovkách. Děkuji.
   
  Jak vám tady v Cehnicích tedy říkají?
  Maruška  v  obchode mi říká Vali a sousedka Maruška Grufíková zase
  Valina de – to když to hlásí její pejsek(smích).
   
  Asi se nevyhneme tuctové otázce – co vás do Cehnic přivedlo?
  Počkejte, musím trochu počítat. Když bylo synovi šest let, tak jsme
  si pořídili auto byli jsme taková rodina  bez všehoa rok nato jsme
  začali  objíždět  jižní Cechy. Měli jsme vytipováno asi deset objektu,
  a  když  jsme  byli   u  pátého  a  mne  se  nikde  nelíbilo, tak  jsme
  30.  července  2005  (to  mám  pamatováka) zamířili podvědomě do
  CehnicA když jsme vešli tady na ten dvorek a přivítal nás pán domu
  se svojí ženou, tak  jsem si v duchu říkala: „Tak tady jsem už někdy
  byla.“
   
  To myslíte vážně?
  Smrtelně!  Už  jsem to i v nějakém rozhovoru zmiňovala. Ale pravdou
  zůstává,  že  i když to tady bylo hrozne zarostlé, bylo mi tady dobře.
  Ona se totiž stala taková věc. Měla jsem kamínek z Jeseníku, kde žijí
  můj  táta  a  sestra.  Všimla  jsem si, že ve vratech domku je díra po
  suku.  Ten  kamínek  jsem  do díry zasunula a říkala jsem si: „Sem se
  musíme vrátit.“ Stalo se, a 15. října toho roku jsme tady poprvé spali.
  Člověk  by asi mel při svých rozhodováních dát na pocity a znamení.
  I  když  potom  přijde určité rozčarování, protože té práce, udělat to
  po  svém, je  hrozne moc. Podívejte se na moje ruce – vypadají jako
  ruce dělníka. Ale zase budou krásné (smích).
   
  Znáte jižní Čechy?
  Můj   manžel   měl   maminku  nedaleko  odtud  ve  Vimperku.  A
  pochopitelně jí chtěl být co nejblíže. A pro mě platila rovnice čím
  víc k jihu, tím blíž k moři. Zatím tady mám more rybníku a komáru,
  ale nijak výrazně se tím netrápím.
   
  Jižní Čechy měli a mají vaši kolegové z branže velmi rádi. Malenice nad
  Volyňkou   si   zamilovali   režisér   Zdeněk  Podskalský  a  paní Jiřina
  Jirásková, ve Volyni má chalupu Jiří Lábus . . .
  ...  a  kousek  odtud je Maruška Retková nebo kolega Zdeněk Hruška
  (MUDr.   Pavel   Getz   v   seriálu  Ordinace  v  růžové  zahradě  II –
  poz. autora). A je nás tady mnohem víc.
   
  Třeba bude nějaký mejdan právě u vás na chalupě.
  Proč  ne.  Ale  zatím  tady nejsem tak spokojená, jak bych si přála.
  Tedy s úpravami, jinak jsem tady šťastná. Jezdím si sem odpočinout
  od  lidí, což funguje skvěle. A když mi lidi chybí, přeběhnu ulici a jdu
  k  Marušce  na  pokec.  Anebo  jdu do stánku na návsi. Nemusím se
  přetvařovat.
   
  Ale   přece   jen   jste  popularitě  neutekla.  Například  pro MAS LAG
  Strakonicko  (místní  akční  skupina) jste v roce 2010 uváděla oslavy
  Sedlické    krajky,    předáváte   výrobcům   certifikáty   Prácheňsko,
  regionální značka a určitě by se našlo více věcí.
  A  je  pro mě velkou ctí, že si mě vybrali. Iva Chládková z MAS nebo
  starostka  Cehnic  Helenka  Sosnová jsou úžasné ženské. A když jim
  tak to mohu pomoci, ráda to udělám.
   
  Asi  bychom  se  měli  také zmínit o vaší hlavní náplni – dabingu. Jste
  považována  za  jeho královnu. Ale  čím to je, že je český dabing tak
  uznávaný?  Podobou  herců?  Vybavují se  mi  třeba dvojice  Krampol
  -  Belmondo,  Kanyza  –  Cloony,  Galatíková – Girardotová, Moravec
  -  Renier   (komisař  Moulin).  Anebo  Zawadská – Gloseová  (Cruella,
  101 dalmatinů).
  Na  to  se  ptají  lidé  hodně  často. Já měla to velké štěstí, že jsem
  začínala  u  režisérky Olgy Walló. A ta vždycky říkala: „Já si vybírám
  lidi  podle  toho,  jací  jsou  herci.  A musejí  být  vynikající. Protože
  namluvit to dokáže téměř každý, ale aby to také zahrál a tomu, kdo
  je   na   plátně,   to  nezkazil.  “Vzpomínám  si,  jak  třeba  Stelinka
  Zázvorková  říkala:  „Já prostě dabing dělat neumím, protože u toho
  není vidět, jak hraju.“ To je přece geniální, nebo ne?
   
  Takže  záleží  na  tom, jak jsou si oba herci – jak ten na plátně, tak
  ten ve studiu se sluchátky a mikrofonem – typově blízcí.
  V  podstatě  ano.  Alespoň tak já to od paní režisérky vnímám. Herci
  jsou  vlastně  nájemná  síla.  Nás  si  režisér vybere a obsadí. My si
  nemůžeme říct, že chceme dabovat toho nebo onoho herce.
  Vzpomínali  jsme  třeba Věrušku Galatíkovou. To také byla obrovská
  náhoda,  že  si  ji  režisér  obsadil  k  Annie  Girardotové.  A šťastná
  náhoda. To víme všichni.
   
  Mně osobně utkvěla v hlavěkromě mnoha jinýchjedna vaše role. A
  snad  díky té obrovské energii, kterou jste do ní vložila. Dobrodružství
  kriminalistiky, 5. díl s názvem Střela. Pamatujete si na něj?
  Toníček Moskalyk! Aby ne. To byl moc krásný díl. Ale to už je strašně
  dávno, snad v roce 1989?
   
  Máte  za  sebou tolik rolí jak ve filmu, tak v divadle i dabingu, že těžko
  vybírat.  Ale  kdybych  vás  teď  a  tady požádal, abyste vyjmenovala
  třeba tři role, na které vzpomínáte nejraději, dala byste to?
  No,  to  není  tak  jednoduché.  Asi  ne.  Nechtějte  to. Ale mám ráda
  psychologické věci se špetkou humoru.
   
  Jaký humor je vám tedy blízký?
  To já nevím. Já vůbec nevím, jestli dokážu humor vnímat.
   
  S  tím,  jak si vás některá média podávala ohledne vaší spolupráce s
  STB nebo rozpitvávala vaše zdraví, to asi bez vnímání humoru nejde.
  Asi  ne.  To,  co  zmiňujete,  stálo  mám, když jsem křtila první číslo
  hasičského  časopisu. Vznikly nějaké fotky a komentáre „Co se stalo
  s  českou  Peggy Bundovou“ a jak jsem ztloustla. A teď ty rozšířené
  fotky!  Holky  mi  to  ukazovaly  v  práci na internetu a já jim říkám:
  „Proč mi to ukazujete, to mě chcete nas...? Já vím, že jsem přibrala,
  jsem v přechodu a s tím nic nenadělám. Nazdar.“
   
  Člověk by si asi měl říct, že vždycky to muže být horší . . .
  Tak. Já mám ráda citáty a kdysi se mi líbil jedento bylo po revoluci
  v listopadu 1989 – Hůř už bylo.
   
  Anebo líp.
  Také. Proste záleží jen na nás, jak si to uděláme a jak budeme žít.
   
  Čím tedy v současnosti žijete?
  Vedu  herecké  oddělení  Mezinárodní konzervatoře Praha, což je pět
  let   stará   střední   soukromá   škola.  Učím   herectví  ve  čtvrtém
  maturitním  ročníku,  takže  s tím je starostí nad hlavu. Mimochodem,
  nemáte někde v redakci starou poštovní schránku? Potřebovala bych
  ji do představení.
   
  Asi  ne, ale  podívám  se.  Anebo  jdete  do  hospody, tam seženete
  všechno.
  Dobře  (smích).  Ale  buďte  v  klidu,  už  jsem rozhodila sítě tady v
  Cehnicích.  Pak mám ještě druhý ročník  na umělecký přednes. Hraji
  v několika divadlech a vymýšlím  jeden  porad. A jezdím po vlastech
  českých se zábavnými porady. Je toho ale mnohem, mnohem víc.
   
  Dám   vám   jednu  hádanku.  Herci  Jiří  Zahajský,  Marek  Brodský,
  Vlastimil    Brodský,    Petr    Čepek,    vynikající    česká   komedie
  s nezaměnitelným humorem a jedna role nazvaná „Böhmová“.
  No,   aby   ne!   Vilma   Böhmová   a   Hledej,   šmudlo.  Rozpuštěný
  a  vypuštěný. Skvostný film. Tenkrát jsem se hrozne styděla a mela
  jsem  trému. Bordelmamá toho podniku hrála Jarka Adamová. Ta mě
  v šatně poslala slušně řečeno někam: „Neblbni, to dáš.“
   
  Vypadáte pohodově. Je něco, co vás dokáže zbavit splínu?
  Když  mám  –  jak  se říká – z mosta do prosta, tak hláška mých kluku.
  Ráno  říkám:  „Tak  čau,  já  letím“  a z pokoje se ozve: „A máš košte,
  mami?“  Tak to mě dostane. Ale také umějí opak. Zuté boty v předsíni
  našeho malého bytu, to mě tedy fakt vytočí.
   
  Tak 1:0 pro vás. Já myslel, že zmíníte Dobeše a spol.
  Politiku? A proč? Ta jde takhle mimo mě.
   
  Jaký  je  váš žebříček hodnot? Ne  podle toho, co se sluší, ale jak to
  cítíte vy.
  Zdraví.  Vím,  o  čem mluvím, a vidíte to skladiště léku. Láska se vším,
  co  k  ní  patří  –  důvěra, přátelství, tolerance, pochopení. A peníze.
  Bez nich  to  určitě  nejde.  Práce,  která  mě těší a baví. Myslím, že
  neříkám  nic  jiného,  než  byste  řekl  vy. Nebo kdokoliv jiný v tomto
  národě. Záleží jen na měřítku.
   
   
  Valérie Zawadská
  Narodila  19.  září  1958  ve  Šternberku  na  Moravě. Má o rok starší
  sestru Annu. Rodiče pracovali v zemědělství, často se stěhovali a tak
  základní školu začala  Valérie navštěvovat ve Slezských Rudolticích v
  okrese Bruntál, ale  třetí třídu už absolvovala v Loučné nad Desnou v
  okrese  Šumperk.  Právě  v  Loučné  nad Desnou začala navštěvovat
  taneční a pěvecký kroužek a začala recitovat. A to už byl jen krůček
  k divadlu. Od dvanácti let se zapojila do činnosti v dětském divadelním
  kroužku  (první divadelní role, byla  „Král“ v pohádce B. Němcové Sůl
  nad  zlato)  a pokračovala ve svazáckém, a posléze v „dospěláckém“
  divadelním  souboru.  Na gymnázium v Šumperku  byla přijata v roce
  1973. Pokračovala také v recitaci a v letech 1973 -1975 opakovaně
  zvítězila   na  Wolkerově  Prostějovu (celostátní amatérská recitační
  soutěž). Na gymnáziu založila divadelní soubor a věnovala se divadlu
  malých   forem   i   poezii.   Několikrát   zvítězila  na  Neumannových
  Poděbradech (celostátní recitační soutěž). Odmaturovala v roce 1977
  a nebyla přijata  na JAMU v Brně (jak sama říká: “76 kilo živé váhy -
  jak jsem si vůbec dovolila jít ke zkouškám?“). I přesto byla v tomtéž
  roce  přijata  do Severomoravského divadla v Šumperku, kde získala
  angažmá  jako  „elév“.  V roce  1978  byla přijata na DAMU v Praze,
  kterou   absolvovala    v   roce  1982   a   nastoupila  do  angažmá
  v   Západočeském  divadle  v  Chebu, kde  strávila  čtyři  roky.  Do
  Městských  divadel  pražských  byla  přijata  v  roce  1986  a k 31.
  prosinci 1993 sama ukončila angažmá. Od 1. ledna 1994 je navolné
  noze“.  V roce 1995 se jí narodil syn Jan a v roce 1998 syn Roman.
  Jejím  životním  partnerem  je  muzikant  Roman  „Krokus“  Kříž.  V
  současnosti  se věnuje divadlu, pracuje pro rozhlas, televizi, film a
  v  dabingu. V říjnu 2008 začala Valérie učit jevištní řeč a umělecký
  přednes,  posléze  i herectví, na Mezinárodní konzervatoři Praha v
  Oddělení  hudebně  dramatického  umění  a  v  září  2010  se stala
  vedoucí hereckého oddělení Mezinárodní konzervatoře Praha.
  Zdroj: www.valeriezawadska.wz.cz
   
   
  Jak ji vidím já
  Když   jsem   skvělé  herečce  a  špičkové dabérce Valérii Zawadské
  zavolal   a   požádal   ji   o   rozhovor   a  v  telefonu  se  ozval  její
  nezaměnitelný  hlas,  trochu  mi běhal mráz po zádech. „Jasně, není
  problém,“  zaznělo.  Stručně,  jasně,  ochotně. Valérie Zawadská je
  charismatická  žena,  která  dokázala  svůj hlas propůjčit špičkovým
  zahraničním herečkám. Mně se například vybaví Glenn Gloseová jako
  Cruella  ve  101 dalmatinech. Je ale také obyčejný člověk. Dělávelmi
  dobrou  kávu,  umí  se  smát  nahlas  a  hodně  jí záleží na tom, aby
  vytvořila  vlídnou  a  pohodovou atmosféru. Ocenil jsem, že si na nic
  nehrála.  Použila  běžnou róbu na chalupaření, bez okolku se přiznala
  ke  své vášni pro cigarety a rovnou řekla, že toho v živote už prožila
  dost  na  to,  aby pro ni něco bylo tabu. A když ji něco zaujme nebo
  se  jí  podaří  vtip, její hnědé oči se rozzáří. Odpovědi si rozmýšlí, ale
  zbytečně  neuhlazuje.  Jsou  protkány  jadrnými výrazy i přijatelnými
  vulgaritami,   ale   díky   jejímu   hlasovému   umu   rozhodně   nečpí
  sprostotou a malostí. Shrnuto a podtrženo – Valérie Zawadská umí.
   
  - Petr Škotko -
   
   
  NA CHALUPĚ. „Fotíte ten nápis za mnou? To je dobře, protože tady u nás se to jmenuje U Tří křížu.“ Klikni pro větší obrázek v novém okně.
   
  AKCE. Sedlická krajka v roce 2010. Program oslav uváděla Valérie Zawadská s noblesou sobě vlastní.
   
 
Foto: Deník/Petr Škotko 3 x

 

 
   
   
   
   

http://strakonicky.denik.cz

 
 
 
 
 
 

Copyright © Valérie & R K K, Design by R K K.