Valérie Zawadská - Navenek jsem silná baba

Rytmus života č.10, 6. 3. 2017

Přestože diváci tuto smutnou chvíli prožijí již tento týden, půlroční natáčení má známá herečka a vyhlášená dabérka Valérie Zawadská (58) již nějaký ten pátek za sebou. Tahle temperamentní dáma se ale rozhodně nenudí! Ztvárňuje nespočet divadelních rolí, stále dabuje a také svědomitě zastává i roli ženy starající se o správný chod domácnosti.

Když vyrážíte na představení, chystáte se do práce, nebo za zábavou?
Jak kdy – záleží na tom, jaké je to představení a v jakém jsem rozpoložení. Zrovna teď mi loupe v levém uchu a není mi dobře, takže se těším, až kolegyně uslyším, nebo také neuslyším (smích), protože, jak se říká, herce omlouvá pouze smrt.

Co na své herecké práci nejvíc milujete?
Změnu. Před hodinou jsem ještě stála u plotny a pekla bramborové placky. Říkala jsem si, že se nestihnu ani vysprchovat, natož nalíčit. A vidíte, stihla jsem to. Zrovna dnes večer se proměním ve starou prostitutku – na rozdíl od zítřejšího představení, kdy ze mě bude Lízalka v »Maryše«.

Pak hraji v »Paní plukovníkové« s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli. Mimochodem, Jiřince bude 86 let, a ona je pořád jako ďábel! To je neskutečné. My přijdeme do divadla, unavení, utahaní, a Jiřinka si dá cigárko, kafíčko a řekne: „Mně se dneska tak nechce,“ ale ve vteřině je jako tajfun! Když se však vrátím k otázce, stávám se také Matkou v Čapkově »Bílé nemoci« nebo Ďáblem ve »Stvoření světa bez cenzury«. Je to málo změn?!

A co dabing? Pořád se mu věnujete?
Ano, ale samozřejmě jen pokud si mě pozvou. Jak říkají mnozí přátelé, jsem na černé listině. Ozvala jsem se totiž jako řada mých dalších vynikajících kolegů, aby nás neplatili od hodiny, ale za to, co umíme. Tak, jak to bylo zvykem.

Dlouhou dobu jste byla součástí »Ordinace«. Tento týden vaše postava kamioňačky Babákové umírá. Dokážete si představit, že byste si užívala poslední chvíle života tak jako ona?
Nikdy v životě neuvažuji nad tím, jak by to bylo, kdyby... Jsme na světě strašně krátce, a jak říkala kolegyně Jana Andresíková, jsme zde jenom na návštěvě a na návštěvě se chováme slušně! Vážně nevím, co bych dělala já jako Zawadská, kdybych náhodou zjistila, že mám nějakou chorobu.

Bylo vám líto, že vaše role tímto způsobem končí?
Věděla jsem, do čeho jdu, že má role se bude točit půl roku, prodloužilo se to asi o měsíc a půl. Znala jsem dějový oblouk té postavy, líbil se mi a s tím jsem tu nabídku brala. Je mi líto, že se s některými lidmi už nepotkávám, ale co není, může být.

Jaké bylo natáčení?
Do »Ordinace« jsem chodívala někdy i na šestou hodinu ranní. To znamená, že jsem musela vstávat o půl čtvrté, abych už o hodinu později mohla sedět v tramvaji a jet přes celou Prahu do Hostivaře. Po pár minutách, kdy se vy, kolegové a celý štáb probouzíte, začne vše fungovat a vy jste po chvíli ve svém živlu.

V seriálu jste tvořila vtipnou trojku s Martinem Zounarem a Martinou Randovou (Bobem a Heluš). Na place muselo být hodně veselo.
Určitě. Myslím, že se to scenáristům povedlo, nechyběl vtip, humor… Alespoň já jsem to tak vnímala. Martina znám od jeho sedmnácti let, kdy jsme točili v Československé televizi pohádku. Už tenkrát vtipkoval, laškoval s kolegyněmi a vytvářel na place dobrou náladu. To mu zůstalo, zaplaťpánbůh!

Vy ale také působíte jako velký živel. Jste vážně taková, nebo klamete tělem?
Samozřejmě že klamu!

Uvnitř jsem citlivá, skromná, někdy nešťastná, někdy absolutně šťastná ženská, kterou hlavně těší, že je na světě. Navenek jsem ale silná baba, která si nenechá nic líbit, protože PROČ!?

Věnujete se stále pedagogické činnosti na konzervatoři?
Ne. Sedm let mi stačilo. Všechno se má v životě zkusit, ale je to vyčerpávající a vysávající práce a já, jak jsem starší matka, tak ještě potřebuji nějakou tu energii na doma.

Ale čas pro sebe si uděláte.
Ano! Musím být trochu sobecká. Většina ženských se celý život obětuje, a pak si řekne: „Ježišmarjá, podívej se, co jsi ze mě udělal! Já chci taky trochu žít!“ Každý asi k takovému rozhodnutí dospěje až časem. Já mám všechno v životě posunuté.

Co například?
Třeba zrovna ty porody (Valérie má dva syny, Honzu, 22, a Romana, 19, pozn. red.), vážné vztahy. Co se práce týče, tak komediální role – vždy jsem toužila jen po tragédiích.

Co vám dělá radost?
Život! To, že žiji. Já mám jedenáct let chalupu na Strakonicku. Po deseti letech nás mimochodem poprvé vykradli. Byli slušní, opravdu slušní – rozmlátili jenom jedno křídlo okna, neudělali bordel, sebrali pouze velké věci jako televizi, pneumatiky. A muži snědli nanuky z mrazáku! To ho mrzelo! (smích)

Celou tu dobu jsem měla vynikající sousedku. Skvělá baba, která se s ničím nepárala. Před lety prodělala rakovinu prsu, pak rakovinu plic, a zase se z toho vyhrabala! Na Vánoce – 22. prosince – jsem se dozvěděla, že je tahle Maruška v nemocnici. Hned druhý den jsem se za ní zastavila. Na lůžku ležela poloviční, drobná a úplně žlutá stařenka. Ještě si se mnou povídala.

Za pár dní už se mnou mluvila jen tak napůl a na začátku ledna nemluvila vůbec. Ještě jsem jí pohladila žlutou kostnatou ruku, Maruška mi trošičku stiskla dlaň, za dvě hodiny jsme přijeli autem do Prahy a volala mi sestřička, že Maruška zemřela. Ale i to patří k životu. Takže mě těší žít! Stačí to tak?