Valérie Zawadská

 
 
 
Dávno nežiju ode zdi ke zdi!
(časopis Překvapení č.5, pondělí 28.února 2008)
 
 
 
 
 
Klikni pro větší obrázek v novém okně.
Oblíbená herečka a skvělá dabérka Valérie Zawadská má šmrnc a osobitý styl. Život bere, jak přichází, a momentálně se nejvíc těší, až na chalupě vytáhne nové běžky.
 
Valérie, událo se u vás poslední dobou něco nového?
 
  Stala se spousta krásných a nových věcí. Předně jsme živí a zdraví. Ťukám rychle na dřevo! V Divadle Palace jsem měla premiéru inscenace hry Eskymák z Amsterodamu aneb Žádné zprávy od táty. Na sklonku roku jsem poprvé v životě moderovala v Pardubicích velký ples a hned druhý den vánoční koncert skupiny Kamelot v Lucerně. To jsou pro mě velice náročné pracovní počiny. Zvládla jsem to a měla jsem obrovskou radost. Přiznávám ale, že mě hrůzou slézaly nehty a vlasy.  
     
 

Hrajete v seriálu Velmi křehké vztahy a v pěti divadelních inscenacích. Nacházíte v nějaké roli tak trochu sama sebe?
Moje nejzamilovanější role je ve hře II. kapitola, kterou uvádí Divadlo Palace. Hraju tam herečku středního věku hledající lásku. V mnohém se dost podobáme, tedy až na jednu maličkost. Nevím totiž, zda bych v soukromí dokázala být tak trpělivá jako ona, než bych se dočkala odezvy od milovaného objektu.

 
     
  Milovaný objekt máte naštěstí doma. Jak je to s tou láskou? Vydržela?
Láska trvá pořád, akorát už nemáme ty růžové brýle, ale naštěstí ani černo v duši. Přesně podle hesla „Jednou jsi nahoře a jednou dole“. Písničky už mi Roman bohužel neskládá, ale jsem optimistka a věřím, že není všem dnům konec. Lásku si dáváme najevo v každodenních drobnostech. Spokojím se s tím, když mi s klukama naštípou a nanosí na chalupě dřevo. Strašně ráda totiž topím, kotelna je moje království a málokdy tam někoho pustím.
 
 

 

 
  Jak dáváte najevo svému partnerovi lásku vy?
Předně poslouchám, co říká a jaká má přání. Vím třeba, že moc rád čte, a jelikož bude mít za pár dnů narozeniny, mám pro něj schovanou krásnou knihu od jeho oblíbeného autora. To je přece hezký důkaz lásky, ne?
 
     
  A jakým dárkem překvapil manžel o Vánocích vás? Prožila jste svátky v klidu a pohodě?
Po letech máme konečně na chalupě opravenou elektřinu a kuchyň, takže Vánoce se svými mužskými jsem strávila v pohodě na chalupě a nemusela se bát, že nám třeba konvice na čaj vyhodí pojistky. No a Ježíšek na nás taky pamatoval. Kluci dostali bicí a basovou kytaru a já vytoužené běžky. K těm se totiž váže nádherný příběh z romantických začátků s mým mužem...
 
     
  Prozradíte nám ten příběh?  
 
V listopadu jsme oslavili s Romanem už čtrnácté výročí soužití. Když jsme spolu před lety začínali chodit, pobývala jsem na chalupě na Šumavě u paní režisérky Olgy Valló. Mají tam takový zvyk, že kdokoli přijde, najde si pro sebe běžky a boty podle velikosti. Celou dobu jsem tam jezdila na běžkách jejího tatínka. Jenže pak se mi podařilo jednu běžku zlomit. Rozhodla jsem se tedy, že půjdu přes kopec do Prachatic, navštívím Romana a zároveň koupím nové běžky. Jenže láska dělá divy a někdy trochu i zatemní mozek. Vůbec mi nedoklaplo, že se ve čtyři hodiny stmívá. Zpátky jsem se na chalupu k paní režisérce vracela potmě s běžkami na zádech, trvalo mi to čtyři hodiny a měla jsem štěstí, že bylo jasno a svítil měsíc. Běžky zůstaly u Oliny na chalupě a od té doby jsem žádné neobula. Až letos na nich dodatečně oslavím naše výročí a budu brázdit strakonické lesy a louky, kde je velmi příjemný terén.

 
     
  Čtrnáct let je dlouhá doba. Změnily vás nějak roky společného soužití?
Nad ledasčím už umím mávnout rukou. Asi jako v každém vztahu musí člověk rozlišovat, jestli je něco důležité, nebo se jedná o prkotiny. Každopádně už nežiju ode zdi ke zdi jako kdysi a můj způsob života je podřízený rodině.
 
     
  A co kluci? Už vám doma radí co a jak udělat?
Skoro desetiletý Roman je ještě takový mazlíček. Moudrostí ale překypují oba, zvláště pak třináctiletý Honza. Radí mi, jak mám co dělat lépe, než se doposavad dělalo, třeba mi poradí, kam přesně mu mám strčit v tašce svačinu. Já se samozřejmě někdy bráním, protože nehodlám dělat svým dětem služku. Ale často se s nimi i zasměju. Třeba nedáno jsem upozorňovala rodinku, že už letím do divadla, a starší syn povídá: „A maminko, máš křídla, nebo koště?“ Typický mužský humor po tatínkovi. Když ale kluci vidí, že se vracím utahaná z divadla, už ve dveřích slyším: „Mamka přišla, ztlumte tu hudbu.“ To je u nás základní heslo. Na kluky jsem moc pyšná, hodně čtou, chodí do divadla, hrají na hudební nástroje. Jsem ráda, že víc tíhnou k umění, je to lepší, než kdyby si zlámali nohu při hokeji. Docela se o ně bojím, a čím jsem starší, tím je to horší. Mám třeba problém nechat je dvě hodiny doma samotné. Oni se na to samozřejmě těší, ale já jsem pak nervózní. Možná je to tím, že jsem je měla později…
 
     
  Co si myslíte o ženách, které rodí až po čtyřicítce?
Je pravda, že žijeme strašně rychle a poměrně dost stresově. Každý ale vnímá tlak okolí jinak. Kdysi přece nebylo nic divného, když žena porodila desáté dítě a bylo jí osmačtyřicet. Nic se nedělo, příroda takhle fungovala. Spíš se někdy zamýšlím nad tím, jestli je dobré rodit po čtyřicítce teprve první dítě. Mám spoustu známých nebo kamarádek, kterým je osmatřicet a nemohou otěhotnět. Civilizace nás dohnala k tomu, že se příroda brání, a matce přírodě já věřím.
 
     
  Co pro vás znamenají peníze?
Kdybych je neměla, cítila bych se nesvobodná. A když jich mám moc, tak se cítím také nesvobodná, což se mi ale dlouho nestalo.
 
     
     
 

 
     
     
     
 
Připravila: Šárka Jansová
Foto: Smagpictures Ilustrace: Ivana Švarcová Odpovědná redaktorka: Kateřina Rousová Dbalá  
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
www.prekvapeni.cz
 
 
 
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   
   

http://www.valeriezawadska.eu

 

Zavřít okno.

Copyright © Valérie & R K K, Design by R K K.