| |
Seděla jste
někdy na koni?
Moji rodiče pracovali v zemědělství a moje máma jezdila na
koních. A když mi bylo necelých patnáct let, tak mi řekla, ať si
to jdu taky zkusit, ať se to naučím. Bylo to v létě, v srpnu,
což si pamatuji, jako by to bylo včera. Sednout jsem si měla na
přenádhernou kobylu Vláru, to jméno do smrti nezapomenu. Do
sedla jsem nasedla z takové dřevěné ohrady, usedla jsem, kobyla
popojela a pravděpodobně ihned vycítila, jak se hrozně bojím a
jak nevím, co mám dělat, protože to zvířata prostě umí. Tak
trošku hodila zadkem a mě hezky hodila přes svoji hlavu a to
rovnou na mojí hlavu a ještě k tomu ještě nějaký šutr. A já s
oblibou říkám, že od té doby jsem praštěná a můžu dělat to, co
dělám a dělám to strašně ráda. A od této příhody jsem mimo svou
profesi, pokud to nevyžaduje nějaké natáčení, na koni neseděla.
A nějaké domácí mazlíčky chováte?
Ne, ne, ne. Chlapské osazenstvo v mojí rodině, tři chlapi v
chalupě, jak já s oblibou říkám, jsou všichni nějakým způsobem
alergičtí na něco. Takže jediná zvířátka, která jsme kdysi doma
asi čtyři roky měli, byly rybičky v akváriu.
Jak se vám líbí tady v Chuchli?
Pro mě je čest, že tvůrci seriálu Znamení koně si tu mojí
postavu považují natolik, že mě pozvali i sem na dostihy, které
jsou spojené s autogramiádou nás herců, kteří v tomto seriálu
vystupujeme. Jsem za to ráda i proto, že ve svém soukromém
životě si nenajdu tolik času, abych si řekla, tak a dneska je
krásně, pojďte kluci, jedeme do Chuchle na dostihy. Takže pro mě
je to dnes příjemné spojení praktického s užitečným a příjemným.
A myslíte, že se sem někdy příště vypravíte nejen pracovně,
ale i za odpočinkem?
Já si myslím, že ano. A když ne s rodinou, tak minimálně s
kamarádkou a jejím synem nebo s někým jiným. Protože ne každý
víkend se mi podaří odjet na chalupu, kde člověk načerpá sílu do
toho dalšího pracovního týdne nebo měsíce. Takže, když mám v
sobotu pracovně nabitý den, tak proč si neudělat v neděli hezký
výlet sem, do Chuchle, do nádherného prostředí.
Zmínila jste svojí maminku, která jezdila na koni. Vaši
rodiče měli vztah ke zvířatům?
Ano, jak jsem říkala, oba rodiče pracovali v zemědělství. A já
sama jsem si díky tomu vyzkoušela i práci v kravíně. Když jsem v
roce 1973 skončila devítiletku a udělala jsem zkoušky na
gymnázium v Šumperku, což bylo za hlubokého komunismu, tak byla
povinnost, že každý student musel mít o prázdninách nějakou
brigádu. Nejen, aby si vydělal peníze, ale aby ukázal, že je
také schopen zapojit se do nějakého fyzického pracovního
procesu. No a my jsme si s mojí o rok starší sestrou Aničkou
vymyslely, že půjdeme k mámě zkusit si, jaké to je dojit krávy.
A stalo se, že jednou vypnuli elektřinu a my jsme všech 96 krav
musely podojit ručně. Já mám neuvěřitelnou sílu v rukách a
vždycky tvrdím, že je to z tohoto zážitku, kdy jsme všechny ty
krávy alespoň oddojily. To byla zkušenost neuvěřitelná.
I dnes zde budete mít pracovní povinnosti. Nemohu se ubránit
dojmu, že si na nedostatek práce nemůžete stěžovat...
Když vezmu letošní rok, tak nezkouším žádné nové divadlo,
nicméně hraji v Divadle Na Jezerce ve hře Paní plukovníková s
paní Jiřinou Bohdalovou, v Charleyově tetě, kde alternuji s
Miluškou Šplechtovou. Potom v divadle Kalich ve hře Splašené
nůžky, v divadle Palace v nádherném představení Motýli a v
divadle Metro v představení Sugar aneb Někdo to rád horké. Jinak
se věnuji pedagogické činnosti. Učím třetím rokem obor herectví
na Mezinárodní konzervatoři Praha, což je soukromá škola. Pan
ředitel mě o prázdninách přesvědčil, abych se stala vedoucí
oddělení herectví. A pardon, že skočím znovu ke koním, ale kůň
má nádherné oko. A vidět ty mladé lidi, mladá děcka, která
skončí devítiletku a teď stojí před otázkou kam dál, kam v tom
životě půjdou a co chtějí dělat, a když udělají zkoušky na
střední školu, kde mám možnost se s nimi potkávat, tak to jsou
přesně ty krásné oči. Ta důvěra v těch očích je tak zavazující,
že tu práci musíte dělat poctivě a na 300 %. A myslím, že by
takhle člověk měl přistupovat i ke zvířatům. |
|
