„Dobrý den a děkuji za ten titul.“

Tak za pár týdnů budete mít opět cenu TýTý…

„Jak to můžete vědět, Haničko? Záleží na divácích, jestli pošlou hlasy.“

My se ale nebudeme bavit o dabování, protože já vím, že Vy dnes máte velký den. Dnes večer se premiérově v pražském divadle Bez zábradlí představíte v inscenaci Druhá kapitola. Já vím, že ta inscenace je o životě, ale nevím, proč se jmenuje Druhá kapitola…

„Z jednoduchého důvodu, protože lidé ve středním věku, tedy ve věku, ve kterém se nachází jak můj partner David Prachař, tak David Matásek a Martina Hudečková, tak ti kolem čtyřicátého roku svého věku uvažují o tom, co všechno v životě prošvihli a neprošvihli a co dál. A pak se stane něco, co jim nastartuje druhou kapitolu jejich života.“

Co to tak může být?

„Co jiného než láska, která nás v životě žene dál.“

Vy jste už s Davidem Prachařem sehraná dvojice, překvapí Vás někdy něčím?

„Přímo v tomto představení ano, ale to raději nebudu prozrazovat, ať se na to raději posluchači přijdou podívat do divadla, protože to je právě kouzlo okamžiku v divadelních představeních, kdy se nepřetržitě chechtáte, protože Vám třeba kolega řekne větu úplně obráceně nebo Vám provedl něco, co Vás dostane na lopatky. Já mám ty okamžiky ráda a jsem na sebe pyšná, že je zvládnu, přestanu se chechtat a můžu pokračovat dál.“

Vy hodně cestujete po republice na zájezdová představení. Je jiné publikum v Praze a někde jinde? Sledujete to?

„Řekla bych, že je to vyvážené. Záleží na tom, jakou má ten večer publikum náladu a možná by hodně kolegů souhlasilo se mnou, že na venkově nebo na menších městech naší krásné vlasti lidé reagují mnohem upřímněji, rychleji a silněji než v Praze, protože pražské publikum je zhýčkané. Alespoň se to říká. Já ale doufám, že není tak zhýčkané, aby se jim naše představení nelíbilo.“

Doma máte tři kluky, což je spousta práce. Pomáhají Vám? Máte nějak rozdělenou práci?

„Já jen musím říct, že nemám tři děti, ale mám chlapa a dva syny. Pomáhají mi. Před chvilkou jsem právě přivedla mladšího syna Romana z první třídy a cestou mi povídal, jaký mají úkol a mají nakreslit, jak pomáhají starým lidem. A když jsem se zeptala, jak pomáhá, tak řekl, že nijak. A když jsem se ho ptala, kdo je starý člověk, tak řekl, že například já. Takže jsem to takhle dostala. Pak tedy začal říkat, že nejsem stará, ale to je ta dětská upřímnost.“

Valerie, děkuji Vám moc za rozhovor a ať Vám to večer vyjde.

„Já také děkuji za povídání, čert Vás vem za přání k večernímu představení a doufám, že se přijdete podívat. Na slyšenou.“

Na slyšenou.

>>