Paní Zawadská, mohu se zeptat, jak bydlíte? Jste vůbec spokojena s tím, jak bydlíte?
Teď po prázdninách už ano, protože jsme konečně vybudovali to, co jsem si přála posledních osm a půl roku, co v našem bytě bydlíme. Předělili jsme totiž v paneláku kuchyňský kout od obýváku a já nemusím být při vaření rušena a kluci zase při poslouchání muziky nebo u počítače, případně při koukání na televizi je neruší moje třískání nádobím.

Přiznám se, že jsem se domnívala, že řeknete – chystám se stavět domek nebo něco takového…
Vy byste mi na to půjčila?

Obávám se, že ne, už totiž mám tři hypotéky, takže….
Já už jsem na hypotéku už stará.

Ale přesto se domnívám, že víte, jak by mělo vypadat vaše vysněné bydlení?
To ano, teď pustím svoji fantazii hezky na špacír. Byla by to hezká, příjemná a prostorná vilka s mnoha koupelnami i toaletami u moře. Ten sen je ovšem nesplnitelný.

Že by to chtělo ještě víc a víc hrát?
Nejenom hrát, ale žít asi sto padesát tisíc životů a neplatit žádné daně.

A nebo, jak říká jedna moje kolegyně, mít dobrého sponzora.
Podle mě je si nejlepším sponzorem každý člověk sám.

Tak se vrátíme zpět do vašeho paneláku. Co byste v něm ještě mohla vylepšit nebo zlepšit, abyste tam byla vy sama a vaše rodina úplně spokojena? Jestli se nepletu, tak máte doma tři chlapy…
…v chalupě. Ale je to panelák 2 + 1, respektive 3 + kk. Myslím si, že nejlepší by bylo se z toho paneláku odstěhovat, ale opět se stáčíme k financím, takže to opouštím. Čili to, co je zatím dané, tak v průběhu dalších měsíců, doufám, že nikoli let, budeme přizpůsobovat tomu, jak kluci dorůstají. Jednoho mám páťáka, druhý je ve druhé třídě a chodí na kytaru, sportují, bohužel mají pro sebe malý prostor, takže v nejbližší době nás čeká vyměnit dětský pokojíček s patrovými postelemi. Jak říká mladší Románek, dáme dvoupatrovou postel a ptá se: „Tady, maminko, budu mít své místo?“ A já odpovídám: „Budeš!“

Kdysi jsem se ptala Honzy Rosáka, jestli někdy něco postavil, a on se pochlubil tím, že je vyučeným zedníkem a že postavil rohovou zeď. Máte chatu, chalupu, kde byste mohla přiložit ruku k dílu?
Vrátím se do dětských let, kdy jsem si strašně ráda ledaco vyzkoušela. Vyrůstala jsem na různých místech, ale největší část dětství jsem prožila v Jeseníkách. Táta pásl krávy a já jsem za ním chodívala s děckama z děcáku, většinou s klukama, no a tak logicky jsem se dostala do party, která si stavěla v nejbližších lesíčcích různé bunkry. Tak na to jsem pyšná, myslím si, že některé tam ještě do dneška vydržely.

>>