Dabingová královna žije podle svých slov docela normální život. Občas prý stíhá nestihnutelné. Ostatně s třemi chlapy doma to ani jinak nejde.

Jakým slovem by se dala označit vaše současnost ?

Už je to pohodička, protože mám po premiéře nádherné hry Neila Simona Druhá kapitola v režii Petra Hrušky v úžasné společnosti Martiny Hudečkové, Davida Prachaře a Davida Matáska. Jednou za měsíc ji hrajeme v divadle v Braníku a cestujeme s ní také po vlastech českých. Hektičnost ze mě spadla a s tím i pět kilo, takže jsem spokojený šedesátikilový člověk.

Kolik bylo odříkání na cestě ke štíhlosti?

Jenom jsem se naštvala sama na sebe. Když se ženská rozhodně, že se chce cítit příjemně, být hubenější do šatů, tak to prostě udělá – přestane jíst. Tedy aspoň já určitě. A pak se můj jídelníček skládá z ananasu, kiwi, červeného grepu, bílého hroznového vína a spousty tekutin. Samozřejmě, že knedlíky nejsou moji kamarádi, chleba kupuju jenom svým třem chlapům. Nejlepší je jíst po dvou hodinách po malých porcích. Ale taky hřeším. Takový řízeček…

Chybí vám někdy pevná vůle?

Vyzní to namyšleně, ale když něco chci dokázat, tak za tím jdu. Ale vždycky v takovém případě musí nejdřív existovat pevné vnitřní rozhodnutí: ano tohle chci.

Je profese impulsem dobře vypadat?

Je to důležité pro můj pocit a souvisí to i s prací. Zmínila jsem představení, kde hraju s Davidem Prachařem, mým spolužákem z DAMU. Nikdy jsme spolu na jevišti nepartneřili, až teď, a tak jsem si řekla, že bych se mohla cítit jako v době studia na DAMU, kdy mi David Prachař s Pavlem Tomanem ušili kalhoty. Dodnes je mám. Ovšem na první zkoušku jsem přišla ještě jako šedesátipětikilový macek. Mám radost, že už se do zmíněných kalhot zase vlezu. Nemají módní střih. Jsou to dávno zasuté vzpomínky. Ale sentiment mě nepřepadá.

Chodíte do fitness?

Ne, proboha! Na to nemám čas. Mně stačí, že jezdím s klukama na kole. Honzík dostal k devátým narozeninám větší kolo, mladší Románek ho má po něm a já jsem vypulírovala svoji „favoritku“ a jezdíme po sídlišti.

Hodláte v zeštíhlovací kúře pokračovat?

Měřím sto šedesát čtyři centimetry, tzn., že není třeba mít pětapadesát kilo, ale stačí šedesát. Moc vychrtlá nemůžu a nechci být. Taky jsem si vylepšila šatník a skočila jsem do krámu a koupila jsem si červené kalhoty a šedivé a bílé. Bude pěkně a sluníčko musíme přivolat. Můj muž se až trošičku nad změnou mého oblečení zarazil a ptal se, co se děje. Těší mě, že si toho všiml a řekl, že mi to sluší.

Jaká je vaše oblíbená barva?

Nejoblíbenější zůstává černá, nicméně nebojím se, jak jsem řekla, jít do červených kalhot a zeleného trika či proužkovaného kabátu, ale nemyslím, že se u mě děje nějaká radikální změna. Kalhoty a trička jsou nejpříjemnější část mého oblečení. Sukně nemusím a když už, pak zůstávám u černé. Ale užiju si jich dost na jevišti. Na poznámku mojí kamarádky  po premiéře,  že mi to sluší, můj muž jen suše odvětil: až moc.

Jste ráda, když muž žárlí?

Nesmí to být přehnané. Samozřejmě mi to lichotí. Cítím se podstatně líp než před deseti lety.

Žárlíte vy?

Ano, ale bude to znít směšně, protože žárlím na televizi, na sportovní přenosy, na počítač, trošku míň na Romanovu muziku. To všechno mně ho bere, ale je to takové legrační žárlení

Jste časem upřímnější?

Asi jo, i když rektální alpinismus stále používám. (smích) Nejsem sebevědomější, ani silnější, ale v některých okamžicích jsem jistější. Už mi taky není dvacet.

Je to výhoda?

V něčem ano. Dokonce můžu mladým holkám říkat: vy potvory mladé. Beztrestně, protože je to pravda.

Vnímáte popularitu jako výhodu, nebo se setkáváme i se závistí?

Je to asi obojí, ale možná mi závist lidi nedávají najevo a nebo mi přejí. Co je to úspěch?! Je to něco tak pofiderního. Mám svoje děti, svého chlapa, své rodinné starosti a radosti. K těm patří třeba to, že Honzík přinese ze školy jedničku. Moc rád čte, v tom je po mně. Vyloženě slyším svého tátu, když mu Roman říká: „Honzíku, pořád ležíš v knížkách, zahraj si fotbal, běž jezdit na kole“. Když je tři čtyři hodiny zalezlý v pokojíčku, tak v rodině chybí.

Jak je důležité rodinné zázemí?

Moc. Daleko víc jsem se uklidnila a zjistotněla jsem.Dokud jsem neměla rodinu, pořád jsem lítala od ničeho k ničemu a nikam, stále jsem něco hledala a nevěděla jsem, co chci. Najednou to vím. Mám svoje povinnosti, rodinu, své jistoty v nejistotách, neboli nejistoty v jistotách. Vím, proč jsem tady. Zní to pateticka, ale je to tak. Je to vlastně strašně jednoduché.

Jste v něčem sobecká?

Určitě. Když jsem utahaná, přetažená a už to nejde vydržet, sobecky rodině oznámím, že si jdu na dvě hodiny lehnout. Roman je velice vstřícný a dbá, aby mě kluci nerušili, ale po hodině to Románek stejně nevydrží a přijde za mnou do ložnice.

Jak se žije ve společnosti tří mužských?

Někdy strašně těžko, protože ti malí potřebují dávat najevo, že jsou tady a člověk se jim musí věnovat a když zrovna míchám cibulku, aby se mi nepřipálila, nemůžu se koukat, co hrají na počítači nebo jim číst komiks. Někdy se naštvu a pak cedím slova mezi zuby nebo i zakřičím a pak vidím vyděšená očička, ale za dva dny se mi to vrátí. Myslím, že to tak bylo, je a bude ve všech rodinách.

Kdyby chtěli jít kluci ve vašich šlépějích, bránila byste jim?

Nebudu jim bránit v ničem. Vlastně budu – v drogách, v podrazech, ve svinstvech. Každá špatnost se člověku vrátí. Věřím v tuhle spravedlnost, přírodní, nebeskou, božskou či jak ji nazvat. Boží mlýny melou, i když někdy pomalu. 

Patří k vám výstřelky?

Samozřejmě – když jsem byla na DAMU a pár let po škole. To byly výstřelky a jaké! Ale co bylo, bylo.

Dokážete ovládnout své emoce?

Dlouho ano, pak vybuchnu. Uvolní se ventil a pak si třeba popláču a to se ještě víc uvolní ventil a zase je klid. Zní to jednoduše, ale život není jednoduchý.

Chtěla byste, aby vám bylo dvacet?

Tehdy jsem měla pocit, že vím všechno, a vzápětí jsem dostala přes pusu. Takže připadá mi to lepší teď. Čas je spravedlivý. Chci, ať to pokračuje. Jenom bych nechtěla být nemohoucí, aby se musel o mě někdo starat. Jsem ráda soběstačná.

Máte své slabosti nebo úlety, které si dopřáváte?

Někdo ulítává na čokoládě, to se mi neděje. Je úlet, že si dám ráda víno, že potřebuju dostatek spánku, nebo že si hraju s klukama na indiány?

Netoužila jste být někdy křehkou bezbrannou blondýnkou?

Nikdy.

Jak vypadají vaše chvilky štěstí?

Jsou věci, které se nedají popisovat. Včera ráno jako každý den přiběhl za mnou pět a půl letý Románek a udělal na mě baf, sedl si do křesla, dal mi pusinku na dobré ráno, objal mě a krásně jsme si v objetí šeptali do ouška. Dá se to sdělit? Ne. Závratné okamžiky štěstí se popsat nedají.

▪

Jitka Kománková