Nebýt zaškatulkovaný je přáním každého herce...
Určitě. Před lety, kdy moje fyzis nebyla ještě tak unavená, dostávala jsem většinou nabídky na lehčí děvy nebo jsem hrála temperamentní ženské, ale postupem času se to naštěstí mění, protože se mění i člověk.

Jak jste se změnila?
Vy máte ale těžké otázky!

Do jaké míry vám všechny ty svůdné, atraktivní a rafinované ženy odpovídají?
Ráda jsem si je zahrála. V civilu se přece jen snažíte být lepší a půvabnější a charakternější než postava, kterou ztvárňujete. Samozřejmě jsem chtěla, aby si o mně lidé mysleli jen to nejlepší. Dneska už mi nevadí, co si říkají, jestli jsem podle nich taková či onaká. A vlastně ani já nevím, jaká doopravdy jsem a co jsem. Celý život se sama ze sebe učím, neustále hledám. Myslím, že je to tak u všech lidí, ale ne každý to přizná. Už nemám potřebu přetvařovat se a chovat se podle něčích představ. Žiju svůj život - jako každý z nás.

Jak je těžké vžít se do postavy, která je svým naturelem jiná než vy?
Nerada o tom mluvím. Nechci vyprávět ani se snažit přemýšlet nebo filozofovat nad tím, jak tvořím své postavy, jak se s nimi sžívám. Je to práce jako každá jiná, kterou chcete dělat dobře. A pokud ji umíte, je to vlastně jednoduché. Na začátku kariéry jsem si říkala: Co já můžu ze sebe figuře dát, co jsem schopná přinést svého? Dnes je to naopak. Vždycky něco dáváte ze sebe, ale také hledám jinde - támhle "ukradnu" něco od některé kamarádky, nebo od známé, něco třeba od režisérky atd. Je na mě, co použiju ze sebe, čeho všeho jsem schopná a co nacházím jinde. Nejsme nevyčerpatelní. Proto vycházím nejen ze sebe, ale také z různých typů žen, které znám, a tak spojím v jedné postavě i několik charakterových nebo i fyzických vjemů. Už se těším na roli v divadle Rokoko, kde máme hrát s Milenou Steinmasslovou dvě dámy středního věku, kterým je manžel nevěrný a ony si všechno vyříkávají. Už si to představuju a dokonce i vím, kde brát. Znám dvě ženy, od kterých můžu čerpat. Pokud se mi podaří spojit a použít jejich hysterii a současně životní diplomacii, je šance, že vznikne figura, která by mohla mít šťávu, být "krev a mlíko".

Herectví je také o herecké partneřině a ne vždy hrajete s tím, kdo je vám milý…
Herečtí partneři jsou velice důležití. Někdy, i když se s partnerkou či partnerem nerada potkáváte v soukromém životě, vás to na place vyburcuje ještě k daleko většímu soustředění a výkonu. Ale samozřejmě mnohem líp se mi dělá s lidmi, kteří jsou tzv. na stejné vlně jako já, se kterými si rozumím i v civilu.

Věříte na herecká přátelství nebo jste poznala spíš rivalitu?
Jsou herecká přátelství. Přátelství není záležitostí profese, ale toho, jaký člověk je. Když v sobě nemá schopnost být přítelem, kolegou, kamarádem, tak to prostě nejde, i kdyby se, jak říkám, "podělal do stropu".

Berete si něco z postav do svého civilního života?
Ne. Nikdy se mi nestalo, že bych někdy jednala jako ona nebo nějak podobně. Možná někdy v gestech něco podvědomě funguje. Ale přece jen figura, kterou hraju, je v příběhu zobrazena v jistém časovém úseku, je zachycená v určitých životních situacích. Ani v divadle ani ve filmu nevytvářím celý její život. A hlavně: mám v životě daleko více starostí, než se zabývat jen sama sebou, nemám tolik času, abych přemýšlela nad svou vlastní hloupostí.

Hrajete v divadle, natáčíte, pracujete v dabingu. Čemu se věnujete raději a nebo ke každé práci přistupujete stejně?
Stejně a troufám si tvrdit, že pokaždé naprosto zodpovědně. Rozdíl vidím jen v tom, že někdy může být práce zábavnější a příjemnější. Záleží na mnoha okolnostech - na scénáři, na lidech, se kterými se potkáte, se kterými pracujete. Někdy to může být také pěkná otrava. Třeba když dabujete dvě stě padesátý díl seriálu, který vás nebaví. Ale přesto nabídku neodmítnete - protože z něčeho žít prostě musíte. Ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych dělala něco, co by mě vůbec nebavilo. Mám svoji práci moc ráda a vždycky, ať je to v dabingu, na jevišti nebo před kamerou, se snažím být co nejvíce profesionální, pracovat co nejlépe. Jste díky herectví, kdy prožíváte osudy jiných, citlivější i v životě? Máte schopnost vcítit se do druhých? Pravděpodobně ano, ale přiznám se, že rozhodně o tom neustále nedumám. Ne že bych si každý večer před spaním všechno analyzovala a rozebírala.

Dokážete oddělit profesi a soukromí?
Určitě. Jinak bych se musela zbláznit.

Jak vnímají vaši synové slavnou maminku?
Těžko se to pojmenovává. Když Románek slyší můj hlas třeba v pohádkách, kde většinou mám to štěstí nebo smůlu, že dabuju spíš zlé postavy, okamžitě mi řekne, že mě poznal, a současně se ujišťuje, že ve skutečnosti taková nejsem, a jde se se mnou mazlit. Starší Honzík to vnímá naprosto normálně a doufám, že nikde nevznikají žádné problémy.

Získáváte prestižní ocenění za své výkony v dabingu, jste uznávanou herečkou. Leckdo by se opájel úspěchem či slávou…
To mi nehrozí. Já jsem totiž úplně normální ženská. Napadá mě sugestivní otázka: Co když nejsem normální a jen si to namlouvám? Ale pryč s filozofií - nehodlám o tom dumat, protože takové úvahy určitě nejsou smyslem mého života. K normálnosti, k všednosti, ke každodennosti, k běžnému způsobu života - a vůbec to nemyslím hanlivě - mě vede moje rodina - protože holt tu předsíň vytřít musím, uvařit a uklidit také a ani to počůrané prkýnko od kluků na záchodě neutře nikdo jiný než já.

Takže jaké opojení…
Uznání povzbuzuje a mít ve svém oboru určité jméno zavazuje.... Pokud jde o kvalitu další práce jistě. Samozřejmě chcete odvést to nejlepší, čeho jste schopná.

Jaké máte zkušenosti s popularitou?
Hodně mě naučil Mirek Moravec, se kterým se často - už několik desítek let pracovně potkáváme. I když je dabingovým králem, kterého snad každý zná, kamkoliv přijde, vždycky pozdraví a představí se. Dnes se mi stává častěji, že mě lidé poznávají, ale přesto se nemůžu tvářit, že mě musí každý znát. Nejsem a nechci být taková hvězda, abych vešla kamkoliv a všichni si sedli na zadek.

Je něco, před čím si vy sednete na zadek?
Před svými dětmi.

Jitka Kománková
Foto: Karel Kouba