Rozhovor z časopisu Ring č. 30 /úterý 20.7.2004/

Valérie Zawadská už nelítá ode zdi ke zdi.

Kdo na herečku vylil pomyje?

Co vám udělalo v poslední době největší radost?

Určitě rodina, která zvládla mé dvouměsíční zkoušení v divadle. Manžel už sice občas vyhrožoval, že je to nad jeho psychické i fyzické síly, ale nakonec to přece jen zvládl. O děti se totiž postarat dokáže, vždyť už je vlastně deset let na mateřské. A musím ho pochválit, protože úžasně vaří, prach taky občas utře, jen o luxování ho musím požádat. A jen díky jeho pomoci hraji ve hře „Druhá kapitola“ v divadle Braník, která vypráví o problémech a milostných vzplanutích lidí ve středním věku. Pikantní na tom je, že jsem se na jevišti potkala po dvaadvaceti letech se spolužákem z DAMU Davidem Prachařem. Mám z té práce takovou radost, že teď už jenom čekám, kdy přijde nějaká ta pověstná ťafka, aby mě trochu uzemnila. Ale jak říká mé nejoblíbenější motto, strach a peníze jsem nikdy neměla.

Zato jste měla už spoustu hereckých i dabingových příležitostí. Jaký typ ženy hrajete nejraději?

Vždy mi šly potvory. Teď ale dabuji nový holandský seriál, v němž hraji manželku šéfa a nejsem ani trochu mrcha. Někdy je krásná i role ženy, která je až příliš tupá.

A jaká je Valérie Zawadská ve skutečnosti?

Po letech jsem se beze sporu v mnoha věcech změnila a už nelítám ode zdi ke zdi. Nevyžaduji také kategoricky po ostatních, aby fungovali tak, jak já si představuji. Ještě pořád to zkouším na svých dětech, protože kluci jsou zatím tvární, ale mají svojí hlavičku a dost často narazím. Od té doby co mám manžela a děti, si totiž uvědomuji, že nejdůležitější je soužití celé rodiny. Tím ale nechci říct, že bych si někdy neprosazovala tvrdě svoje. Občas na syny spustím: “Koukejte si vzít kolo a jdem ven, nemusíte snad pořád smrdět u toho počítače, nebo u televize!“ Zpočátku se jim to samozřejmě moc nelíbí, ale když už je vytáhnu, jsou spokojení a nechtějí domů. Jsou ovšem situace, kdy mi odporují vytrvale, a to téměř denně. Když mám večer představení, snažím se naplánovat den tak, abych všechno stihla. Oběd, úkoly i procházka má svůj řád. Jenže doma se ozývá jen nesouhlasné mručení. Kluci hledají všechno možné, jen aby zrovna teď nemuseli psát těžký úkol. Pak v sobě slyším a vidím svojí mámu, která skousla spodní ret a jen syčela. A to jsem si myslela, že budu úplně jiná.

Zlobila jste jako malá holka?

Byla jsem pěkný šídlo. Pamatuji si, že jsem jako pětiletá dostala nové kolo a drandila jsem s ním venku, přičemž se mi podařilo přejet jednomu klukovi z baráku nohu. Tenkrát jí měl chudák snad půl roku v sádře, ale nakonec to byla jeho vina. Já jezdila po chodníku a on na mě volal: “Uhni, tady chodí chodci“,  jenže milý chlapec správně neodhadl mojí tvrdohlavost, když jsem na něj řvala: “Uhni, tady jezdím já, nebo ti přejedu nohu.“ Neposlechl, tak jsem mu jí přejela. Tehdy jsem dostala od mámy pořádný výprask a jeho maminka na mě vylila z okna pomeje.

Každopádně se z vás nakonec stala zodpovědná žena, které nechybí přirozené kouzlo osobnosti. Snažíte se vypadat stále „šik“, nebo si někdy vyjdete mezi lidi „jen tak“?

Já si myslím, že když se člověk cítí uvnitř dobře, vypadá tak i na povrchu a naopak. Někdy vám ani luxusní šaty a perfektní šminky nepomůžou. Jakmile někam jdu, tak se samozřejmě upravím, nalíčím a hezky obleču. Ovšem dnes ráno, když jsem vedla Románka a Honzíka do školy, tak strašně lilo, že jsem si na nohy natáhla i holiny, nasadila maskovací brýle a vše doplnila baťohem. Jedna maminka mě potkala v obchodě a povídala:“Já si vás snad příště vyfotím, vy totiž pokaždé vypadáte úplně jinak. A v těch gumákách, to nemá chybu.“

Kam si vyrazíte letos o prázdninách?

-Foto: Ivan Kahún, Martin Poš-

Zavřít okno.

Copyright © 2004 R K K & Valérie