• Po několikáté účinkujete v DO-RE-MI. Umíte dobře zpívat? Nebojím se zpívat. Když mě ale nutí do zpěvu při dabingu, často se na režiséra zlobím, že mi včas nedal kazetu, abych se mohla připravit. Ale nebojím se, zpívám ráda.

• Jakého máte nejoblíbenějšího interpreta? Od mládí hrozně ráda poslouchám Edith Piaf, Hanu Hegerovou a v posledních letech i Jaromíra Nohavicu. Ale protože mám doma muzikanta, tak se k této hudbě vůbec nedostanu. „Kluci“ poslouchají  Kiss, AC/DC … prostě tvrdou muziku, a já mám nejraději ticho…

• Když je vám smutno a neřinčí doma právě skupina Kiss, u čeho se uvolníte? Většinou si pustím Hanu Hegerovou. Ale už dlouho se mi nestalo, že by mi bylo smutno, což musím zaklepat na dřevo.

• Jak začala vaše herecká kariéra? Po amatérských začátcích přišlo Severomoravské divadlo v Šumperku, DAMU a vytoužená Praha. A tím pádem setkání se světem dabingu, filmu, rozhlasu a televize.

• Jak jste se  dostala k dabingu? S dabingem jsem se poprvé setkala až na DAMU. S Janou Andresíkovou, která nás měla na umělecký přednes, jsme první krůčky v dabingovém studiu absolvovali v Československé televizi u paní režisérky Olgy Walló.

• A dnes se o vás píše: Valérie Zawadská - „záruka kvality“ v dabingu … A jé. To je tak strašně zavazující a někdy i svazující. Stává se, že režisér v dabingu v dobrém rozmaru chce herce povzbudit a v mém případě, začne říkat: „Á, přišlo vyhlášené Tý Tý. Tak se předveď!“, a já začnu okamžitě koktat. Není totiž nic horšího, než když člověku nabouráte tu trošku sebevědomí, kterou má. Ale chytrý režisér ví, jak na své ovečky musí: chválit, chválit a zase chválit. Pak od herce dostane všecko!

• Jak se vám dabují potvory? Dobře! Můžu se totiž při nich konečně vyřádit. Zatímco v civilním životě se člověk snaží být příjemný, nikdy se nerozčilovat, nekřičet na své děti, nezvyšovat hlas, nebýt vzteklý a nevím co všecko ještě. A  taky miluju  kreslené figurky, protože tam můžu hlas různě pitvořit, vymýšlet si, intonačně lítat nahoru dolů, ode zdi ke zdi.

• Jednou z vašich proslulých potvor je Joan Collins jako Alexis v seriálu Dynastie … Uvědomila jsem si, že nebýt televize Nova, seriálu Dynastie a slavné potvory Alexis, kterou jsem  měla možnost nadabovat, asi bych nezískala takovou popularitu, jakou mám.

• Jak probíhá dabování tak dlouhého seriálu?  Dynastie se  začala dabovat už před devíti lety. Vím to naprosto přesně, protože se mi 23. března právě před devíti lety narodil první syn Honzík a já jsem už desátý den po porodu byla ve studiu a dabovala Joan Coallins. Můj muž mi tehdy ještě do Vladislavovy ulice, kde TV Nova sídlila, přinesl Honzíčka, abych ho nakojila a práce mohla pokračovat bez dlouhého přerušení. A víte, že už si dnes nevzpomínám, jestli jsme Dynastii dabovali dva, nebo tři roky? Mně to uteklo strašně rychle!

• Co říkal režisér na kojení při dabování? Lidé se vždycky domluví, když chtějí. Nezapomínejte, že to byl jeden z prvních velkých a slavných seriálů a všichni, kteří se na něm podíleli, chtěli odvést tu nejlepší práci. Jak to zní snadně: stačí umět se domluvit. Když se chce, tak to jde. 

• S kým se vám dobře pracuje? To bych neuměla vyjmenovat, protože takových lidí je veliká spousta. A jmenovat ty, se kterými se mi pracuje nedobře, to bych si sama pod sebou podřezávala větev (smích).

• Jak vzpomínáte na film Tenkrát na západě, kde jste propůjčila hlas Claudii Cardinal? Tenkrát na západě jsem dabovala ještě před Dynastií  v režii Olgy Walló, která v té době přeložila a upravila také Shakespearova Krále Leara. „Tady máš kazetu, text a nauč se to“, řekla mi. Když jsou v dabingu verše, musíte roli nastudovat doma u televize. Alespoň já to jinak neumím. Tehdy jsem si musela konečně koupit  televizi a  video...  A jen tak bočkem Olga řekla: „A pak tady ještě máš Cardinalku v Tenkrát na Západě“. Byla jsem úplně nadšením bez sebe! Od té doby vnímám dabing jako krásnou „disciplínu“ herecké profese.

• Jak se v dabingu „hrají“ milostné scény? Milostné scény, porody, vraždy, smích, pláč, všechny tyto exprese, které člověk ze sebe vydává, jsou  náročné. A když je scéna ve filmu dlouhá třeba pět minut, je nutné si dát i pauza, napít se, nadýchat se čerstvého vzduchu. Vzpomeňte si, jak je náročné, když pláčete. Jak těžko popadáte dech, nebo když prožíváte „nejkrásnější konání noční“, toho dechu se vám také moc nedostává….

• Lidé si vás spojují většinou jen s dabingem. Není vám to líto? Není mi to líto, protože „všechna sláva polní tráva!“ Ale vážně. Nedělám jen v dabingu, ale hraji divadlo, točím pro televizi, občas dostanu roli ve filmu, užívám si i práce v rozhlase, recituji, jezdím na besedy nebo moderuji. Jsem deset let na volné noze a za tu dobu jsem nazkoušela čtyři divadelní inscenace, porodila dvě děti, stihla se přestěhovat z malého bytečku do většího. Nemůžu si stěžovat, že by má práce byla jen o dabingu.

• Máte nějakou svou oblíbenou filmovou roli? Hrozně ráda vzpomínám na natáčení  seriálu Tři králové s režisérem Karlem Kachyňou. A z nejčerstvější doby na Kobovu garáž, kterou jsem točila před rokem v ostravské televizi. Tam jsem měla úžasnou roli příšerné potvory!

• Co připravujete? Právě zkouším s Martinou Hudečkovou, Davidem Prachařem a  Davidem Matáskem divadelní hru Druhá kapitola od Niela Simona, která má premiéru v březnu. Jinak samozřejmě přijímám další nabídky, třeba právě do DO-RE-MI. Těším se na společné vystoupení s harfistkou Lýdií Hartälovou v Klubu důchodců v pražském Podolí. Máme krásný pořad hudby a poezie, ve kterém recituji Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška, mé oblíbené básníky. Taky mně čeká beseda s diváky ve Kbelích, pravidelně hraju v divadle Ungelt a v Rokoku, v rozhlase mně čeká četba na pokračování z českých dějin a a taky si doma občas s kluky zahrajeme na kovboje nebo loutkovou pohádku. Člověk není živ jen dabingem!

• Zbývá vám ještě nějaký volný čas na sebe? Mám dva malé kluky, takže volného času sama pro sebe opravdu moc nemám. Ke sportu se dostanu jen s nimi. Chodíme hrát fotbálek, v zimně stačí vytáhnout hokejky a běháme po hřišti. Když zamrzne motolský rybník, tak rádi obujeme brusle, i když letos jsme ještě bruslit nebyli. Jinak trošku sportujeme i doma – hrajeme karty, kostky, Člověče, nezlob se. To je také sport, ne (smích)?