dovolte mi pár dotazů týkajících se Vaší působnosti ve správní radě NŽU. Byla jste návrhem Herecké asociace, která Vám tuto funkci nabídla, překvapena?
Svým způsobem ani ne, poněvadž o této variantě se mluvilo už před dvěma lety. Tehdy jsem ale ještě nedosáhla té druhé pětadvacítky (úsměv), a proto jsem se do žádných funkcí nehrnula. Měla jsem navíc i spoustu jiné práce a k tomu dvě malé děti. Ale pak najednou přijde u člověka ten okamžik, kdy si řekne, že by se rád, v tom nejlepším slova smyslu „obětoval“ a i tu práci dělá rád. Tak ji dělám ráda i já.

Funkci jste převzala po panu Petru Nárožném, kterému skončilo volební období?
Ano i ne. Po něm byla napřed navržena paní Jiřinka Bohdalová, ale vzhledem ke své opravdu velké pracovní vytíženosti, se nakonec této funkce vzdala, což je pochopitelné. A mě pak tajemnice Herecké asociace, paní Martina Albertová, velmi hezky oslovila a něžně naznačila, že to sice bude z časového hlediska i pro mě šílené, ale že by bylo dobré, kdybych tu funkci přijala.

Kdyby se Vás někdo jako členky správní rady NŽU zeptal, co ta Vaše funkce vlastně obnáší, co byste odpověděla?
Přečíst, prostudovat a ohodnotit stovky žádostí o příspěvky na různé formy uměleckých projektů, důkladně zvážit a obezřetně sledovat také finanční stránku, zodpovědně rozhodovat zejména u žádostí na sociální příspěvky, u kterých si najednou uvědomíte, co všechno se může člověku přihodit, když zůstane sám, nemocný a bezbranný, je toho opravdu hodně. Je dobře, že NADACE ŽIVOT UMĚLCE existuje, a že, především díky Intergramu, ty peníze má. I když nemůže všechny uspokojit dostatečnou finanční částkou, může pomoci alespoň málo. Alespoň nějak...

Nadace podporuje starší výkonné umělce, pomáhá prosadit zajímavé umělecké projekty a také myslí na mladé talenty. Kdo první objevil talent u Valérie Zawadské?
To je ale hodně podpásová otázka (úsměv). Pravděpodobně už učitelé na základní škole, když mě vybírali pro recitace na tehdejších akcích, jako byly MDŽ, VŘSR a podobně, jak to dříve bývalo.

Pocházíte ze Šternberku na Moravě?
Ne, to je omyl. Já se tam pouze narodila. Bydleli jsme nedaleko Olomouce, ve vesničce Pohořany. Moje o rok starší sestra Anička se narodila v Olomouci, ale když jsem se za rok a něco měla narodit já, v olomoucké porodnici právě malovali, a tak maminku odvezli do porodnice do Šternberka. Jinak jsem vyrůstala na severní Moravě, ale často jsme se stěhovali. Moji rodiče pracovali po celý život v zemědělství, a kde byly lepší podmínky na bydlení, tak tam se vždycky šlo.

nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu. Vy jste tuto akci moderovala. To bylo poprvé?
Ano, tuto akci v Přelouči jsem moderovala poprvé, ale moje první moderátorská zkušenost to nebyla. Pravidelně například moderuji ples jisté pojišťovny v Pardubicích, také často moderuji různé akce u nás v Řepích, kde bydlím..., je toho více, na všechny si teď nevzpomenu, ale rozhodně nějaké ty moderátorské zkušenosti mám a řekla bych, že to začalo právě už na té základní škole, kde jsem kromě zmíněných recitací uváděla v Loučné nad Desnou také programy tanečního a pěveckého souboru, ve kterém tančila i moje sestra a někteří mí spolužáci.

Pojďte naše čtenáře s udílením cen Františka Filipovského ještě trochu blíže seznámit.
Ráda, poněvadž celá ta historie udílení cen je opravdu zajímavá. Letos se bude konat 15. ročník, i když je to vlastně už ročník 16. Existoval totiž tzv. nultý ročník, který spolu s dalšími báječnými lidmi vymyslela Pavlínka Filipovská. Společně se usnesli, že by bylo dobré něco takového založit, protože jsou oceňováni zpěváci, herci, režiséři, a tato herecká disciplína oceňována není. Je na ní dost málo „vidět“, ale přiznejme si, určitě by spoustě diváků nebylo zrovna příjemné, den co den sledovat v televizi pořady s titulky. V tom nultém ročníku ještě existovala Cena diváků, kdy diváci posílali hlas svému nejoblíbenějšímu herci a herečce. Tehdy zvítězila se svým přenádherným, sametovým hlasem paní Věra Galatíková. Pak teprve proběhl první ročník, druhý a třetí, kdy jsem měla čest převzít tuto cenu já a pan Miroslav Moravec No a pak nám tuto diváckou cenu „ukradl“ Týdeník televize do udělování cen TýTý, na kterých se před x lety objevila i cena o nejoblíbenějšího dabéra a dabérku.

A to už jste dostala ocenění Vy.
Šestkrát po sobě jsem dostala cenu „malé zrcadlo“ a v roce 2000 „velké zrcadlo“ – cenu TýTý, kdy jsem vyhrála v kategorii dabérka i absolutní vítěz s nejvyšším počtem hlasů. Moc jsem si všech těch ocenění vážila (a dodnes vážím) a měla jsem opravdu radost, že se udílení cen za dabing zavedlo. Jenže pak se jistý pan ředitel, v jisté televizi a v jistém pořadu vyjádřil nějak v tom smyslu, že dabéři nejsou vidět, takže to nemůže být soutěž o nejpopulárnější tvář, což má vlastně TýTý ve své hlavní náplni, a že by bylo snad lepší místo toho zavést kategorii o nejlepšího ředitele.

To si děláte legraci?
Ne, nedělám, přísahám. Dva roky na to se v anketě TýTý kategorie dabingu opravdu zrušila. Jsem velice šťastná, že oceňování pokračuje v Přelouči a já mám dokonce tu čest sedět už šestým rokem v hodnotící komisi. Snad se opět dočkáme i udělování cen diváckých.

Co je u hodnocení dabingu nejpodstatnější?
Všechno. Tam se totiž nehodnotí jenom herecké mužské nebo ženské výkony, ale také zvuk, režie, přidaly jsme i kategorii za seriál a já už několik let bojuji i o to, aby byla další kategorie, a to kategorie – dětští herci. Bylo by skvělé mít dabingovou cenu pro dětského herce a herečku. Je to však bohužel otázka financí, jako všechno v dnešní době.

Dabingová cena pro dětského herce a herečku, třeba i nástupce krále a královny. Jistě víte na co narážím, ale netušila jsem, že tyto tituly máte s panem Moravcem dokonce i na glejtu, já myslela, že jsou pouze symbolické.
To Vám hned vysvětlím. 11. dubna loňského roku vymyslel pan Josef Odstrčil, šéf regionální televize www.tvmikroregiony.eu, takovou napůl recesistickou a napůl opravdovou akci, že korunují pana Mirka Moravce a jistou Zawadskou za krále a královnu českého dabingu. Celá ta akce se udála v Sedlnicích a bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Dostali jsme dokonce i glejt od císaře Josefa II, řetěz se svými portréty s korunkou na hlavě, no prostě všechno, co ke korunovaci patří. Večer po tom předávání jsme měli v Sedlnicích takové milé posezení, kde jsme dostali nápad, že by bylo dobré vymyslet právě tu cenu dětského diváka, cenu pro „prince a princeznu“ českého dabingu. No a letos mi  to  připomněli  a já  jim  slíbila, že  se o to, bohužel už bez Mirka Moravce,

Myslíte, že může pana Miroslava Moravce některý z mužských kolegů nahradit?
Máte zřejmě na mysli v dabingu. To je těžká otázka. Podle mého názoru není potřeba nahrazovat, ale vnímat, protože je tady spousta vynikajících dabérů. Můžu jmenovat: Jiří Klem, Jan Schánilec, Mirek Meduna, Michal Pavlata a takto bych mohla pokračovat dál a dál.

Nezdá se Vám, že dnes lidé mluví tak nějak hrubě? Kolikrát snad ani mluvit neumí.
Ne, nezdá, to je pravda. Všichni strašně spěcháme, ve všem, i v tom mluvení. Mimochodem já mám slovenskou národnost a maďarsko polsko ukrajinské předky, ale čeština je pro mě nádherný jazyk.

chtěla být ředitelkou dětského domova, protože jsme na vesnici měli dětský domov, tak jsem to prostředí znala. V tom dětském domově jsem si chtěla zřídit divadelní soubor, ve kterém bych byla režisérkou. Když mě pak v 15ti letech nepřijali na pedagogickou školu do Krnova, tak jsem se hrozně naštvala. Měla jsem naštěstí podanou ještě přihlášku na gymnázium do Šumperka a tam jsem se dostala. Bylo mi asi 16 let, když přijel do Šumperka režírovat Jiří Císler Charlieho tetu. Jeho asistentka, paní Jiřina Jelenská, tehdy přišla vybírat do třídy vhodné adeptky a mě nevybrali, protože jsem byla tlustá. Ve mně se Vám to zabejčilo: „No, počkejte, já vám ještě ukážu!“ Připravila jsem se na zkoušky do Brna, na JAMU, ale vhledem k tomu, že jsem pořád měla těch 76 kilo živé váhy, tak mě ani tam nevzali. Nicméně v roce 1977 mě přijali jako elévku do Severomoravského divadla v Šumperku a rok později jsem udělala zkoušky v Praze na DAMU...

A svět filmu a divadla se otevřel... Škoda, že se nám toho už více na stránky nevejde, ale já věřím, že se nevidíme naposled a někdy příště zase můžeme pokračovat tam, kde jsme dnes skončily. Děkuji Vám za příjemný rozhovor.
Rádo se stalo.