Paradoxně jste ale podcenila prevenci jinou. Povíte, co se vám vlastně stalo?
Přesně na Mikuláše mě chytly strašné bolesti a břicho jsem měla oteklé jak balon, takže jsem byla hospitalizovaná v Motole. Nakonec se z toho vyklubal těžký zánět slinivky. Byla jsem deset dní na kapačkách, ale naštěstí jsem se z toho dostala. To musím zaklepat na dřevo. V nemocnici jsem měla spoustu času přemýšlet, takže když jsem si zrekapitulovala uplynulý rok, s hrůzou jsem zjistila, že na nějaký odpočinek jsem neměla vůbec čas. V tomhle ohledu jsem opravdu prevenci pěkně zanedbala. Minulý rok přišlo nesmírné množství pracovních nabídek, ať už filmových nebo televizních, v rozhlase nebo dabingu. Do toho jsem ještě učila na mezinárodní konzervatoři. Kdysi mi někdo řekl, že každá choroba je psychického charakteru. A já tomu věřím. Jak jsem si asi přivodila těžký zánět slinivky? Stresem, spoustou práce, špatným stravováním nebo pitným režimem. Při dvanáctidenním pobytu v nemocnici jsem si říkala, zda mi to vlastně stojí za to se takhle honit. Tak teď už se šetřím.

Prozraďte, jak se žena jako vy, kterou jen tak nic v práci nezastaví, dokáže šetřit?
Je pravda, že jakmile nemám co dělat, práci si hned vymýšlím. Ale pobyt v nemocnici mě natolik vylekal, že se snažím omezovat počet pracovních nabídek. Už si nezaplním celý den povinnostmi, ale řeknu si třeba, že třetinu dne si vyhradím jen pro sebe – že si půjdu koupit něco na sebe nebo synům do školy. Nebo že si konečně zajdu do kina nebo do sauny. Dokonce jsem změnila i jídelníček. Opravdu jím pětkrát denně. Kdybyste se teď podívala do mé kabelky, najdete v ní ještě dvě porce na dnešek. Musím se však přiznat, že takhle to dělat každý den asi nedokážu. Ale jsem zatím doma z nemocnice krátce, tak ještě minimálně měsíc budu vzorná.

V nemocnici jste ležela dvanáct dní, bez divadla i bez rodiny. Co se vám nejčastěji honilo hlavou?
Jak moc je důležité se o sebe starat. To zjišťuju i u svých dětí. Sotva přestanu věnovat pozornost tomu, jak si čistí zuby, hned mají kazy. Člověku jako první naskočí to, že se zase u zubaře nedoplatí. Nebudeme si nic nalhávat – žijeme v době, ve které nedostaneme nic zadarmo. A stejně to platí i s prevencí, kterou hodně lidí podceňuje.

A kterou jste podcenila taky. V kampani proti rakovině tlustého střeva propagujete kolonoskopické vyšetření. Podstoupila jste ho i vy sama?
Ještě ne, ale čeká mě teď na jaře. Nejdřív musím trochu uklidnit svou rozbouřenou slinivku a pak to podstoupím. Ale vyšetření, které nepatří mezi nejpříjemnější, se nijak neděsím. To, že budu vědět, že jsem v pořádku, je pro mě hlavní.

Jste teď skoro ideální vzor zdravé výživy a životosprávy, ale stále vám zůstává jeden velký nešvar.
Musíme o tom mluvit?

Nechcete? Vy s tím, že kouříte, vnitřně bojujete?
To ne, já jsem s tím nikdy vnitřně nijak nebojovala. Spousta lidí v mém okolí říká, že chtějí s kouřením přestat, ale že to nedokáží. Tak jim říkám: „Vidíš, a já přestat nechci.“ Od dětství nemám ráda, když jsem do něčeho nucená. Takže když mi někdo radí, ať s kouřením přestanu, něco se ve mně zablokuje a já si řeknu – co je komu do toho? Aspoň ten jeden nešvar mi prosím vás nechte.

Vaše maminka ale na rakovinu v 60 letech zemřela. Není to pro vás už tak dostačující varování?
Ráda bych to teď zlehčila a řekla, že strach a peníze jsem nikdy neměla. Samozřejmě, že strach mám, ale to je spíš strach o mé okolí. A máte pravdu, že na sebe nehledím tak, jak bych měla. Až mě něco srazí na kolena i v tomhle směru a vše by nasvědčovalo tomu, že mám s kouřením přestat, tak to udělám.

Teprve až vás něco srazí? Nemyslíte, že se už teď vášeň pro cigarety podílela na zánětu slinivky?
Cigarety, špatné stravování, hodně práce, stres. Všechno dohromady. Ale já vám popíšu, jak se to vlastně stalo. Od října do června jsem točila ve Zlíně nový český seriál Znamení koně. A jeden víkend se stalo, že jsem měla tolik pracovních povinností, že jsem se skoro vůbec nevyspala. Přejížděla jsem z Prahy do Českých Budějovic zahrát jedno představení, pak do Zlína, kde jsem naspala asi tři hodiny. Hned ráno do Libochovic odehrát další představení a zase zpět do Zlína. Tam jsem natočila svoje party do seriálu a už frčela do Prahy, abych odehrála v Divadle Na Jezerce další představení. Pak se ani nedivím, že když mám takový pracovní nápor deset měsíců v roce a jen jednou za dva měsíce volný víkend, že nemám kdy odpočívat.

Vaši dva synové vás už doma skoro plně zastupují. Dokonce vám loni napekli cukroví. Čekala jste to?
Vůbec ne. Opravdu mě to dojalo. Většinou totiž začínám péct kolem Mikuláše. A právě v neděli 5. prosince jsem se chystala na přípravu lineckého těsta, ale zánět slinivky byl rychlejší. Takže když kluci přišli do špitálu a řekli, že už napekli linecké, spadla mi čelist.

Vašemu staršímu synovi je 16 a druhému 12 let, oba jste porodila v pozdním věku. Souhlasíte dnes s trendem pozdního mateřství?
To je každého věc. To, že jsem rodila prvního syna ve svých 36 letech a druhého v téměř čtyřiceti, nevnímám jako nic zvláštního. Prostě jsem svého životního partnera potkala až tak pozdě.

V 90. letech jste odešla z divadelních angažmá a dodnes jste na volné noze. Co vás k tomu tehdy vedlo?
Ve stálém angažmá v Městských divadlech pražských jsem byla sedm let, ale po revoluci to v mnoha divadlech začalo skřípat. Navíc já osobně nemám ráda, když mnou někdo manipuluje a říká, co mám nebo nemám dělat. Už od září 1993 jsem měla zaječí úmysly, ale definitivní rozhodnutí jsem udělala až na konci prosince. Pamatuju si, že jsem v tu dobu byla na Šumavě a jela na běžkách šest kilometrů do nejbližší vesnice, abych poslala telegram, že nepřijímám nabídku na další spolupráci. Byla to úžasná euforie. Ale během dvou týdnů jsem sama sebe srazila na kolena. Došlo mi, že se budu muset opravdu starat sama o sebe. Na druhou stranu mám každoročně obavy, zda nějakou roli dostanu, zda budu točit film nebo seriál. Dnes jsem ale ráda, že jsem to udělala. Mám svobodu a je jenom na mně, zda přijmu nabídku nebo ne. Je to příjemný pocit.

seriálových rolí, které jsem kdy ztvárnila, a byla jsem překvapená, kolik titulů to je.

Od poloviny února vás diváci mohou vidět v novém českém seriálu Znamení koně. Co vás přesvědčilo, že jste na nabídku opět kývla?
No přeci koně! Jsou to nádherná zvířata, před kterými mám velký respekt. Samozřejmě mě přesvědčilo i jméno režiséra Milana Cieslara a herecké obsazení. Potkat se s Vilmou Cibulkovou, Oldou Navrátilem, Richardem Krajčem, Bolkem Polívkou nebo sledovat práci Terezky Voříškové je nádherné.

Valérie Zawadská (52)
● I když se narodila v severomoravském Šternberku, po rodičích v ní koluje polská a maďarská krev.
● Po absolutoriu na DAMU získala v roce 1982 angažmá v Západočeském divadle v Chebu, o 4 roky později v Městských divadlech pražských. Od 90. let je na volné noze.
● Se svým partnerem, hudebníkem Romanem Křížem, má dva syny – Jana (16) a Romana (12).
● Třetím rokem učí jevištní řeč, herectví a umělecký přednes na mezinárodní konzervatoři. Vloni se stala vedoucí hereckého oddělení.
● Svou tvář propůjčila kampani na preventivní vyšetření rakoviny.
● Aktuálně ji můžete vidět v novém seriálu Znamení koně na ČT1.
● Více na www.valeriezawadska.wz.cz nebo www.rakovina-streva.cz.