Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

Vypráví Valérie Zawadská: Maminka jezdila na motorce a třikrát byla zraněná natolik, že se pak musela léčit v lázních.

Když mi bylo asi čtrnáct, řekla mi: "Pojď, naučím tě taky jezdit." Posadila mě na červenou jawu, sedla si za mě a vyrazily jsme mezi vesničkami Loučnou nad Desnou a Maršíkovem po takové krpaté silnici. Vpravo prudký sráz vlevo strmý svah nahoru. Najednou proti nám něco vyjelo, já se lekla a už jsem viděla, jak padáme z toho srázu. "Tak dost, na motorce jezdit nebudu!" řekla jsem. Něco podobného se

opakovalo, když se mě maminka pokoušela učit jezdit na kobylce Vláře. Sotva jsem s ní udělala pár kroků, vycítila, že mám strach, stoupla si na zadní a já spadla trošku hlavičkou na kámen. Co se ale mamince opravdu podařilo, bylo přivést mě i moji sestru Aničku ke knížkám. Vždycky jsem měla pocit, že by ráda žila tak, jak žijí hrdinky v románech. Věděla ale, že to nejde, že ráno musí vstát a obstarat dobytek. Pracovala jako dojička v kravíně. Jak těžká je to dřina, jsme se ségrou zjistily, až když jsme tam jednou o prázdninách šly na brigádu. Čtrnáct dní jsme s mámou měly na starost 96 krav, tedy každá 32. Jednou k večeru vypnuli elektřinu a my jsme každou tu krávu musely podojit ručně. Myslím, že od té doby mám takové svaly ... Dlouho jsem nemohla pochopit, proč vždycky v neděli, když se maminka ráno vrátila z kravína, si ode mě poručila kafe, sedla si do křesla a nechala se obsloužit. Vytáhla noviny, zapálila si svoji marsku a vyfoukla dlouhý, tenký dým. Mívala jsem na ni vztek - ona si tu sedí, nic nedělá a my musíme škrábat brambory a obalovat řízky k obědu. Že potřebovala ten odpočinek mi došlo až později.