skutečnost, že na repertoáru má celkem sedm představení ve čtyřech divadlech. „To je hodně, zaplaťpámbu. Dokonce jsem musela několik příležitostí odmítnout, protože to už bych opravdu nestíhala a já ráda jednám na rovinu. Slíbím jen to, co můžu splnit. Kdysi, opravdu hodně dávno, mi kolega a kamarád Honza Teplý řekl: Ber všechno, ono se něco pos... Pardon. Ale to já nedělám.“ Krásná role paničky v nové hře Divadla Kalich Splašené nůžky, která měla premiéru koncem března, se Valérii Zawadské ovšem do programu ještě vešla. „Je to komedie, ve které se skvěle vyřádím jako milostivá panička, která si myslí, bůhvíjak není hochnóbl a přitom je to obyčejná slepice. Ta hra je zvláštní tím, že jde o detektivku, během které jsou diváci vtaženi do děje. V prvním dějství dojde k vraždě a ve druhém oni sami svým hlasováním určí, kdo je podle nich vrah.“ K rozhovoru jsme se sešly netradičně brzy ráno. Právě v Divadle Kalich, těsně před jednou z posledních předpremiérových zkoušek. Paní Valérie uvařila kávu, zapálila si nezbytnou cigaretu a dala se do povídání. „Vy si z toho budete, Janičko, potom muset vybrat. Já jsem strašně ukecaná ženská.“

nebyla. Dokonce jsem si vždycky spíš hrála na kluky. I moje první role na divadle byl pan král v pohádce Sůl nad zlato.

Nicméně dnes nosíte klučičí účes. Odkdy?
To vám řeknu přesně. V roce sedmdesát sedm v březnu jsem měla ty vlasy až... No až po čárku. Pak jsme se s kamarádkou z gymnázia v Šumperku rozhodly, že k maturitě půjdeme podle hesla krátké vlasy – dlouhý rozum, a nechaly jsme si udělat tehdejší populární tupý střih. A odmaturovaly jsme. Později jsem na divadelní fakultě tady v Praze byla nucena nechat si vlasy trochu povyrůst, aby se z nich daly dělat v divadle Disk různé varianty účesů. Tehdejší paní maskérka nám skutečně všem bez výjimky zničila vlasy, to bylo samé tupírování, pálení kulmou, no zločin... Polodlouhé vlasy jsem si nechala ještě během angažmá v Západočeském divadle v Chebu, kde jsem byla do roku 1986. Pak přišla pro mě důležitá nabídka na filmování snímku Jedna kočka za druhou, kde jsem hrála milenku panu Somrovi a taky se poprvé setkala pracovně a lidsky s paní Jiřinou Bohdalovou. Tehdejší maskérka České televize na mě vzala břitvu se slovy: „Pojď, uděláme s tím něco, takhle jsou ty vlasy na prd,“ a poprvé v mém životě mě profesionálně upravila. Od té doby chodím ke kadeřníkům a vlasy mám, pravda, pořád kratší, což je pro mě velmi praktické.

Škoda, že je rozhovor na papíře a ne v audio verzi. Vy jste teď slovní spojení „paní Jiřina Bohdalová“ vyslovila s takovou úctou... Uznáváte autoritu hereček, o kterých se mluví jako o velkých hvězdách?
Samozřejmě. V životě nezapomenu třeba na okamžik, kdy jsem 1. října 1986 nastoupila na poloviční úvazek v Divadle ABC a měla jsem tu čest nazkoušet hru Přelet nad kukaččím hnízdem po boku paní Galatíkové, pana Švehlíka, pana Borise Rösnera a dal ších. To jen na ukázku ze samého začátku. Těch opravdových bardů jsem měla to štěstí potkat mnoho. Mimochodem v tomto divadle jsem dostala i svoji první komediální roli, ačkoliv jsem si do té doby myslela, že komediální polohy vůbec nejsem schopná, že já jsem typ pro tragické role. Paní režisérka Lída Engelová mě obsazením do hry Ten, kdo utře nos vyvedla z omylu. Vyšoupla mě na neznámý led. Dneska mám třeba repertoár složený z vážných a komediálních rolí půl napůl.

Vy momentálně hrajete s Jiřinou Bohdalovou v Divadle Na Jezerce v představení Paní plukovníková.
Proto jsem tak ráda, že jste se mě zeptala na ty vlasy... Jsou v tom pro mě krásný souvislosti. Loni mi zavolal principál Divadla Na Jezerce Honza Hrušínský a ptal se mě, jestli bych měla chuť znovu si nazkoušet něco u něj v divadle. Já už tam jednu inscenaci před časem dělala. Hrozně mě to nadchlo, když řekl jména jako Bohdalová, Štěpánková, Švehlík, Stašová, tak jsem mohla říct jen: ano, ano, velmi, velmi... (úsměv). Víte, já jsem se před těmi dvaceti lety při natáčení Jiřiny Bohdalové nefalšovaně bála. Měla jsem nejen strach, ale taky komplex před touhle mistryní svého oboru, která je po celou profesní kariéru brána jako jasná jednička. Navíc já měla před kamerou ještě málo zkušeností. Atmosféru natáčení jsem tehdy vnímala asi takhle – všichni před ní byli v pozoru a co ona řekla, to bylo svaté. I po těch x letech jsem šla loni na podzim do divadla s trémou, ona mi podala ruku z jeviště, já pronesla něco o tom, že mi tluče srdce a paní Jiřina řekla přívětivě: „Aby vám nevyskočilo.“ Pochopila jsem, že jsme se, tedy já určitě, za ta léta někam posunuly. Že z nás mohou být při práci parťačky a že já budu zkoušet bez toho dřívějšího svazujícího ostychu.

Mívají některé mladičké herečky podobný ostych z vás?
Někdy to tak je. Ale jakmile něco takového jen stínem ucítím, hned se snažím tu bariéru mezi námi odbourat. Jinak bychom nemohly společně pořádně pracovat. Vždyť jsme na jedný lodi, mladá, stará... Alespoň tak to cítím.

To byl herecký chlebíček tak hubený?
Byl. Už tehdy. Strašně. Sice jsem měla rodiče dvacet kilometrů daleko a občas poslali samozřejmě něco na přilepšenou a taky jsem jezdívala domů, ale ta změna životosprávy byla totální. To víte... Mladí, nezávislí. Rádi jsme se bavili, tancovali, málo spali. Dneska už nic nevydržím. Šla jsem spát ve tři ráno po návratu ze zájezdovky z Kuřimi, a podívejte se, jak jsem zničená (úsměv).

Přistihla jste se už u pocitu, že se vám nikam na zájezd absolutně nechce?
Stane se mi to. Hlavně kolem Vánoc si to uvědomuju víc – měla jsem v prosinci přes dvacet představení. Vždyť to vlastně ani není normální. To se vám skutečně, skutečně nikam nechce. Jenže na druhou stranu pak přijedete třeba do Plzně, do Nového Jičína, do Kraslic a tam jsou lidi nadšený, vstřebají to divadelní představení do mrtě a vy rázem zapomenete, že vám bylo zatěžko vykopat se z domu. Opakovaně zjišťujete, že to stojí za to.

Řešila jste někdy se svými syny podobný problém, jaký řeší hlavní hrdinka filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku? Syn jí říká: „Já nechci Funése. Já chci, abys byla večer doma. Jako každá normální máma.“
Neřešila. Opravdu nikdy ani jeden neřekl: „Mami, nechoď dneska večer do divadla.“ Protože můj úžasný partner zůstal s dětmi doma. Když se lámal chleba a rozhodovalo se, kdo z nás dvou zůstane na mateřské, vy šlo to na něj a on to skvěle zvládnul a nadále zvládá. Je muzikant, může se skládání věno vat i doma. Kdežto já jsem v době, kdy byli kluci malincí, měla hodně dabingu. Napřed Dynastii, a když byl druhý mrňous, dabovala jsem seriál Ženatý se závazky. Mimo jiné samozřejmě.

To chce ovšem najít si velmi vyrovnaného chlapa se sebevědomím v pořádku, aby si s takovým uspořádáním povinností poradil.
Přesně takového já mám patnáct let doma.

A ruku na srdce. Jste vy vůbec typ vhodný na mateřskou dovolenou?
Obávám se, že asi ne.

Myslíte?
Myslet znamená houby vědět, jak říkala babička. Ale já jsem ráda, že to tak přirozeně vyplynulo. Což ale neznamená, že bych kluky nějak šidila. Snažím se s nimi být co nejvíc. I když teď vyrostli a pusu v předsíni při odchodu do školy si nechá dát jen ten mladší. Naštěstí se oba ještě umí přijít pomazlit a nastala krásná doba, kdy chodí i na moje premiéry, to dřív pochopitelně nebývalo. Potom krásně zahřeje, když přijdou, klidně i po týdnu a řeknou: „Mami, seš nejlepší.“

cestu ke knížkám. Pamatuju si, že byla vášnivá čtenářka. Ráno přišla po dojení z kravína, dala nohy nahoru, uvařila si kafíčko, zapálila cigárko a četla a četla. Tam někde jsou, myslím, i moje základy. S Aničkou jsme tu lásku ke čtení, jako k možnosti relaxačního úniku do jiného světa, obě zdědily.

Získala jste mnoho prestižních ocenění v kategorii dabing a určitě jste dostala ohledně dabingu spoustu otázek. Napadlo mě, jestli se vás už někdy někdo zeptal, jestli se dá soustavným dabováním třeba z angličtiny anglicky doopravdy naučit?
Tak anglicky jsem se bohužel nenaučila, nemluvím žádným světovým jazykem. Kdysi na gymplu jsem měla latinu a francouzštinu. Ale máte pravdu, že jsem díky práci vstřebala určité slovní obraty. Takže s přítelem mé kamarádky, který je Angličan, se nakonec vždycky nějak dorozumím, když k nám při¬jedou v létě na chalupu. Primitivně, pravda, ale rozumíme si.

Dabovala jste Alexis v Dynastii, několik telenovel, seriál Ženatý se závazky...
Přistihla jste samu sebe, že jste se stala prostřednictvím práce oddanou příznivkyní některého z těch seriálů a těšíte se na další díly z pozice divačky?
To ano. Dynastie se to týká určitě, stejně jako například jedné z prvních venezuelských telenovel, Esmeraldy. Vždyť já u ní i plakala, to se mi někdy stává. Ne že bych si ji potom pouštěla odpoledne doma, ale chtěla jsem od režiséra obvykle vědět, kam se děj posune.

Namluvila jste také mnoho komentářů k dokumentárním filmům. Například celý cyklus Letecké katastrofy.
Taky jsem u některých plakala...

Osobně jsem musela některé díly vypnout, ale taková možnost pro vás nebyla. Nechalo to na vás nějaké „stopy“? Třeba strach z létání?
Nelétám zase tak často, spočítala bych to na prstech obou rukou, kolikrát já v životě letěla. A nebojím se. Zní to možná divně, ale já si myslím, že co se má stát, to se prostě stane a nic s tím neuděláte.

Otázka navrch
Kde máte sedm zrcadélek TýTý?
„Jejdamane... Tak jedno nejvyšší na poličce nad postelí u malých knížek poezie a šest zbylých v ložnici v knihovně, kde jsem jim vyčlenila jednu poličku. Jsem za ně ráda a mnohokrát divákům děkuji, ale oprašovat je nechodím. Hned mě v souvislosti s nimi napadne jedno velmi pravdivé přísloví. Všechna sláva, polní tráva.“