Cesta dětstvím

Herečka si pro naše povídání o svých životních cestách vybrala toto motto: Ukažte mi správný směr, cestu už najdu sama, uvidíte, jak dokážu být šťastná…

Je z veršů její oblíbené básnířky Mariny Cvetajevové a obsahuje Valériino zašifrované životní krédo.

Dnes, po své čtyřicítce, je paní Zawadská pozvolna zrající herečkou, ale zároveň i maminkou. Jelikož mateřství přišlo později a možná i nečekaně, o to víc si této, jak říká největší životní role, váží.

            Když se ohlédnete po jejím životě, skoro by se zdálo, že ani herečkou být neměla. Není z herecké rodiny, nikdo ji k tomu nevedl a kdyby šla ve šlépějích rodičů, žila by dnes nejspíš  na moravském venkově či v nějakém menším městě. Rodiče  byli zemědělci, ale ani vinaři, ani vlastníci pozemků. Naopak...státní statek a živočišná výroba, jak to bývalo kdysi. Ale láska k přírodě a venkovské kořeny v ní přetrvávají  dodnes.

            Tak by to asi bylo, kdyby se v ní neprobudil  talent. Ten se totiž občas  zrodí i tam, kde ho nikdo nečeká…a dere se jak divoký bodlák dopředu. To je právě případ Valerie Zawadské. Patří mezi samorostlé typy, žádná skleníková kytička, kterou chtěli dát „k divadlu“, protože se to tak nosilo. Žádná herecká rodová privilegia, která by ji prošlapávala cestu. V jejím případě se nadání proklubávalo obtížně, ale zazářilo , jak se na pravý talent sluší a patří.

            Narodila  se v polovině září osmapadesátého roku ve Šternberku na Moravě, a její rodiče pocházejí z velmi početných rodin, původem ze Slovenska, maminka byla z osmnácti dětí, táta z patnácti. Dělat rodokmeny by jistě nebylo nic lehkého. Zato Valérie má jen jedinou sestru - Annu. Jméno zdědila po babičce. Rodiče se často stěhovali a tak základní školu začala  navštěvovat ve Slezských Rudolticích na Bruntálsku, pak se přestěhovali na Šumpersko.

Cesta talentu 

Někdy ve třetí třídě základky v Loučné nad Desnou začala chodit do tanečního a pěveckého kroužku. Od dvanácti let hrála v dětském divadelním kroužku (první divadelní role, byla „Král“ v pohádce Boženy Němcové Sůl nad zlato), pak v „dospěláckém“ divadelním souboru. V letech 1973-1975 opakovaně vítězila na Wolkerově Prostějově (celostátní amatérská recitační soutěž). Na gymnáziu založila divadelní soubor a věnovala se divadlu malých forem, i poezii. Několikrát zvítězila na Neumannových Poděbradech (celostátní recitační soutěž). Odmaturovala v roce1977, hlásila se na herectví, ale na JAMU v Brně přijata nebyla, že prý neumí zpívat a že je – tlustá! Jistě nevěříte, s její postavou a s hlasem. O tom, jak zpívá již od dívčích let se vyprávějí legendy, zvláště když spustí  písně z východního Slovenska. Umí, a zpívá ráda. Ale není v historii českého pěveckého a dramatického umění první osobností, která neprošla přijímacími zkouškami.

 Ještě teď vtipkuje: „Sedmdesát šest kilo živé váhy – jak jsem si vůbec dovolila jít ke zkouškám?!“

            I přesto byla v tomtéž roce přijata do Severomoravského divadla v Šumperku, kde získala angažmá jako elév a během deseti měsíců bylo 17 kilo dole. Zlí jazykové tvrdí, že toho nebylo docíleno dietou, ale láskou. Zda k režiséru či scéně se prameny nezmiňují. V roce 1978 už ale šla bez problémů na DAMU v Praze, kterou absolvovala v roce 1982 a nastoupila do angažmá v Západočeském divadle v Chebu. Tam strávila čtyři roky a pak už ji cesta vedla do Městských divadel pražských, kde v roce1993 sama ukončila angažmá. Od té doby je na „volné noze“, což vůbec není snadné po stránce živobytí. Ale herečka a recitátorka tak zkušená a pracovitá se neztratila. Jak sama říká, získala pocit svobody.

            Shrnuto, podtrženo - divadlo  dělá od svých devatenácti let. Leckdy to byla sice cesta trnitá, ale vždy ji na obzoru svítilo sluníčko. Protože je vrozená optimistka, kopřiv si nevšímala, zato voňavého polního kvítí ano. A náladu ji nemohla zkazit ani občasná ledová sprška, která člověka povětšinou zasáhne, právě když si myslí, jak se mu to dobře šlape…

            V současnosti se věnuje divadlu, pracuje pro rozhlas, televizi (v současné době ji vidíme v seriálu Rodinná pouta), film a především v dabingu. Role, obsazení a úlohy se prakticky nedají spočítat.

Cesta k rodině

            Zatímco jiné se vdaly a třeba i dvakrát rozvedly, ona zůstávala sama s divadlem a do bláznivého víru života se nepouštěla. Spousta rolí…. ale pak ji to najednou začalo být málo. Najednou našla ještě jiný svět – trvanlivých hodnot… Její životní role na ni teprve čekala. Do té doby to vše bylo „jen“ divadlo.

            Když  jí bylo šestatřicet, narodil se jí syn Honza a v roce 1998 syn Roman, je mu tedy šest a půl. Jejím životním partnerem je muzikant Roman „Krokus“ Kříž, prý našla toho pravého a navíc dobrého tátu dětem. V domácnosti se střídají, ale muž bez problému vzal i práce výchovné a rodinné, protože Valérie je velmi vytížená – a dělba práce a povinností perfektně funguje.

            „Já hraju – doma ale pořád peru a žehlím, tyto práce mám na rozdíl od jiných ráda. Hodně se klukům věnuji a jsem šťastnou mámou. Už se těším, až budeme jezdit  na naše hrady a zámky. Ale přece jen mám sen, domeček s pejskem…“

Cesty po domovině

            „Moje cesty nevedou ani tak do zahraničí, jako po domově, zato si je s rodinou pěkně vychutnávám. První moje cesta za hranice byla  do Bulharska…Pak jsem byla jednou ve Španělsku, kde jsem tehdy v nesvobodné době zvažovala emigraci, ale nakonec jsem to neudělala. Proč? Přece všude dobře, doma nejlépe…“

            V současné době nemá ani dům ani chalupu, bydlí ve 3+kk v Praze v paneláku v Řepích – a je spokojená – ale její láskou jsou místa, odkud pochází, a kde chodila do školy. Sestru Aničku má v Jeseníkách, tak tam celá  rodina jezdí. Má ráda túry po horách, ale zimu nesnáší. Při výstupu loni na Praděd kluci prý našlapali třiadvacet kilometrů. A to bez pohádkových sedmimílových bot!

Cesty dabingu

            Těžiště její práce je ale v dabingu, který má u nás tradičně vysokou úroveň.Do tajů tohoto specifického hereckého umění ji zasvětila režisérka Olga Walló už na DAMU v roce 1979. Pro tuto práci ji objevil otec Olgy, režisér K. M. Walló. Začínala jako  „křoví“ v České televizi a postupně dostávala větší role. Časem ji začali obsazovat i další režiséři České televize (Z. Coufal, J. Polan, M. Fronková, J. Semschová, V. Blažek a další). Do širokého diváckého povědomí se zapsala asi nejvíce rolí Alexis v seriálu Dynastie a nadabováním Claudie Cardinálové v kultovním filmu Tenkrát na Západě. Za dabing získala mnoho ocenění v divácké anketě TýTý a prestižní Cenu Františka Filipovského v Přelouči. Povětšinou se na své role připravuje doma, kde si již sousedí zvykli, že se za panelákovou zdí tento pár nehádá, či neprožívá nějakou tragédii, ale že to jen paní Valérie zkouší novou postavu…

Cesty jazyka

V jejím životopise mě zaujala její práce na rozkvětu našeho jazyka. To se totiž jen tak nevidí – a  dnešní doba krásnou češtinu zatlačuje do pozadí. Začínají převládat vulgarismy, zkomoleniny, zkratkovitá vyjadřování nejmladší esemeskové generace, chudý slovník. Bude třeba jazyku pomáhat. A tak je tu spolupráce s univerzitou Karlovou – s Ústavem jazykové  a odborné přípravy – střediskem Albertov. Pro cizince – studenty češtiny. Valérie Zawadská zprostředkovává na vysoké úrovni krásu řeči, kterou mluví na světě málokdo, a to v poezii a próze klasiků.

Kupříkladu společnost „Do Fantazie 4“  v Táboře ji požádala o patronát nad festivalem mateřského jazyka. V rámci tohoto festivalu zahájila v roce 2002 akci  „Nonstop čtení českých pohádek“. Často předčítá úryvky z knih na Knižním veletrhu v Praze. Nejraději má poezii Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška, Mariny Cvetajevové a Anny Achmatovové. Jak říkají nadšení recenzenti, ona nepředčítá, ona hraje. Srdcem a celou duší.

            A Valériina cesta vede dál. Herecká i životní. Těšme se na setkání s touto velkou osobností českého umění, ať již v kině, divadle, nebo u televize či rozhlasu. Vždy to bude velký zážitek.