Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

Jsem děvčica z hor. Říká o sobě herečka a máma dvou kluků Valérie Zawadská.

(časopis Revue 50 plus, č. 7/8 2007)

Kdo ji sledoval v divadle nebo v televizi, možná dospěl ke stejnému názoru jako já. Valérie Zawadská je člověk, který vás neodmítne, když na něho v noci zazvoníte s pláčem, protože potřebujete z různých důvodů pomoct. Možná bude v jedné ruce držet cigaretu, ale tou druhou vás určitě obejme.

Valérii Zawadskou jsem před naším rozhovorem hodinu a půl sledovala při
besedě v jistém klubu seniorů. Přestože bylo vedro, měla nohu v ortéze a byla unavená, dokázala společnost skvěle bavit a právem sklidila velký aplaus.

Vy jste jako malá byla určitě pěkné číslo.
Pár průšvihů jsem udělala. Jednou, když byla moje máma v lázních na rehabilitaci - mimochodem po bouračce na motorce, jezdila jako blázen - táta mě a mou sestru Aničku hlídal. Bylo mi asi šest let. Měly jsme dohromady jedno kolo, ale často jsem si ho přisvojila já, přestože mladší, byla jsem silnější, no a jak tak drandím kolem baráku, sousedovic kluk mi povídá: „Jezdi po silnici! Po chodníku chodí chodci!“ Sice měl pravdu, ale to mi neměl říkat – přejela jsem ho.

Jak to dopadlo?
Zlomila jsem mu nohu. Jeho máma si mě vychutnala - vylila na mě z okna kýbl s pomyjemi. Táta mě tehdy čapnul a hodil do vany - ale oblečení jsem si musela vyprat sama, abych pochopila, že za všechno se platí.

Táta byl správný chlap. Co všechno vás naučil?
Ještě je. Loni mu bylo sedmdesát. Díky němu jsem už ve třech letech řídila kosmickou rychlostí pět kilometrů za hodinu traktor, za námi vlečňák plný jetele. Taky mě naučil vařit buřtguláš a pirohy.

A máma?
Máma tu už bohužel není. Oba moji rodiče celý život pracovali v zemědělství, máma dojila krávy, táta je pásl. Pocházeli ze Slovenska. Často jsme se stěhovali, naši žili od výplaty k výplatě, naučili mě, že peníze mají svou cenu. Svoje dětství jsem nejvíc prožila v Loučné nad Desnou v Jeseníkách, kousek od Pradědu. Jsem taková děvčica z hor.

Trestali vás rodiče za zlobení?
Na jeden výprask si vzpomínám. Byly mi asi čtyři roky a naši koupili nový uhlák a lopatku. Lopatka se mi hrozně líbila, tajně jsem si ji půjčila a kolem bytovky jsem sbírala slepičince a mrskala je na zeď.

Vaši si s vámi asi užili!
Hrozně ráda jsem si hrála na indiány, ale ne na Rybanu nebo na Nšoči, já jsem byla Sam Hawkins - ten je nejlepší! Vinnetua zahraje každý blbec. V Jeseníkách pramení divoká řeka Desná, kousek od ní jsme bydleli. Lezla jsem po šutrech a schovávala se, pod mostem jsme s kamarádkou ve třetí třídě kouřily. Anebo jsme se ségrou přeskakovali
maminčinu singrovku! V pyžamech jsme skákaly s deštníkem ze skříně jako parašutisti. a když na Aničku ta singrovka spadla, nadzvedla jsem ji a sestru zachránila - svaly mám od dětství. Ale když jsem

propadla dřevěným stropem králíkárny a chodidlem mi prolétl hřebík stovka. tak mě táta nesl k doktorovi v náruči - to byl krásný pocit! Anebo když se mi nepodařilo přejet na kole potok a třískla jsem se do hlavy o kámen - zbyla mi tahle jizva - to mě pak nesla máma.

A co kluci? Taky vás nosili v náruči?
Kluci mě v náruči nenosili nikdy, byla jsem na ně vždycky moc těžká. Nenechala jsem se nosit. Do osmnácti let jsem mívala 76 kg!

Jaká jste byla v pubertě?
Byla jsem sólistka, měla jsem komplex z toho, že jsem tlustá, ale nedávala jsem ho najevo. Dokonce mě kvůli tloušťce nepřijali na JAMU do Brna! Rok jsem byla v angažmá v Šumperku, kde jsem se zamilovala a totální změnou životního rytmu jsem zhubla během deseti měsíců sedmnáct kilo. Zkoušky jsem zkusila znovu, ale už ne do Brna, ale rovnou do Prahy na DAMU. A vyšlo to.

Proč jste si zamilovala divadlo?
Začala jsem zpívat a tančit v dětském tanečním kroužku - byla jsem takový ten „bača tlusty žere chrusty a polyka špendliky aby byl dost veliky“. Ségra byla hubená tyčinka, která tancovala, ale u mě paní učitelka rozhodla, že budu uvádět, anebo jsem recitovala jako sólistka. To mě bavilo. Na gymnáziu jsem založila herecký soubor. Kvůli divadlu jsem dokonce chodila i za školu - chodila jsem tajně sledovat dopolední představení.

Čím vás divadlo tak očarovalo?
Být viděna, oslavována, dokázat někoho rozesmát, rozbrečet. Miluji knihu Františka Kožíka „Blázny živí bůh“ o jisté herecké kočovné společnosti, kde se říká: Divadlo, jaký my mu to dáváme zvláštní smysl? Osvobozuje lidskou duši.

Jak jste se dostala k dabingu?
V prvním ročníku na DAMU nás učila Jana Andresíková. Stala se mou největší kamarádkou a oporou, upnula jsem se na ni i proto, že je taky z Moravy. Byla hrozně fajn a přitáhla celý náš ročník na Kavčí hory k Olze Walló. Nejdřív jsme byli křoví, ty davy lidu, kdy halekáte co chcete, říká se tomu „rebarbora“. Někdy jsme si dělali legraci, jestli zvukař zachytí naše sprostá slova. Postupem si nás režisérka vytipovala a vychovala - za to jsem hrozně vděčná, bylo to osudové setkání.

Po kom máte takovou zajímavou barvu hlasu?
Nevím, v rodině ji nikdo nemá. Možná babička Katarina na východním Slovensku. Můj táta je východniar, strašně ráda jsem s ním zpívala, když jsem mu nosila na pastvu svačinu. Táta hrál na foukací harmoniku ty halekačky, to člověka tak osvobodí, když se může na tom kopci vyřvat! Bylo to nádherný. Možná jsem si ten hlas vykřičela. Ale často říkám, že se opičím po Věře Galatíkové, kterou mám hrozně ráda.

Nezdá se vám, že český dabing už není to, co dřív?
Neviděla bych to tak tragicky. Nechci se za svou práci stydět. Přiznám ale, že dnes je ta práce rychlejší na úkor kvality výrazu, ne přesnosti synchronu. Když dabujete rok dvě stě padesát dílů venezuelské nebo mexické telenovely a figury jsou tam tak přímočaře a hloupě předváděné, tak s tím neuděláte nic. Tehdy vzniká ten mylný dojem, že se dabing zhoršil. Čas jsou peníze, to platí v každé profesi.

Jak vypadaly vaše začátky v dabingu?
Když jsem poprvé dabovala jednu větší roli, stál vedle mě král českého dabingu Miroslav Moravec. Chytil mě za ruku a řekl: Neboj se a dýchej s ní, to je základ, jinak jsi ztracená. To byla ta krásná škola režisérky Olgy Walló. Dostávali jsme filmy domů, abychom se mohli připravit.

Na kterou vaši dabovanou postavu nejradši vzpomínáte?
Tak určitě na Claudii Cardinalovou v Tenkrát na západě, ale slávu mi přinesla Alexis v Dynastii. Ale jak se říká „Všechna sláva, polní tráva. . .“

Kdo je dnes v dabingu nejlepší?
Nejlepší je každý, kdo odvede takovou práci, že divák při sledování nepozná, že herec je Francouz, Ital anebo třeba nějaká venezuelská hvězda. Už podruhé jsem členem poroty v soutěži Cena Františka Filipovského v Přelouči a rozhodování o vítězi je velmi těžké.

I taková je podoba herečky Valérie Zawadské.

Co je vám bližší - dabing, televize nebo divadlo?
U mě je na prvním místě divadlo! Potřebuji živý kontakt s publikem. Když jsem v devadesátém čtvrtém odešla na volnou nohu a živila jsem se jenom dabingem, tak mi hrozně chybělo. V divadle je odezva okamžitá, hned v té jedné vteřině zjistíte, jestli hrajete dobře nebo ne. Při každém představení stojíte znovu na startovní čáře a musíte běžet znovu - možná to je na tom povolání krásné. Jinak je to příšerné povolání - každý večer se převlíknout a předvádět se. Ale když pak před vámi stojí celá ta plejáda slavných herců, Hrušínský, Rösner, Kemr – někdo to v sobě má a někdo ne.

Máte trému?
Čím jsem starší, tím ji mám větší. Na prvních aranžovacích zkouškách mám vždycky strach, že představení nezvládnu.

Stíháte rodinu? Máte doma dva malé kluky.
Snažím se. Mám ale doma perfektního chlapa, který mi pomáhá. Je to autorita.

Byla to láska na první pohled?
Klidně to napište - byla. Osudové setkání.

Můžete mi ho popsat?
Vysoký, nádherné modré oči. Divadelní technik. Po práci neseděl u piva, ale v šatně hrál na kytaru. V zimě chodil v pánských pantoflích bez ponožek - džíny byly kratší než bylo vhodné - vypadalo to komicky a fascinovalo mě, že si z toho nic nedělal.

Nechybí vám doma holčička?
V žádném případě! Dovedete si mě představit? Jsem pořád v poklusu, skoro nestíhám žít, jak bych mohla lítat po krámech a shánět zelené botičky k zeleným
šatičkám? Nakupování mě nebaví - když kluci vyrostou z tenisek, tak jim provázkem změřím nohy a pak to někde koupím.

Vy jste se nikdy nechovala jako holčička?
Nikdy jsem se nečančala, tahala jsem tátovy flanelové košile - logicky, abych skryla ty špeky. Dlouhé vlasy jsem měla sice do maturity, kdy mě ale kamarádka přesvědčila, že: dlouhé vlasy krátký rozum a ostříhaly jsme se. Fascinovalo mě ale, když mi máma dovolila malovat si linky na očích - od té doby jsem chodila zmalovaná! U maturity jsem ani nemohla odpovídat, protože mi tekly modré slzy až na límeček - možná i proto mě přitáhlo divadlo, že se můžu zmalovat..

Vypadáte šťastně a spokojeně. Je to pravda?
To víte, že to není úplná pravda, každý je jednou dole a jednou nahoře.

- Petra BRAUNOVÁ - externí redaktorka a autorka několika dětských knih z nakladatelství Albatros www.petrabraunova.cz

www.seniorrevue.cz

Zavřít okno.