Valérie Zawadská - "Jsme tady jen na chviličku, je třeba žít!"

Překvapení č.12, 20. 3. 2017

Snažím se nenervovat se, protože moc dobře vím, že já můžu dělat, co chci, ale udělat nebo neudělat maturitu musí syn. Věřím, že to v pohodě zvládne, takže spím zatím docela dobře.

V seriálu Ordinace v růžové zahradě jako postava Babáková zažíváte zapeklité situace, zejména když je vám partnerem Bobo v podání Martina Zounara. Vybaví se vám nějaká zvlášť obtížná scéna?
Babákovou jsem točila sedm měsíců, a když na mě v tramvaji někdo zavolá: „Paní Babáková“, neurazím se. Hrála jsem ji moc ráda, vůbec mi nevadilo, že tam jsem za nenalíčenou dámu plnější postavy. Hrát bez líčidel mě baví a ve svém věku už prostě nemám míry modelky s padesáti kily.

Zabrat mi určitě dalo, že jsem musela vydržet na nemocniční posteli v klidu. A nejnáročnější byla scéna, ve které mě Bobo musel oživovat. Martin Zounar měl strach, aby mi při masáži srdce neprorazil hrudník, a já zase, aby vše působilo věrohodně. Dopadlo to dobře, ani modřinu mi neudělal.

Vy sama jste ale před pár lety v nemocnici bojovala o život doopravdy. Co se stalo?
Měla jsem těžký zánět slinivky břišní a potřetí mi šlo doslova o kejhák. Poprvé jsem se slinivkou ležela v nemocnici ve třiadvaceti letech, podruhé ve třiceti a naposledy někdy kolem pětapadesáti. Vždycky v tom hrály roli stres, spousta práce, snaha stíhat možné i nemožné. Po těch třech hrůzných zážitcích ve špitálu jsem si konečně řekla: Holčičko, zvolni, nemusíš všem dokazovat, že na to máš. Ani sama sobě! Dneska nic nemusím, ale pouze můžu.

Pokládáte si v těch těžkých chvílích filozofické otázky, na které neexistují kloudné odpovědi? Proč právě já…?
Jako mladá, především v době, kdy jsem byla nešťastně zamilovaná, jsem si spíš kladla často otázku: Proč tady jsme? Co tady děláme? Po těch mnoha letech, kdy všechny nešťastné lásky přebolely, si říkám: Jsme tady na chviličku, je třeba žít. Mám kolem sebe fajn lidi, kterým věřím, máme se rádi, a tak jsem na světě ráda.

Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem. Jak zvládáte setkání „s blbcem“?
Za těch skoro šedesát let života už vím, že s blbcem se člověk může potkat všude. Nedá se proti tomu moc dělat, snad jen s ním neztrácet čas. Pokud ho tedy člověk včas rozpozná. Na druhou stranu si ale připouštím, že i já mohu být pro někoho tím blbcem, kterému se chce někdo vyhnout.

Ve hře Stvoření světa bez cenzury hrajete na prknech Divadla Radka Brzobohatého padlého anděla. O čem hra je? Diváci se mohou potrhat smíchy…
Humornou formou vypráví, jak to mohlo být kdysi v ráji s jablkem poznání, zda Eva vznikla opravdu z Adamova žebra a jestli Bůh už neměl věčných dohadů Adama a Evy dost, a raději je z ráje vyšoupl sám. Hru napsal a režíroval Karel Janák. Boha představují Vladimír Kratina nebo Jan Rosák, anděla Rudla Hrušínský nejmladší, prototyp ženy, Evu, hraje ředitelka Divadla různých jmen Romana Goščíková a Adama skvěle ztvárňuje Milan Enčev.

Kdo byl ve vašem životě tím dobrým andělem?
Na DAMU pro mě byla andělem profesorka Jana Andresíková, za ní jsem mohla přijít s čímkoli. Pak to byla režisérka Olga Walló, po ní Hana Marešová, vysokoškolská profesorka, která nyní žije ve Velké Británii. A dlouholetým andělem je pro mě Šárka Nácovská, majitelka studia Chic, která mi půjčuje šaty do společnosti. Je to člověk s velkým Č. Dalším andělem je moje sousedka v paneláku, Dáša, inženýrka ekonomie. Víte co je zajímavé? Že v mém životě není žádný ten anděl, tedy anděl mužského rodu.

Jak to máte s vírou ve skutečnosti?
Nedávno jsem moderovala ples hasičů v obci Loučná nad Desnou, kde jsem vyrůstala, a uvědomila jsem si, že jsem celé dětství a mládí prožívala v přírodě. Věřím v přírodu. Vzpomínám si, že když jsem hrála operní pěvkyni Gabrielu Horváthovou ve filmu Lev s bílou hřívou, natáčeli jsme v kostele sv. Mikuláše v Praze. V té scéně se hudební skladatel Janáček bojí bouřky a já se ho ptám, proč se bojí a v koho věří. Jeho odpověď mi zní v uších dodnes: „Věřím v matku přírodu.“ S tím jsem se ztotožnila, přírodu cítíme, vidíme. Něco nad námi asi je, ale je to Bůh? Nevím.

Ale do kostela jsem jako malá chodila. Doma jsem se nedávno probírala starými fotkami, a našla jsem fotografii ze svatého přijímání. Nostalgicky jsem zatlačila slzičku, jak nám to se ségrou slušelo. Vzpomněla jsem si také na pana faráře, který mi vysvětlil, že nemohu v kostele ministrovat, jelikož Ježíš Kristus byl muž, a proto ministrují chlapci.

Nezklamalo vás to?
Děsně mě mrzelo, že holky nemohou nosit ty krásné ministrantské obleky a možná už někde tam jsem se podvědomě rozhodla, že já se jednou do kostýmů převlékat budu. A budu tím, kým chci já. Což se mi jako herečce daří.

Když už jsme u té přírody, zanadáváte si někdy na počasí?
Nadávat na počasí je ztráta času. I když jsem vyrůstala v Jeseníkách a ty nádherné zasněžené kopce mám v hlavě, čím jsem starší, tím víc se těším na jaro a léto. Mám ráda teplo, světlo, zeleň, zářivé barvy. Zimu nejraději trávím s knížkou v peřinách.

Mluvíte o barvách, ale přitom nosíte stále černou. Proč?
To je pravda, mám ji prostě ráda, s tím se nedá nic dělat. Navíc celý život nosím sluneční brýle, dokonce i když sněží nebo prší, aby mi nefoukalo do očí. A vidíte, přesto ty ostré sluneční paprsky, proti kterým mě brýle chrání, miluji.

Jestlipak také někdy myslíte jen na sebe a sem tam se rozmazlujete?
Začátek letošního roku jsem strávila v Bratislavě ve wellness centru. Poprvé v životě! Sama sebe jsem se ptala, proč až v tomhle věku. Celý život slyšíme: ženy, pečujte o sebe, mějte se rády, myslete na sebe, ale naší přirozeností po staletí je pořád se starat o někoho jiného. Je fakt, že mí synové brzy vyletí z hnízda, tak konečně mohu začít, ne?

Těšíte se, až na jaře vyrazíte na chalupu?
My jezdíme na chalupu celoročně. A letošní jaro bude trochu smutnější, protože v lednu nám navždy odešla sousedka, která by se v září dožila pětasedmdesáti let. Od té doby kdykoli se podívám z kuchyňského okna na zahradu na domeček naproti, napadne mě: Maruška nesvítí.

Už svítí někde Nahoře. Bude mi chybět! Na dvorku u ní roste obrovitánský, rozložitý, starý ořech, a v jeho stínu se nám s Maruškou krásně sedělo, kecalo, kouřilo, pilo pivko a vínko. To víte, na chalupu jezdím se třemi chlapy, takže jsem k ní moc ráda zdrhala na kus řeči.

Vzpomínáte si ještě na začátky vašeho chalupaření?
Když bylo synům sedm a deset let, začalo nás s mužem štvát, že jezdíme věčně s obrovskou taškou k rodičům na severní Moravu nebo do Vimperku. Chtěli jsme mít něco pro sebe. Pak jsme objevili tenhle jihočeský statek. Když jsem poprvé vešla na dvůr, měla jsem pocit, že už jsem tam někdy byla. Jako bych znala stromy za domem i velkou louku před domem. Navíc můj muž přímo na dvoře šlápl do psího lejna, což nám jen potvrdilo, že jsme na správné adrese. A jezdíme tam dodnes děsně rádi.

● Za dabing získala tři divácké ceny Františka Filipovského, šest zrcadel TýTý a sedmé zrcadlo za absolutní vítězství.

● Zahrála si ve filmech Kouzelné dobrodružství, Lev s bílou hřívou, Kráva, Tři králové, Snowboarďáci a v seriálech Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy, Ordinace v růžové zahradě.

● Hraje v Divadelní společnosti Jana Hrušínského, Divadle různých jmen, Divadle Radka Brzobohatého, Divadelní společnosti Karla Soukupa.

● Ráda jezdí na besedy s kolegy po celé ČR, spolupracuje s Doležalovým kvartetem.

● Jejím životním partnerem je muzikant Roman Krokus Kříž, mají spolu dva syny – Romana (18) a Jana (22).