Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

Valérie Zawadská - Jarmila Moosová: Osvobodit lidskou duši.

(úterý 14.srpna 2007)

	Ráno jako každé jiné. Snad jen s tím nepatrným rozdílem, že se tentokráte probouzím s pevným rozhodnutím, že dnes přijdu do redakce každopádně dříve než včera, předevčírem … už vidím svého „šéfa“, jak mě nechápavě považuje za přízrak. Radostně vyskakuji z kanape, v koupelně si zpívám, malý make-up nechám do tramvaje. Ještě vyvenčím svoji roztomilou tříletou jezevčici Daisy a hurá do pracovního procesu! Jak snadné! Snadné? Znáte to přísloví: “Člověk míní, …“? Přichází často právě v těch chvílích, kdy si myslíme, ba co víc, jsme přesvědčeni, že máme všechno pod kontrolou a nic nás nemůže zaskočit. Ale může!!! A úplně k tomu stačí jedna malá střapatá zrzavá mrcha, o které jste ještě před pár minutami byli schopni tvrdit, že je dlouhosrstá zlatá. Radost z brzkého příchodu do práce se
totálně rozplývá v ranním slunečnu a ve mně naopak strmě vzrůstá beznaděj, vztek a jistota, že ji tentokrát „nabeton“ zabiju, jen co ji, bestii, najdu. Jenomže když pak konečně uvidím ty její prosebné provinilé oči, polknu hořkou slinu, zaláteřím – beztak s láskou, že ji někde něco většího bohudíky nesežralo – a už jenom nervózně přešlapuji ve výtahu cestou do osmého patra. Když pak před domem v poklusu na „desítku“ hledám v kabelce mobil, abych v redakci omluvila příchod pozdější než včera, předevčírem … zmocňuje se mě pomalu a jistě stav podobný mdlobě. Výtah si to pomaloučku míří do jedenáctého a mě před vlastní hrubostí zachrání jen tichý „otčenáš“. Vytrhnu telefon ze šňůry ve zdi a už ani nepomýšlím na hovor. Do tramvaje nedosedám, upadám. Vyčerpaná a skleslá. Ani mě dnes nezajímá, kdo cestou nastoupí. Jenomže – pak najednou zčistajasna zavadí můj nepřítomný zrak o ženu v bílých pláťácích, oranžových sandálcích a tričku, s černými slunečními brýlemi na očích. Cosi neznámého uvnitř mě donutí zkoumat její profil. Páni!!! Určitě se nemýlím. Ano, je to ona! Filmová a divadelní herečka, kouzelná paní Valérie Zawadská. Když o pár vteřin později pečlivě ukládám její vizitku s příslibem setkání, věřte mi nebo ne, v duchu celým svým srdcem láskyplně hladím tu svoji dlouhosrstou zlatou, milovanou Daisy.

• Paní Valérie, když jsme se spolu domlouvaly na dnešním setkání, zmínila jste, že právě předešlou hodinu točíte Křížový výslech a mně přišlo úsměvné, že dnes tím pádem půjdete z výslechu do výslechu, což je od vás velmi vstřícné. Pro mě to ale rovněž znamená, že jste neobyčejně vitální žena, nemýlím-li se!?

Tu energii mám určitě dánu do vínku. Jsem totiž „po mamičke Slovenko-Maďarko-cikánka, po oteckovi Slovenko-Polko-Ukrajinka“. Národnost slovenská. Po rozdělení v roce 1993 jsem se musela nechat „vypísať zo zväzku Slovenskej republiky“. Státní příslušnost mám českou. Moji rodiče se vlastně stěhovali ze Slovenska přes jižní na severní Moravu, kde se usadili. Takže ta vitalita tam musí být, že ano?

• Ve vaší přítomnosti je dost těžké klást originální otázky, protože se vás spousta fanoušků i novinářů zcela jistě na to již dávno přede mnou ptala. Nicméně to zkusím třeba takto: Kupříkladu Hana Ulrichová – u ní se vzhledem k fyziognomii hrudníku tak nějak dá předpokládat její neobyčejný hlasový fond. Ale vy jste žena na první pohled spíše drobná a křehká – kde se u vás vzal ten hluboce sametový, až magický hlas? A vůbec, kdy jste si přítomnost tohoto božího daru uvědomila poprvé a začala s tím vědomě zacházet? To jsem si neuvědomila nikdy. Ale je pravda, že na Divadelní akademii v Praze jsem měla štěstí, že jsem měla rodačku z Kroměříže, paní profesorku Janu Andresíkovou na umělecký přednes. Takže nejenom že jsem se věnovala poezii už od první třídy základní školy, ale paní profesorka nás dovedla i do dabingu na
Kavčí hory a tam zase existují další lidé, kteří si všímají a vybírají. Tak se stalo, a měli jsme to štěstí, že Jana, která hodně pracovala u Olgy Walló, celý náš ročník vytáhla do dabingu. Tam to začalo fungovat. Dodneška tvrdím, že jenom díky štěstí, protože kdybych nebyla ve správný čas na správném místě a nepotkala ty správné lidi, tak jsem se dabingu samozřejmě vůbec nemusela věnovat a bůhví, kde bych byla. Ale tím, že si mě Olga vytáhla, dávala mi příležitosti a vedla mě za ručičku od začátku až k velkým rolím, k Shakespearovi, tak právně tam se to projevilo. A je to nesmírně těžké.

• K tématu dabingu se ještě vrátíme, ale mě by teď zajímalo něco jiného. Vás já pamatuji vždycky jako ženu s vlasy krátce střiženými tzv. „na kluka“ a přitom ztvárňujete řadu ryze ženských rolí s bohatými parukami apod. Jaká je tedy vaše vnitřní poloha – jsou vám bližší lodičky či tenisky?

Rozhodně lodičky, ale s krátkým účesem. Jsem celý život zvyklá chodit na podpadcích. Pravda, naší klenbě to poněkud škodí, ale ženská se jinak nese, jinak se chová – zkrátka je to ženská! I když, vyrůstala jsem opravdu jako kluk, v Jeseníkách, za tátou jsem běhala po horách, když jsem mu nosila svačiny – naši oba pracovali v zemědělství – takže jsem vlastně pořád běhala venku. Všechny holky si hrály na Rybany a Nšo-či a já jsem nikdy nebyla Winnettou ani Old Staterhand, ale Sam Hokins – figurka něčím jiná, zvláštní. Spíše jsem si tedy hrávala jako kluk než jako holka.

• To vás nelákaly ani panenky?

Panenky? Ale ano, dostaly jsme se sestrou panenku, mrkací chodičku, co plakala, když se ohnula. Mně byly čtyři a sestře pět a něco. Bylo to v den mých narozenin a jmenuje se Zita, protože má v ten den svátek. Dodneška ji mám na chalupě. Pravda, už má vytrhané řasy, vlasy, chuděrka. Prokristapána, vždyť ono už jí letos bude čtyřicet pět let! No to je nádherné! Tak to je jediná panenka, kterou si hodně silně uvědomuji, jinak jsem si hrávala spíš s klacíkama a skákala v řece Desné po šutrech. Měla jsem velkou deku a lítala jsem po kopcích

	• Řekla bych, že tento jakoby klučičí povahový rys je pak výhodou v takové profesi, jakou je právě herectví, že se tolik nestydí, víc se odváže, nemá větších zábran, je takový „otřískaný“ – dá se to tak říct? Dá. Za nějakou svoji pózu se člověk schová a navenek pak působí jako veliký suverén, který má energie na rozdávání. Přitom má každý človíček, myslím si, tu svoji třináctou komnatu, kam se občas schová, schoulí. Koneckonců každá ženská má mít nějaké tajemství! • Je nám známo rčení, že umění člověka obohacuje a dělá ho lepším. Před časem jsem ale slyšela tuto myšlenku: Umění je také plné emocí a pokud tyto emoce
dobrý herec prožije naplno, ztotožní se s nimi a ony pak mohou mít neblahý vliv na jeho osobní zdravotní stav. A tady už ono rčení z tohoto úhlu pohledu poněkud pokulhává. Co si o tom myslíte vy? Jak je to tedy s tou pozitivní silou v umění?

Pozitivní síla umění pro mě, to je krása. Mě nabíjí, doufám že i diváky a posluchače, a to, že jsme unavení a „vycucaní“, je daň tomuto povolání, které je nesmírně krásné. Člověk může být na dvě hodiny někým úplně jiným a tu pozitivní energii my z jeviště bezesporu předáváme do hlediště, ale zase ji odčerpáme od diváků zpátky. Já si o tom ale takto strašně nerada povídám, protože jsou to věci na hraně, a každý člověk má svoje vlastní cítění a vnímání, svůj vlastní pohled. Velice těžko se to dá – a já to velmi nerada dělám – dávat do nějakých obecných rovin. Pojďme si raději povídat, jaké nosím ráda vysoké podpadky! Anebo o tom, co mě dnes odpoledne ještě čeká: Mám besedu s vozíčkáři u nás v Řepích a moc se na to těším, protože od nich já načerpám šílené množství energie. Vzpomínám, když mi bylo dvacet – to už je bezmála třicet let – jsem se poprvé v životě, ještě za dob „hlubokého jindy“, setkala na zámku ve Velkých Losinách poprvé naživo s postiženými lidmi. Do smrti nezapomenu, jak jsem tančila s vozíčkářem a vnímala, že to jsou lidé jako my, že je netřeba někam schovávat, a načerpala jsem obrovské množství energie, aniž bych to věděla. Mnohdy není potřeba těm postiženým lidem dodávat energii od nás „zdravých“ (bůh ví, co v nás vlastně dříme), ale brát ji právě od nich.

• Původně jsem myslela, že z vás vymámím váš oblíbený druh relaxace, ale teď vidím, že vy vlastně relaxujete prací. Je to tak?

Mám jediný oblíbený druh relaxace a to je spánek. Od té doby, co se mi narodily děti, je to moje nejoblíbenější činnost, kterou dělám. A pak také po deseti letech, kdy jsem neměla energii vzít knížku do ruky, konečně čtu. Znáte to: Nejdřív děti, potom my. I když je pravda, že jsem s dětmi přečetla například pět dílů Harryho Pottera před spaním, což bych jinak neudělala. Takže spánek a knížky – to mohu říct zodpovědně – mám nejradši.

• Ano, moc dobře to sama znám. Přesto: Cítíte se lépe na jevišti nebo doma?

To je hodně podpásová otázka, teda!!! Někdy se cítím líp tam a někdy líp tam, protože není vždycky všude všechno růžové, že jo? Řeknu to na příkladu: Když mám dvacet zájezdů s divadlem po celých Čechách a po Moravě za měsíc, někdy je mi na tom jevišti už opravdu těžko. Nicméně my jsme jako závodní koně – poslední zvonění, vstoupíme tam a dvě hodiny člověk ví o světě úplně jiném. Pak ta cesta zpátky, to únavné, kdy vím, že musím ráno v šest vstát, abych mohla vypravit kluky do školy – už se těším, až se o sebe budou schopni postarat sami, ale stejně jako poctivá máma nad tím budu bdít. Takže pak se zase těším hrozně domů, a když muž odjede jako teď s dětmi na chalupu o dva dny dříve než já, postavím se k žehličce – o mně je známo, že hrozně ráda žehlím – pustím si Hegerku, Nohavicu nebo Edith Piaf a budu o samotě piglovat a užiju si toho klidu. A také si stihnu uklidit skříně, už to vidím, že skončím někdy o půlnoci, zase se vyspím těch svých pět šest hodin, a tak to jde pořád dokola.

• Když už jsme opět zpátky u práce – doteď jsme tedy měly divadlo. A co film? Raději hrajete nebo dabujete?

Já mám dabing hrozně ráda a příležitostí před filmovou kamerou je tak málo, že se v současné době spíše přikloním k tomu, že velmi ráda stojím před filmovou kamerou. Bohužel teď z jednoho filmu kvůli financím sešlo, ale byla jsem zároveň shodou okolností na konkurzu na nějakou inscenaci pro televizi Nova. Půl hodiny jsem dělala kamerové zkoušky, mělo by se začít točit začátkem srpna. Jenom si přeju, aby to vyšlo.

• Také vám to ze srdce přeji. Říkala jsem, že se ještě vrátíme k dabingu. Před pár dny jsem slyšela názor, že by se měl dabing úplně zrušit. Když prý dá tvůrce do svého filmu všechnu svoji invenci včetně zvukových kulis, žádný dabing nikdy nezachytí autentičnost původního díla, ba co víc, může je pak spíše o jisté atributy ochudit. Je to tak vážné?

S tím bych nesouhlasila. Absolutně ne. Nejenom že je to práce, kterou mám nesmírně ráda, ale především proto, že si myslím, když jenom uvedu příklad: František Filipovský a Louis de Funes. Mnozí – protože náš dabing byl a je znovu, troufám si tvrdit, na světové úrovni – tvrdí, že František Filipovský byl lepší než originál. V tom výrazu. Že tomu filmu, jeho nesmírné popularitě, vlastně pomohl. Nebo Věra Galatíková a Annie Girardottová, Zlata Adamovská a Meryl Streepová. A musíme uvažovat i v těch souvislostech – aspoň já to tak vnímám – kdo z nás za „hlubokého jindy“ uměl italsky, německy, anglicky, perfektně rusky, natož čínsky, abychom všem dobrým filmům porozuměli v originále? Myslím si, že dnes už je technika na takové úrovni, že není problém shlédnout film bez dabingu. Ovšem některé věci jsou tak kvalitně nadabovány českým dabingem, že by byla až škoda mít možnost je slyšet jenom v originále.

• Vraťme se, když dovolíte, k volnějšímu tématu. Když jsem vás viděla poprvé, měla jste na sobě krásně oranžové tričko – barva, kterou miluji. Vidíte, schválně jsem si je dnes vzala také.

Krásně rozzáří obličej!

• Jenomže nedávno mě nemile překvapila moje kamarádka s tvrzením, že právě oranžová v řeči barev sděluje, že se nám buďto nechce moc pracovat či se nám pracovní příležitosti vyhýbají. Takže dodnes ležely šátek s kabelkou v koutě skříně, nahrazeny ostře červenou. Miluji citáty. A jeden vám musím říct, i když je mírně vulgární. Řekla mi ho nedávno moje daňová poradkyně Jana Sovová, výborná ženská: „Valinko, kdo cizím
mozkem myslí, do vlastního si má nasrat.“ Prosila bych přesnou citaci, pokud to tam necháte, protože je to pravda!


• Souhlasím s paní Janou i s vámi. Nicméně směřovala jsem k tomu, jestli vy sama si vědomě vybíráte určité barvy. Ne, ne. Léta jsem milovala černou barvu a nosím dodneška stříbrné šperky, na zlato si nepotrpím – když už je tedy nosím! Poslední dobou, jak mám ty děti, člověk na to nemá příliš čas. Pomaličku jsem sice začala šatník obměňovat a přidávat i používat nějaké ty barvy, ale je to vždycky o pocitu ráno, o náladě. Přesto mám dodneška černou nejradši.

• Rozčílilo vás něco v poslední době, v posledních dnech?

Nebudu se vůbec pouštět do politiky. Spíš je mi smutno z Paroubků. To je jediná poznámka.

• Co vás naopak nejčastěji naplňuje radostí?

Mě vždycky naplní moje děti! Můj muž. Samozřejmě že mě štvou a neposlouchají a blablablabla …, ale vždyť to je ten náš smysl života!

• Jaký význam má pro vás přátelství?

Veliký. Obrovský.

• V těchto souvislostech je zcela zbytečné se ptát, jaký význam má pro vás rodina. Ale vzpomínám na „vaši Alexis“, ženu, která celým rodinným klanem přímo destruktivně hýbala v přesvědčení, že koná dobro. Jak jste si roli v této poloze užila?

I takoví lidé jsou. Já jsem si to užívala nádherně. Dokonce jsem měla deset dní po porodu prvního syna – já jsem rodila pozdě, až v šestatřiceti a půl – a muž mi přivezl ještě tehdy na Novu do Vladislavky desetidenního Honzíčka, abych ho nakojila mezi dabováním jednoho a druhého dílu. To se stalo jedinkrát a je pravda, i když jsem pak po třech a půl letech porodila Románka, že jsem asi osm dní po porodu už byla opět někde v dabingu, protože holt seriál běží a musí se to udělat. Měla jsem štístko, že ten můj chlap byl ochotný zůstat na mateřské a o děti se perfektně staral.

• No to je opravdu skvělé. A jaká profese to vašemu muži umožnila, aby zůstal s dětmi doma?

Muž je muzikant …

	• Teď jste mě vyděsila! Já ho znám? Vůbec ne!!! Já když řeknu rocker, on mě doma opravuje a vůbec, říká: „Nepovídej o mně, o tobě se povídá. Nazdar!“ Tak mu slíbím, že nebudu. Hraje na kytaru, skládá písničky a zaplaťpánbůh kluci oba hrají na kytaru, chodí do ZUŠky a teď se rozhodli rozšířit svůj hudební park o bicí, tak uvidíme, třeba začnu zpívat. Ale to by mi musel napsat šansony. • Zpíváte ráda? Ráda zpívám, ale vždycky mám veliký stres, když se v dabingu vyskytne zpěv. Lidovky, které znám od dětství, zaintonuji správně, ale v okamžiku nové písničky je vždycky problém – a je to jenom z vnitřní nejistoty.


• Domácí mazlíčky zvířecí máte? Ne. Mladší syn je astmatik. Sice každý rok škemrají, ale toto štěstí jim dopřát nemohu. Tím, že jsme si pořídili chalupu máme aspoň spoustu sousedů, kteří je mají, takže k nám chodí pejskové a kočičky, mají tam dokonce i svoje misky s dobrotami. Ono je to tak: Já jsem z dědiny. A u nás nikdy žádné zvíře do baráku nesmělo. Logicky – kdo by to uklízel, že? Rodiče oba utahaní z těžké dřiny v zemědělství – máma celý život dojila krávy. Navíc jak slyším dnes to vytí domácích mazlíčků v paneláku, když zůstanou doma sami, je mi z toho děsně smutno.

• A co kytičky?

U nás jsou kytky doménou mého chlapa. Ne že bych je neuměla zalít nebo se o ně jinak postarat, ale maximálně o prázdninách, kdy je vezmu do koupelny, osprchuju a zbavím je aspoň jednou za rok prachu. Zatímco můj muž – vždycky všude hodně kytek, těch bláznů, plazivek. Když už dvakrát obrostly, obtočily celý byt, jakkoliv to bylo nádherné, už se to nedalo zvládnout. Takže jsme je značně omezili, ale i tak jich tam ještě spousta zbyla. Největší a nejkrásnější byl fikus benjamínek, který jsem zanesla do školy, kam kluci chodí, když už nás přerostl.

• Měla jsem na mysli také řezané květy.

Miluju. Miluju, miluju, miluju. Samozřejmě je dostávám k premiérám, ale pochopitelně také ke svátkům a tak ... rudé růže. Tuhle mě překvapili kluci, když šli s tatínkem koupit kytičku paní učitelce jak do základky, tak do hudebky. Najednou se malý odpojí a říká:“Na, mami, tu máš!“ a podává mi růži jen tak. No, asi proto to, že jsem to s nimi celý rok vydržela!

• Ještě bych se ráda zeptala, kromě relaxačního spánku, máte nějaké ryze ženské záliby? Šití, pletení … ?

Když jsem byla malá, bydleli jsme v Loučné nad Desnou, měli jsme sousedku s nádherně českým jménem: Anastázie Pravdová. Krásná babička, drobná, věchýtek. V zimě, kdy už se stmívá velmi brzo a máma chodila na odpolední do kravína, jsme se se ségrou sbalily, přeběhly zahradu sto padesát metrů k babičce Anastázii, a tam jsem se naučila plést a háčkovat. Asi protiklad k těm ryze chlapeckým zálibám. Ovšem na nějaké velké tvoření vůbec nezbýval čas. Ale pořídila jsem si – ještě když jsem byla čtyři sezóny v západočeském divadle v Chebu, někdy v roce 1983/4 – šicí stroj. A protože jsme v divadle měli málo peněz, tak jsme si s kamarádkou, vynikající kolegyní, přítelkyní Danou Fialkovou kupovaly levné látky a já jsem přes noc šila modely. Pravda, vydržely nám třeba jenom sezónu, ale byly jsme „in“! Tehdy jsem myslím i trochu pletla. No a třeba takovou tu další ryze ženskou zálibu – nakupování – vyloženě nemám ráda. Neříkám, že občas nejdu klukům nakoupit, to je nutnost, protože rostou před očima, ale jinak mě nebaví nakupovat a prohlížet věci v krámech.

	• Říkala jste, že máte ráda lodičky. Já vás vidím podruhé v kalhotách. Jak se s vámi snáší sukýnky a šaty? Snáší, ale velmi mizivě. Raději mám kalhoty. Lodičky a kalhoty. V divadle ano, to mi vždycky kluci říkají: “Proboha, proč ty to nenosíš i v civilu, máš krásný nohy … na ten věk“ , neodpustí si rýpnout. Jenomže když vím, že vypadnu
ráno o půl osmé z domu a vrátím se až někdy po představení v jedenáct, ono je to praktičtější v kalhotách.

• Ano, to chápu. Když už se zmiňujete o představení, kde vás můžeme v těchto dnech vidět?

Všechno je na webovkách, které můj muž zpracovává a vede opravdu velmi pečlivě a myslím si, že dobře.
V divadle Palace, Václavské náměstí 43, je to představení s dlouhým názvem „Eskymák z Amsterodamu aneb žádné zprávy od táty“, komedie. Hraju tam ještě ve dvou dalších: Niel Simone „Druhá kapitola“ – v krásné společnosti Martiny Hudečkové, Davida Prachaře a Davida Matáska, a s Vojtou Kotkem, Janou Strykovou nebo Klárou Jandovou a Ríšou Trstˇanem v Gershově hře „Motýli“. V divadle Metro hru Gustava Skály Zkrocení, aneb Shakespeare to psal pro mladší a v divadle Na Jezerce hraju nádhernou komedii „Nadílka“ – v blonďaté paruce alkoholickou baletku. No a pak také hodně jezdíme ven.

• Máte vůbec čas si přečíst nějaký časopis či noviny?

Mám. Čtu v tramvaji a autobuse, pokud se neučím texty, protože normálně jezdím „sockou“. Jsem čtenářka Blesku – jak s oblibou říkám:“Koupím si objektivní Blesk“ – a čas od času Šťastného Jima, Story. Když dám rozhovor do Překvapení nebo jiných časopisů, dostanu je a prohlédnu nejenom kvůli svým rozhovorům, ale třeba mě zaujme nějaká titulka. Vychází spousta „dévédéček“ v Květech a podobně, to zase kupuje muž. Takže jsem aspoň trochu v obraze.

• To je dobře. A co byste vy sama chtěla světu říct, pokud byste měla jistotu, že vám naslouchá?

Já si vždycky vzpomenu na Janu Andresíkovou, která mě učila na DAMU, měla dvě velice těžké operace páteře a já jsem za ní chodila do špitálu. Jednou mi při takovém povídání řekla: „Valinko, víš, musíme si uvědomit, že jsme tady všichni jenom na návštěvě, že jsme tady všichni jenom na chvilku. A na návštěvě se člověk chová jak? Slušně. Takže, lidi, chovejte se slušně.“

Když už jsem si myslela, že jsme si všechno podstatné řekly, při poslední cigaretě těsně před odchodem paní Valérie na malinkou chvilku nečekaně vplula do vzpomínky: Před mnoha lety jsem dostala od svojí kamarádky knihu Františka Kožíka BLÁZNY ŽIVÍ BŮH. Je to výjimečná knížka s velmi silným příběhem. Na jevišti v ní dojde k tragické události. Omylem je zastřelen jeden z herců. V okamžiku umírání se ptá: „Divadlo, jaký ti dáváme zvláštní smysl?“ a odpovědí je mu: „Osvobodit lidskou duši.“ Myslím, že v tom tkví skutečná podstata umění. Ale to není celé. Pak jsem se bláznivě
zamilovala do jednoho kluka. Tehdy jsem mu půjčila tuším deset svých nejoblíbenějších knížek. zamilovala do jednoho kluka. Tehdy jsem mu půjčila tuším deset svých nejoblíbenějších knížek. On pak odjel asi na dva roky na práci do Německa a ty knížky už jsem nikdy neviděla. Speciálně tuto, kterou jsem milovala. Já mu ji půjčila, protože jsem si myslela, že jsme zamilovaní, budeme na stejné vlně. Blbá! Po asi deseti letech, to už jsem byla v Praze, začala jsem tak trošičku padat do povědomí, být známá – to je všechno tak pochybné, „všecka sláva – polní tráva“ – jsem si v nějakém rozhovoru postěžovala, že této knížky je mi opravdu hodně líto. A představte si! Jeden asi pětasedmdesátiletý pán mi po přečtení rozhovoru poslal balíček a tu knížku v něm. V životě už ji nedám z ruky! K dnešku je to zase asi patnáct let, ale ta obrovská energie, kterou jsem tehdy cítila, tady ještě pořád je.


- Moosová Jarmila -	>>

www.pozitivni-noviny.cz

Zavřít okno.