Kde je pro vás domov, Valérie?
Tam, kde mám své nejbližší a kde je mi dobře. Kdysi – za svobodna – jsem říkala, že mám domov v divadle: v Šumperku, v Chebu, v Městských divadlech pražských, ale už 20 let žiju v Řepích a skoro 10 let jezdíme na Strakonicko na chalupu.

Ptám se proto, že vaše láska k chalupě je všeobecně známá... jak jste tento region objevili?
Toužila jsem po co nejjižnějším regionu, ale dojíždět k moři by se asi každý volný víkend nedařilo, a tak zvítězily jižní Čechy.

Kdy jste se do tohoto místa zamilovala?
Dlouho jsme s partnerem a dětmi objížděli vytipované objekty a lokality, až zvítězila usedlost v Cehnicích. Taky proto, že je celoročně obyvatelná, a především jsou v obci výborní sousedé.

Jak vzali usedlost na venkově vaši synové?
Před deseti lety to pro ně bylo především o zábavě a změně – bydlíme v paneláku. A dnes je to o pomoci a povinnostech, které s každou chalupou souvisí. Zatím si nestěžují…

Co kluci dělají?
Prvorozený Jan odmaturoval na Státní konzervatoři, obor klasická kytara, a pokračuje ve studiu na Ježkově konzervatoři – obor basová kytara. A mladší Roman studuje na gymnáziu s rozšířenou hudební výchovou… a samozřejmě hraje na kytaru. Holt se potatili, a je to dobře.

Váš partner Roman je budovatelský, kutilský typ?
Dlouho jsem si myslela, že ne, ale dokáže překvapit a potěšit. Letošní prázdniny byly budovatelské a vidět z okna kuchyně své tři chlapy pokládat zámkovou dlažbu byl obrovský zážitek. Taky byli po zásluze odměněni mým kulinářským uměním.

Ano, vím, že vaříte, zavařujete – jaká je ve vaší rodině oblíbená kuchyně? A která jídla konkrétně?
Maso je základ, zelenina v oblibě a sladká tečka vše korunuje. Grilování v novém krbu s udírnou je především o prázdninách povinností, a tak vymýšlíme stále nové receptury. Letos se zadařilo cuketám, proto mám téměř v malíčku kdysi dávno vydanou cuketovou kuchařku. U mě z masa vítězí krůta, u kluků vepřové, pochutnáme si i na rybách.

Jezdíte po republice s literárními pořady, koho recitujete?
Mám své oblíbence, a těmi jsou Brňané Jan Skácel a Oldřich Mikulášek, nechybí ani laureát Nobelovy ceny Jaroslav Seifert, ráda recituji Marinu Cvetajevu nebo Annu Achmatovovou. A nebráním se ani próze.

Kde máte své oblíbené štace?
Koncem září jsem byla na severní Moravě a zažila něco dosud nezažitého – diváci tleskali vestoje. Standing ovation, jak se dnes módně říká, je v dobrém divadle celkem běžné, ale u poezie a vážné muziky mě to neskutečně překvapilo a potěšilo.

Kdybyste si měla sbalit na pustý ostrov jen omezený počet knih, kteří autoři by nechyběli?
Rodák ze slováckých Vnorov Jan Skácel, světový humanista Karel Čapek a Marina Cvetajevová.

Jaké knihy vám právě nyní leží na nočním stolku?
Antoine de Saint-Exupéry, protože připravuji spolu s harfenistkou Lydií Härtelovou jeho Malého prince pro večer poezie a hudby, na chalupě jsou to většinou detektivky. A vlastně doma se jim taky nebráním, když mám čas na rozptýlení.

Jste příkladem populární osobnosti, která žije bez afér, s jedním partnerem – jak toho lze dosáhnout?
Asi musíte potkat tu pravou či toho pravého a nesnažit se je předělávat k obrazu svému.

Ostatně vloni jsme oslavili 20 let společného žití a gratulovali nám i synové. Nerada se hádám, nemám ráda konflikty, snažím se žít a nechat žít. Jak prosté… zkuste to!

Řekne-li se Valérie Zawadská, vybaví se smyslná žena s nezaměnitelným hlasem, jiskrou a smíšenou krví, jakou?
Po mamince slovensko-maďarsko-cikánskou, po tatínkovi slovensko-polsko-ukrajinskou.

Narozena jsem ve Šternberku na Moravě, fčíl su herečka z Prahy, a před lety jsem byla herečka ze Západu (tak jsem komentovávala svoje angažmá v chebském Západočeském divadle).

Pro většinu národa je ovšem Valérie Zawadská synonymem dabingu, vzpomenete si na první „smyčku“ ve studiu?
Premiérová setkání s mikrofonem jsem zažívala v r. 1980 na DAMU při hodinách rozhlasového herectví. A první výraznější dabing? To bylo křoví u Olgy Walló.

Od křoví k nezapomenutelné roli vdovy McBainové ve filmu Tenkrát na Západě (hrála ji Claudia Cardinale) – gratuluji?!
A taky Cruelly De Vill v obou dílech snímku 101, resp. 102 dalmatinů, Peggy Bundové v seriálu Ženatý se závazky, a vůbec největší popularitu mi přinesl před třinácti lety seriál Dynastie, kde jsem mluvila Alexis, mrchu, v níž se spojovaly všechny možné vášně najednou – i proto jedna z nejmilejších!

K celkem 6 zrcadýlkům TýTý nutno připočíst ještě trofeje soutěže „Ceny Františka Filipovského“ – profesní ocenění nejvýraznějších výkonů v dabingu.
Ano, začínala jako divácká, nultý ročník vyhrála Věra Galatíková, v letech 1995-96-97 moje maličkost.

Zavzpomínejte, jak jste předávala mateřský jazyk vlastním dětem?
Pokud jsem nebyla v práci, denně jsem jim sama četla. A dokonce si u synků vyzkoušela různé polohy, co všechno můžu a dokážu s hlasem udělat.

A tatínek?
Protože je Roman muzikant, tak jim od narození zpíval. Ač rocker, pěl jim lidovky. Pak jsme doma mívali rockové minikoncerty.

Můžete přiblížit?
Roman přivezl aparaturu a kluci na ni zkoušeli hrát. Přála bych vám je vidět: na očích brýle proti slunci, na hlavě kšiltovky, barevné mikiny s nápisy a poručili si i zvláštní osvětlení. Když byli zase bez aparatury, kytary jim nahrazovali lopatky na písek, já jim na ně vázala šňůrky od bot, aby měly kytary správně na páskách, a kuželky byly mikrofony!

A teď?
Oba hrají na kytaru a myslím, že jim to jde. Však už mají vlastní kapely a jsou jednou nohou začínajícími profíky.

Můžete přiblížit vaše dětství?
Nejvíc si pamatuji Jeseníky, kde jsem žila od 9 let. Oba rodiče pracovali v zemědělství, s tátou jsem chodila na pastvu, skákala po kamenech a do řeky Desná.

Taky jsem si často hrávala s klukama na indiány, ale nikdy jsem nebyla Vinnetou, vždycky Sam Hawkins!

Co průšvihy?
První dvojku z chování jsem přinesla ve 3. třídě, utrhaly jsme s kamarádkou poutka od kabátů všem spolužákům z naší třídy! Ale pak už jsem šla od úspěchu k úspěchu. Od deseti jsem recitovala na soutěžích, ve dvanácti poprvé hrála divadlo – pohádku „Sůl nad zlato“.

Neříkejte, že váš otec při dvojce z chování ve 3. třídě nezuřil!?
Otec mě potrestal fyzicky poprvé a naposledy v pěti letech, když jsem úplně novou lopatkou sesbírala na ulici slepičí hovínka. Jinak vládla máma. A ta trestala! Sebrala mi knížku a já musela jít na pole okopávat! To byl největší trest, který si pamatuji. Jinak jsme měli na vesnici obrovskou volnost. Dnes je jiná doba.

Měla jste v „jiné době“ chůvu?
V žádném případě! U nás samovolně vyplynula domluva, že Roman zůstal na mateřské, která se mu nakonec protáhla na několik let. Ani jeden z nás si nedovedl představit, že by k nám docházela cizí paní na hlídání.

Každý člověk si přece hlídá svoje soukromí. Když bylo potřeba, přijela Romanova maminka – babička Jiřinka z Vimperka.

Co si přejete od života?
Stálé zdraví, mně pracovní příležitosti, synům úspěchy ve škole a nám všem rodinnou pohodu.

Jaký je váš vztah k Praze?
Jako rodina žijeme v Řepích, ale jinak jsem citovou šňůrou spojena s centrem.

Jednak jsem v Karlovce studovala DAMU a hrála v DISKU a v divadlech srdce naší metropole mě můžete vidět v řadě inscenací.

Nedávno byla Památka zesnulých, jak jste Dušičky strávili, byli jste na cestách?
Letos mi pracovní povinnosti nedovolily velké cestování, tak jsem na chalupě zapálila svíčky a vzpomínala.

Vánoční svátky budou v Praze či na chalupě?
Pokud se nic nezmění, tak tradičně na chalupě… i když ještě 21. prosince hraju Na Jezerce a na Silvestra hned dvakrát. Těším se na vánoční a novoroční procházky a setkání, na něž není moc času během sezóny. A taky na běžky, když napadne trochu sněhu.
S předstihem přeju čtenářům Nového Polygonu klidné svátky a pohodu nejen v duši.