Valérie Zawadská je 25 let na volné noze

Nedělní Blesk, 11. února 2018, (www.blesk.cz)

„To mě doufám ještě čeká. Krásných okamžiků bylo nespočet, těžkých také. Pěkné období například bylo, když se mi v 36 a půl letech narodil první syn Jan a druhý Roman tři týdny před čtyřicítkou.“

Proč jste na děti tak dlouho čekala?
„Nebyli lidi. Do té doby jsem nepotkala toho pravého kandidáta na otce.“

Změnil se váš přístup k práci, když se vám narodili synové?
„Vůbec ne. Právě naopak. Můj partner je jeden z prvních, kdo zůstal na mateřské s oběma dětmi. Já jsem dvanáctý den po prvním porodu a desátý po druhém už běžela pracovat.

Když se mi narodil první syn, tak jsem dabovala seriál Dynastie, to nebylo možné přerušit.“

Vy jste ani nekojila?
„Manžel mi vozil kluka na kojení do studia. A když přišel na svět druhý syn, tak jsem měla nádhernou premiéru hry Commedia Finita a dnes po těch devatenácti letech v té komedii znovu hraji. Vzpomínám si, jak byly chlapečkovi dva měsíce a čtyři dny. Psal se 28. říjen, my jsme měli pražskou premiéru, lidi tleskali vestoje a venku nad Hradem vybuchoval ohňostroj.“

Změnil se váš pohled na život, když jste se stala mámou?
„Ano, začala jsem se o sebe více bát.“

O sebe?
„Jistě, když nebudu já, tak nebudou mít děti mámu.“

Kdy jste se o sebe nejvíce bála?
„Před devíti lety mě postihl silný záchvat zánětu slinivky a ležela jsem v motolské nemocnici, kde se o mě geniálně starali. Tam jsem si říkala, že nemohu ještě »odejít«, protože mám dvě malé děti.“

Synové jsou ještě dnes docela mladí. Jednomu bude dvacet tři a druhému dvacet. Máte hezký vztah?
„Máme. Těší mě, že se za mě nestydí, a to je pro mě velmi důležité.“

Kluci pořád bydlí s vámi?
„Mladší bydlí s námi a starší už s přítelkyní.“

Se svým partnerem Romanem Křížem spolu už brzy budete 25 let. Máte nějaký recept, jak si udržet vztah?
„Kdysi mi jeden člověk, kterého jsem velmi milovala, říkal:

Dělej si, co chceš, a trvalo mi osm let, než jsem pochopila, co mi tím chtěl říct.“

A co tím chtěl říct?
„No, když si třeba řeknu, že bych si chtěla koupit norkový kožich, ale nemáme na to, tak prodám nábytek, pračku, auto a koupím si norkový kožich. Pak ho budu mít, ale chci také naštvat svého partnera? Nechci! Proto se musím rozhodnout, co chci víc a co je pro mě důležitější. Takhle se snažím posuzovat všechno. A co nám radí psychologové? Vemte si papír a tužku, vlevo si napište, co vám na protějšku vadí, vpravo, co se vám líbí, a pak třeba zjistíte, že převažují klady a vadí vám jenom prkotiny.“

Co vám v roce 1994 vadilo, že jste šla na volnou nohu?
„Když jsem byla v angažmá v Městských divadlech pražských, respektive v Divadle ABC, působili tam lidé, kteří byli pro mě z profesního hlediska nekompetentní. Takže když mi bylo 35 let, šla jsem na volnou nohu.“

Nebála jste se?
„Byla jsem vyděšená, jestli se vůbec uživím.“

Jaké byly začátky?
„Tehdy jsem si říkala, že se nebudu ponižovat, ale nakonec jsem potupně odhodila stranou veškerou pýchu, namyšlenost a nadutost a volala jsem všem kamarádům, se kterými jsem dříve spolupracovala. Do rozhlasu, do televize, do dabingu, filmařům. Telefonovala jsem a prosila o práci.“

Mělo to efekt?
„Jakýsi efekt to mělo, takže nejsem zneuznaná nula brečící v koutku, ale cítím se jako člověk, který na českou divadelní scénu patří, nebojí se postavit před televizní nebo filmovou kameru a stoupnout si před mikrofon, ať už rozhlasový nebo dabingový.“

Vy jste se stala dabingovou ikonou. Viděla jste seriál Dabing Street, který běží nyní v televizi?
„Neviděla jsem ho, což mě docela mrzí, ale až budu mít příležitost, tak se samozřejmě ráda podívám. I když škoda, že mě neoslovili, abych si tam zahrála, když už je to Dabing Street.“

Aspoň malou roli, že?
„Ano, nějakou čurdu, jak se říká. Ženských je asi moc.“

To jo, ale s takovým hlasem, jako máte vy, jich moc není.
„No stalo se mi jednou, že mě někdo zastavil a říká: Paní Galatíková, já vás tak moc rád poznávám. A to už paní Věra byla šest let po smrti.“

To asi nepotěší. Jak nejvíc věkově rozdílnou postavu od vás jste hrála?
„V jednom francouzském filmu Kočka jsem dabovala Simone Signoret, která už v té době měla kolem šedesátky.

Mně bylo třicet, když mi režisér Jindra Polan řekl, že to je role přímo pro mě, a bylo to úžasné.“

Dabingová režisérka Olga Walló říká, že ne každý herec může být dabér. V čem je ta disciplína tak náročná?
„Herec musí vědět, co říká a proč to říká, pak mu z toho vyplyne, jak to říká.“

Setkala jste se někdy s hercem, co byl výborný na divadle a ve filmu, ale jako dabér ne?
„Setkala. Mám to štěstí, že už desátou sezonu hraji v Divadle Na Jezerce představení, které se jmenuje Paní plukovníková, s Jiřinou Bohdalovou. A ona říká: Já jsem namluvila ty večerníčky a každý už si mě spojuje s nimi, já bych nedokázala dát té herečce, co bych měla dabovat, pravdivý výraz. V minulosti to byla také Stella Zázvorková, která říkala, že dabing není její parketa.“

V současné době nedabujete tak často. Proč?
„Já mohu dabovat, ale nechtějí mě.“

Mrzí vás to?
„Mohu být neslušná? Totálně mě to se*e.“

Existuje nějaká možnost, jak byste se mohla vrátit?
„Nevím. Nedávno si mě zavolali do studia, abych namluvila Ginu Lollobrigidu. Ona tam má asi 25 let a já mám skoro šedesát. Tak jsem se bránila: Tohle přece nemůžu dělat. Oni si mě vyzkoušeli a řekli, že to hlasově jde k sobě, takže ji nakonec mluvím.“

Čili můžete dabovat…
„Můžu, jenom si mě režiséři nezvou.“

To je mi líto, já pořád slýchám na konci filmu, jak říkají: V českém znění Valérie Zawadská…
„To mi říkají i kamarádi a známí, ale jedná se většinou o věci, které jsou minimálně čtyři roky staré. Dříve jsem dělala tři dabingy denně, teď tři dabingy za tři roky. Tak už mě dabingem netrapte.“

Dobře. Brzy oslavíte velké jubileum…
„Bude mi už třicet, podruhé.“

Plánujete oslavu?
„Někdo mi chtěl naplánovat na ten den představení a já jsem řekla, že ne, že si 19. září vyhradím pro rodinu. Díky tomu, že jsem na volné noze, si to mohu rozhodnout. Jsem svým pánem, ale jenom do té doby, dokud mám nabídky práce, když žádná nabídka není, tak je to smutné.“

A jelikož to bylo zpočátku roku, tak doufám, že to bude »jak na Nový rok, tak po celý rok«. Nejdříve si na to ovšem musím vydělat a plnit svoje povinnosti.“

Jaké?
„Před dvěma a půl lety mě oslovili z Balbínovy poetické hospůdky, jestli bych tam nenazkoušela hru. To je amatérský soubor, kde si přizvou dva tři profesionály, tak jsem hrála v dramatizaci Simmelova románu Tajný chléb. Bylo to nádherné a nyní děláme dramatizaci Gogolova Revizora. Premiéru máme 15. března. Já jsem jako dvanáctiletá začínala s amatérským divadlem a vím, jaké to je, když lidé přijdou z práce, pak se vrhnou na jeviště a snaží se něco tvořit a dělají to pro radost.“

Takže je vám s nimi dobře...
„Velmi. Tam se hraje za barem, u toalet, všude. A pak mě oslovil starosta města Poděbrad. On tam vede amatérský divadelní soubor a vždycky si zve na hostování profesionála. Nabídl mi roli Runy v Radúzovi a Mahuleně.“

Vy máte raději vážnější témata?
„Určitě. Odmalička si sama sebe představuji jako velkou heroinu na ohromném jevišti v dramaticky komplikovaných rolích. Mezitím se i s radostí »kopu do zadku« v Divadle Radka Brzobohatého, kde hraji Ďábla.“

Jistě se vám hrají lépe záporné role...
„Ano. Naštěstí mě nikdy kvůli mému hlasu nikdo neobsadil do role princezny. V záporné roli se člověk může vyřádit.“

Já jsem také hrál divadlo, tak to chápu…
„Kde jste hrál?“

Měli jsme jenom takový amatérský soubor v Praze.
„Takže jste Pražák?“

Ne, jsem z Olomouce.
„Já jsem se narodila ve Šternberku na Moravě…“

Já jsem se také narodil ve Šternberku.
„Ale já jenom proto, že v olomoucké porodnici malovali.“

My jsme zase bydleli v Pasekách, což bylo kousek.
„No vida, takže jsme krajani.“

To jo. A skončili jsme v Praze. Líbí se vám tu?
„Já Prahu miluji, protože to je matka měst.“
¨
A také je tu větší anonymita. Poznávají vás lidé na ulici?
„Mám krásnou historku. 7. února to byl rok, kdy řidička kamionu Romana Babáková, kterou jsem hrála v nekonečném seriálu Ordinace v růžové zahradě, umřela.

Tu postavu jsem ztvárňovala asi tři čtvrtě roku. Jednou jsem jela tramvají tady v Praze, taková starší paní se na mě podezřívavě koukala, přemýšlela, odkud mě zná, a asi po deseti minutách říká: Vy prodáváte v masně na Proseku. A já jsem jí řekla s kamennou tváří, že už dva roky ne, že jsem v zelenině na Chodově, protože to mám blíž domů. Paní byla spokojená a já taky. Uvědomila jsem si, že všechna sláva, polní tráva.“