Máte nějakou speciální hlasovou přípravu před vystoupením?
"Nemám. Jedinou hlasovou přípravu mám, pokud zrovna nejsem v Lanškrouně či jinde, když čtu klukům nahlas před spaním pohádky. Teď už jsme se přehoupli od Harryho Pottera k Pánovi prstenů. Děti mě nutí, abych správně artikulovala, a když třeba spojím hlásky dohromady, hned mě na to upozorňují."

Jaké místo má ve vějíři vašich činností recitace?
"Velice významné. I když právě s tímto pořadem jezdíme sporadicky, protože Lydie má hodně svých krásných závazků a já taky. A taky protože v současné době hraji ve čtyřech pražských inscenacích, se všemi jezdím na zájezdy po celé České republice. Když už se k poezii dostanu, je to pro mě velký svátek. Přitom přes poezii jsem se dostala na jeviště."

Jak k tomu došlo?
"Vždycky jsem chtěla být vidět. Každé dítě chce v něčem vyniknout a mně se ve druhé třídě povedlo uvést jedno představení, v němž tančila moje starší sestra. A zalíbilo se mi, že mě lidé poslouchají a říkám něco, co potřebují vědět, přestože jsem byla tlustá, i když okatá a hezká holčička. Později jsem se zúčastňovala různých recitačních soutěží a nezapomenu na jeden zážitek z okresní recitační soutěže v Šumperku, kde jsem recitovala básničku o lidických matkách i dětech a porota mně řekla, že o jejich utrpení nemohu nic vědět. To mně tehdy hrozně vnitřně zranilo a o to více jsem si pro další soutěže vybírala texty, které byly spíše pro starší recitátory."

A přivedlo vás to k velkým úspěchům...
"Ano, Wolkerův Prostějov jsem vyhrála poprvé v patnácti letech, když jsem vypadala se svými šestasedmdesáti kily živé váhy na pětadvacet let. A potom jsem vyhrála ještě dvakrát. Recitační soutěž Neumannovy Poděbrady jsem také vyhrála nejméně třikrát, přesně si nevzpomínám."

Jedna z nejstarších lanškrounských posluchaček o přestávce vašeho pořadu vzpomínala na to, že kdysi ve škole "frčelo mluvní cvičení a recitace". Myslíte si, že recitování básniček má pro dnešní školáky smysl?
"Má to určitě smysl. Děti si trénují paměť a přitom se jim ukazuje krása nádherného českého jazyka. (s úsměvem) To říkám, byť jsem Slovenka. Vyrůstala jsem ovšem na Moravě."

Co by neměli opomenout začínající recitátoři?
"Že jsou interprety autora a pokud ho nepochopí a nesouzní s ním, potom budou těžko sami za sebe jeho slova říkat dál. Posluchači musejí vědět, že recitátor má autora uloženého ve svém srdíčku, ví, co chtěl říci a že to chce říci dál. Ne všechna poezie se však dá číst nahlas."

Krásu češtiny prý zprostředkováváte i cizincům?
"Ano, bylo to po několik let, kdy moje kamarádka byla ředitelkou Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy, kde se zahraniční studenti učí češtině a připravují se na studium v Čechách. Požádala mě, abych studentům ukázala krásu a bohatost českého jazyka. Každý rok jsem jim představila průřez milostnou poezií a při přípravě si uvědomila, kolik nádherných věcí mám doma v knihách."

Jaký další recitační program nyní chystáte?
"Pomalu si skládám malý pořad z veršů Mariny Cvetajevové a Anny Achmatovové. Záleží také na tom, s kým se potkám: přijít před lidi jen s poezií je dneska málo. Chtějí si od mluveného slova také trochu odpočinout, mělo by to být i setkání s hudbou."

Co bylo na začátku společného vystupování s vynikající harfistkou Lydií Härtelovou-Henychovou?
"Absolutní náhoda. Na nějaké společenské akci jsme se domluvili, že jsme spolu ve stejné době studovali, ona HAMU, já DAMU. Nejdřív jsme začali vzpomínat na kantory a skončilo to přípravou společného vystupování. Premiéra před třemi lety na zámku ve Vizovicích byla nádherná."

A proč jste zvolila právě verše Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška?
"Jsou věci, které se od nich musejí říkat nahlas. A když jsou lidé ochotní přijít si je poslechnout, tak je to strašně dobře."