souvislostech se životními událostmi v nich shledává až osudové zákonitosti.

Jistá početní náhoda ji snad dokonce přivedla na dabingovou dráhu. Jako kandrdas (adept herectví, začátečník, pravděpodobně z německého Kann der das? Zvládne to tenhle? Pozn. red.) začínala v šumperském divadle, kam ji přizval tamní principál Vladimír Švabík. „Jednou jsem si v přestávce přepudrovávala nos a do téhož zrcadla zrovna hleděla Olga Walló. Když se mě zeptala, jestli nechci zkusit dabing, podivila jsem se. Už tehdy mi vysvětlila, že si herce do dabingu vybírá podle toho, jak dokáží svého zahraničního kolegu zahrát, protože dabing se hraje a ne jen mluví, jak se většina lidí domnívá. V dlouholeté škole, kterou jsem pak u ní v dabingu absolvovala, jsem se o tom mnohokrát přesvědčila. Nikdy jí neunikl falešný tón, ačkoliv divák by nepatrný úlet sotva poznal,“ vypráví Valérie Zawadská. A kde že je ta numerická osudovost? „Olga se narodila 10. září 1948 a já o deset let a devět dní později. Zřejmě k sobě tak nějak patříme.“
Práce s Olgou Walló prý byla vždycky abnormálně náročná, a jak říká Valérie – příšerná. „Ale krásně příšerná,“ povzdechne. „Ze studia nás nepustila dřív, dokud jsme vše nezahráli podle jejích představ,“ připomíná herečka legendární dabingovou režisérku, pod jejímž vedením ztvárnila řadu slavných žen. Kterou z nich má nejraději? „Těžká otázka,“ durdí se Valérie, ale záhy zvolí svou favoritku – Claudii Cardinal v kultovním filmu Tenkrát na západě. „S Claudií mi Olga téměř souběžně přidělila jinou nádhernou roli, zlou dceru krále Leara. Na Regan vzpomínám i proto, že jsem si kvůli její obtížnosti pořídila první vlastní televizi s videem, abych se mohla doma připravovat. Shakespeare se dělá těžko a Angličané zahráli historickou ságu geniálně, byla by škoda ji pokazit,“ vybavuje si Valérie jednu ze svých nejnáročnějších dabingových rolí.

postavu dabuje na pokračování a třeba týden se s ní ve studiu nesetká. Pobaveně se na mě dívá: „Vůbec o tom nepřemýšlím, svou postavu hraji pořád stejně, divák nepozná, jestli jsem ji dabovala jeden den nebo s přestávkami měsíc.“ Ale Sofia Lorenová a kreslená myška Trixie ze třiapadesátidílného seriálu pro děti Myši z bílého domu promlouvají přece každá jinak, nedá pokoj moje laická zvědavost. „To je právě ono zmiňované ´herectví´, každou musím zahrát jinak. A když jsem promlouvala za Trixie a po týdnu jsem přišla do studia, hned jsem si vybavila šuplíček, ze kterého myšku vytáhnu. Teď mě čeká pokračování spolupráce s Vojtou Kotkem – po čtyřech letech se vrátíme v další sérii, kterou on opět režíruje, k dabování slavných Aut. Jakmile moje Flo vyjede, naskočí mi, jak žvatlá,“ vysvětluje Valérie.

štestí na lidi, kteří mi věří a dají mi práci ať už v divadle, před kamerou nebo za mikrofonem,“ pochvaluje si Valérie.
Zrovna nedávno prý vzpomínala na Věru Galatíkovou, která se narodila přesně o dvacet let a jeden měsíc dříve. „Ona byla 19. srpna 1938 a já 19. září 1958,“ ponoří se opět do číselných náhod herečka a pak se vrátí ke dni 1. října 1986, kdy nastoupila do Městských divadel pražských, kde hrála v inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem. „Po premiéře mi Věra nabídla tykání a dala mi hrníček na kafe a popelníček. Herečka, která nemá v divadle svůj hrníček, tak v tom divadle není doma, řekla tehdy moje milovaná kolegyně.“ Zdalipak má také v Divadle na Jezerce svůj hrníček? „Jistěže, tady mám svůj kafáček. Sice tady jen hostuji, ale už ve třetím představení a cítím se tu moc dobře.“

Valérie svou postavu Marči Havránkové. „Je to taková dobrá duše, přirostla mi k srdci. Seriál sice 13. dílem 6. května skončil, ale možná, že se naše parta od koní ještě vrátí,“ klepe Valérie do desky stolu, aby nezakřikla naději na pokračování. Venkovské prostředí, v němž se před kamerou pohybovala, jí připomnělo dětství na severu Moravu. „Moji rodiče se starali sice o krávy, ale i tahle zvířata potřebují péči a koukají se na vás přinejmenším stejně nádhernýma očima. Venkov je mi blízký, přestože kolem domu byla vždycky spousta práce. Se zvířaty i na zahradě. Tenkrát mě ale některé činnosti dokázaly pěkně štvát. Nejvíc rybíz. Moje mládí bylo dobou brigád. Se sestrou Aničkou, která je o rok starší než já, jsme o prázdninách nastupovaly do Velkých Losin na rybízové plantáže a doma na nás čekal zase rybíz. U nás se zavařoval, mrazáky vlastnili jen ti movitější. Na druhou stranu, stejně jako si i dnes vybavuji odpor vůči piplavému ovoci, stejně intenzivně cítím slast, která mě zaplavila, když se v zimě pekla domácí buchta s rybízovou zavařeninou. Anebo koláče s angreštem a což teprve s rebarborou, ó to byly dobroty,“ zasní se Valérie.

„Teď když jsme si pořídili chalupu, se zase k zavařování a k záhonkům vracím. Zrovna o víkendu jsem vysela mrkev a petržel,“ pochlubí se. „Když tam přijedeme v zimě, odhrabu sníh a uždibnu čerstvou zelenou nať. S povděkem si připomenu naši zahradu, v níž jsem se lecčemus přiučila a kde o mnoho let později udělali první kroky moji synové a děti mé sestry. Z premiéry na vratkých nožkách všech čtyř vnoučat se radovala ještě moje maminka, bohužel už nežije,“ svěřuje mi Valérie vzpomínky spojené s domovem, kam se stále vrací. Už teď se těší na tatínkovy pětasedmdesátiny. „Slaví je na svátek Aloise 21. června,“ upřesní.

Lépe šermovala prstem
S Loučnou nad Desnou, kde vyrostla, se pojí i její divadelní začátky. Nadšený divadelník Zdeněk Keprda ji přijal do loutkového souboru, ale za paravánem Valérie reptala, protože nebylo vidět, jaké umí obličeje. Do činohry, dalšího ze čtyř místních sborů, se dostala jako král v Pohádce sůl nad zlato. Adept na roli panovníka Karlík totiž neuměl hrozit se vzpřímeným prstíkem.
„Divně ho kroutil, zatímco já s ním takhle mávala,“ kýve ukazováčkem zprava do leva. „Možná jsem i lépe mluvila než Kája, ovšem před čtyřiceti lety jsem byla přesvědčená, že o mém štestí rozhodl prst. Ani po tom jsem však netoužila stát se herečkou. Měla jsem vyšší cíl! Chtěla jsem být ředitelkou místního dětského domova, kde jsem měla spoustu kamarádů a slíbila jsem jim, že jako ředitelka v něm založím divadelní soubor, který budu režírovat. O místo jsem usilovala až do deváté třídy a dokonce se přihlásila na pedagogickou školu do Krnova. Můj sen zhatila přijímací komise, prý špatně zpívám. Dost mě tím urazili. S tátou jsme pekli na ohni buřty a makrely a zpívali jako o život východňárské písničky z jeho slovenské domoviny. Ale asi to tak mělo být. Nakonec jsem vystudovala gymnázium, kde jsem 7. května 1977 maturovala,“ vytasí se s příslovečně šťastnými sedmičkami.

na pražskou DAMU, rozhodnutá, že to těm Brňákům nedaruju. Přijali mě na poprvé!“ hlásí triumf Valérie, která už coby studentka rychle spěla ke královskému trůnu českého dabingu.
Kromě pomyslného trůnu má herečka i vlastní panství. Starosta obce Sedlnice František Jordánek jí totiž svěřil do správy zdejší Sněženkové království, pojmenované po zdejších lánech něžných kytiček. V rodném kraji Valérie Zawadské jednou za dva roky pasují úspěšné české dabéry na prince, princezny, rytíře i rytířky. Na slavnost shlíží z hereckého nebe její patron, legendární Miroslav Moravec.
„Prozradím vám, že příští rok v dubnu se ve Sněženkovém království koná královská svatba, dostanu svého krále,“ láká mě Valérie do Sedlnic, kam se sjíždějí známé osobnosti. Událost, v níž se mísí vážnost s recesí, hostí také děti z dětských domovů z celé severní Moravy. Valérii se tak přeci jen splnil sen. Ředitelkou dětského domova se sice nestala, ale cestičku k opuštěným dětem našla.

Takových lidí je málo
Oficiální zpečetění svého dlouholetého spokojeného vztahu se životním partnerem Romanem „Krokusem“ Křížem ale zatím nechystá. Radostí ji naplňuje kutění na chaloupce a dva synové Jan a Roman. „Oba hrají na kytaru, starší Honza studuje klasickou kytaru na Státní konzervatoři v Praze. Vydali se ve šlépějích tatínka, a to je dobře, protože herectví je přece tak divné povolání,“  povzdechne pobaveně herečka,

Vizitka
Narodila se 19. září 1958 v moravském Šternberku. První krok na jeviště udělala v Loučné nad Desnou. Na gymnáziu v Šumperku založila divadelní soubor, recitovala, několikrát vyhrála Neumannovy Poděbrady. Na JAMU do Brna ji nepřijali, hrála v divadle v Šumperku a v roce 1978 se dostala na pražskou DAMU. Po jejím absolvování hrála čtyři roky v divadle v Chebu, od roku 1986 působila v Městských divadlech pražských, od 1. ledna 1994 je na volné noze. V současné době hraje v Divadle na Jezerce, v Metru, v Kalichu a v Palace. Má několik vlastních pořadů, s nimiž jezdí po celé republice. Učí na Mezinárodní konzervatoři v Praze, kde je i vedoucí hereckého oddělení. Za dabing dostala řadu ocenění v divácké anketě TýTý a Ceně Františka Filipovského v Přelouči. Hraje v řadě filmů, televizních inscenacích a seriálech, v poslední době ve Znamení koně, Rodinná pouta, vystupuje v rozhlase. Jejím životním partnerem je muzikant Roman „Krokus“ Kříž, má dva syny Jana (16) a Romana (13).