Valérie Zawadská  
 
   Novinky
   Divadlo
   Film
   Televize
   Dabing
   Rozhlas
   Fotoalbum
   Životopis
   Kontakt
   Linky
   e-mail
   Zpět
   Home

 

 

logo V Z

Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

  Rozhovory:

Moje rodina a já

 
 
 
 
 
 
  Modré oči jsou u mužů vzácné
  Moje rodina a já, červenec 2012
 
Klikni pro větší obrázek v novém okně.
S Valérií Zawadskou  jsme se sešli neplánovaně v den, kdy
měla   svátek.  První   věta,  co  jsme  si  řekli,  byla tedy:
„Všechno   nejlepší.“ Usmála  se  a  uvítala  nás  v zákulisí
Divadla  Na  Jezerce. Při rozhovoru se líčila na představení
Paní  plukovníková, ve kterém  o hodinu později vystupuje.
  I  přes  svůj  velmi  nabitý  program  se  nám  věnovala  s radostí a
  působila přátelsky. Pohodlně jsme se usadili a já jsem se začala ptát.
    
  Sešli jsme se před vaším divadelním představením Paní plukovníková.
  Jak se cítíte?
  Jako  když se musím rychle nalíčit, abych se líbila vašemu fotografovi
  Láďovi.A abych se soustředila na to, že už za půl hodinky přijde paní
  Bohdalová  a  další  kolegové a budeme  hrát představení, které mám
  nesmírně  ráda.  Jsem  vděčná Honzovi Hrušínskému, že v něm mohu
  vystupovat.
   
  Jak zvládáte dohromady svou práci a soukromý život?
  Někdy příšerně těžko. Hold občas nemají kluci vyžehlená trička. Někdy
  to  zvládnu  a  jindy  jdou v pomačkaném tričku do školy. Nedá se nic
  dělat.  Herecký  život  je  kočovný, a  proto  je velmi důležité domácí
  zázemí.  Pokud  ho  nemáte, cítíte  se příšerně unavení. Naštěstí mám
  úžasného  partnera,  který  je  schopný  uvařit, uklidit,  čtyři  dny mě
  nevidět,  pak se  na mě těšit, což je samozřejmě nádherné. A já jsem
  ráda, že mám takového partnera.
   
  Vypadá to, že i u velmi zaměstnané ženy to jde krásně skloubit…
  Podle  mého  názoru za osmnáct let, co mám harmonický vztah, je to
  vždycky  jenom  na  domluvě.  Pokud  je  žena  hodně zaměstnaná a
  zajišťuje  tím  finanční  zabezpečení  rodiny, je třeba se dohodnout s
  partnerem,  jestli  bude  fungovat jako táta  na rodičovské dovolené.
  U  mě to tak  bylo. A pak je to o tom, jestli to muž zvládne, nebo ne.
  Dá se to skloubit, záleží, jak se dva domluví.
   
  Vaši synové jsou už dospělejší…
  Staršímu je sedmnáct a mladšímu synovi bude čtrnáct let. O pubertě
  se   nemá   cenu   bavit,  protože   veškerý  dohled  nad  syny,  ten
  nejdůležitější, má můj partner. Já se maximálně ráno pozastavím nad
  tím,  že  někdo  má  v „žákovský“ pětku, a řeknu si, chlapče, mám ti
  vynadat   rovnou,   nebo  se  tě  jenom  zeptám,  kdy  si to opravíš?
  Většinou volím ale tu druhou variantu.
   
  Čemu si myslíte, že by se vaši synové chtěli věnovat?
  To je poměrně těžká otázka, protože prvorozený Jan studuje na státní
  konzervatoři  klasickou kytaru a druhorozený Roman se chce věnovat
  rovněž  kytaře. Vždy  jim  říkám:  „Kluci, ať máte  hodně  práce.“ Ať
  chceme   nebo  ne,  kultura  je  vždy  „na chvostu“ jakéhokoliv dění.
  Jestliže si vyberou  kytaru, ať už klasickou nebo z nich budou rockeři,
  jako je můj partner, tak se budou muset hooodně otáčet.
   
  V herecké profesi se setkáváte s mnoha lidmi a často i s pohlednými
  muži. Jak odoláváte tomu, abyste se nezamilovala?
  Já  nemám čas odolávat čemukoliv, protože jsem se svým partnerem
  dlouhých  osmnáct  let,  mám  s  ním dvě nádherné děti, dva skvělé
  kluky.  Nemám  tedy žádnou potřebu něčemu odolávat. Moc to tedy
  neřeším.
   
  Kde jste se se svým partnerem Romanem Křížem seznámila?
  V Divadle ABC, kde Roman pracoval jako technikář. Vzpomínám si, že
  to  bylo  při  práci  na představení Ten, kdo utře nos, kde jsem hrála
  hlavní  roli. Tenkrát mi to  opravdu hodně slušelo, protože jsem byla
  krásně namalovaná a hlavu mi zdobila nádherná paruka. Nějak se to
  povedlo a dali jsme se hezky dohromady.
   
  Pamatujete si, jestli vás zaujal na první pohled?
  Na rozdíl od ostatních technikářů, kteří čekali, než začne představení
  a  popíjeli, on vždycky seděl  někde v koutku s kytarou a hrál. Úplně
  vzadu v ústraní si drnkal na kytaru. Muzika ho nesmírně baví a dělá
  ji krásnou. To mě zaujalo nejvíc. A navíc má přenádherné modré oči,
  což   je   u  mužů  vzácné.  Oba  moji  synové  mají  po  něm  také
  přenádherné modré oči.
   
  Co vaše píseň?
  Můj partner mi složil skladbu, která se jmenuje VZ271193. Když jsem
  se nad tím názvem zamyslela, zjistila jsem, že je to datum, kdy jsme
  se  spolu seznámili, a začali  jsme  spolu  žít.  Na Romanově poslední
  vydané  desce  jsou  skladby věnované mně a mé kamarádce. Velmi
  mě to těší a zároveň jsem zvědavá, co přijde dál.
   
  Jak se odreagováváte?
  Přiznávám okamžitě: spánkem. Ten je pro mě největším relaxem. Baví
  také křížovky, četba detektivek a vaření, při kterém si poslouchám
  svoji  muziku.  Mám   ráda  například  Jaromíra  Nohavicu  nebo Hanu
  Hegerovou.  Kluci  jsou  všichni tři rockeři, takže  já si to kompenzuji
  jinou hudbou, která se  mi  líbí. Tím, že se ve svém pracovním životě
  setkávám se spoustou lidí, ráda si odpočinu. Proto se vždycky těším
  na  chalupu, kterou  jsme si pořídili před sedmi lety, že budu sama a
  v  klidu  jenom  se svojí rodinou. Kde ještě načerpám energii? I když
  je to zároveň vysilující, tak ve škole.
   
  Kterou školu máte na mysli?
  Je   to   střední soukromá  umělecká  škola, Mezinárodní  konzervatoř
  Praha, kde  jsem začala učit měsíc po své padesátce, v září to budou
  čtyři  roky. Svým  studentům  jsem  na začátku říkala: „Omlouvám se,
  ale  já  se  na  vás učím  učit.“ Vždy si vzpomenu na svoji profesorku
  uměleckého  přednesu  na  DAMU,  skvělou  herečku  a dabérku Janu
  Andresíkovou, která nám to také říkala. Důležitá je trpělivost. Pedagog
  by  možná  neměl  říkat, že  něco  neumí. Já si  zase myslím, proč to
  nepřiznat? Učím  se  učit. Tak  pojďme  do  toho. A sedmého května
  máme maturitní představení s mými prvními studenty.
   
  Jak   se   cítíte,   když  jdete  na  hodinu  teď  oproti tomu, kdy jste
  nastoupila poprvé?
  Teď  jsem si daleko více jistější, než když jsem před necelými čtyřmi
  lety do školy nastoupila. Vidím na studentech velké pokroky a snažím
  se jim pomáhat, jak jen to jde. I když mám trochu pochybnosti, jestli
  to  dělám  správně.  Často  přemýšlím, zda věc, kterou provádím, je
  správná.  Člověk  ale  vždycky  musí  něco  zkusit,  aby to pochopil
  a věděl, co a jak má být.
   
  Jaké máte zkušenosti s dětskými herci?
  Na divadle jsem nikdy neměla čest spolupracovat s dětmi, které by na
  jevišti  vystupovaly s námi. Ve filmu ano, ale tam je to jiné. Nazkouší
  se jeden obraz nebo scéna, potom si vše domlouváme s kameramany.
  Záleží na tom, jak je dítě otevřené a schopné vnímat. Většinou si ale
  režisér  už  na  konkurzu  vybere  dítě,  které je schopno vnímat naši
  práci a udělat to, co je před kamerou zrovna potřeba.
   
  Co třeba seriály a mladí herci?
  Měla  jsem  nádhernou  zkušenost před rokem  a půl. Točili  jsme na
  Zlínsku   seriál   pro   Českou   televizi   Znamení  koně. Hrála v něm
  dvanáctiletá    dcera    našeho   fotbalového   reprezentanta   Kara
  Němečková.  Byla  výborná.  Měla hrát původně čtrnáctiletou dívku,
  ale  pan režisér to nakonec pozměnil. Mohla hrát dívku v jejím věku,
  bylo to pro ni více přirozené. Byla neuvěřitelně vstřícná a věděla, co
  dělá, což je skvostné.
   
  Jak   se   vám  spolupracuje   s   vašimi  studenty,  kteří  jsou  mladí
  dospívající?
  Studenti  ve svých patnácti  letech  často ještě nevědí, co chtějí do
  budoucna   dělat  a  kam  bude  směřovat  jejich  poslání. Pro mě  je
  neuvěřitelně  krásné  sledovat, jak  se  tito mladí lidé během několika
  let  vyvíjejí v lidské osobnosti.
   
  Co byste vzkázala našim čtenářkám maminkám?
  Nebojte se se svými dětmi hodně komunikovat a snažte se pro ně mít
  čas.  To je nejdůležitější. Mnoho kolegyň a kolegů mi říká: „Ono se ti
  to  vrátí.“ Všechno dobré, ale i to zlé, co jim dáte. Tak jako každému
  z nás.
   
   
  Valérie Zawadská se narodila 19. září 1958 ve Šternberku na Moravě
  do   zemědělské  rodiny.  Vyhrávala  recitační  soutěže  –  Wolkerův
  Prostějov  a  Neumannovy Poděbrady. Má  dva syny Jana a Romana.
  Jejím životním partnerem  je  muzikant Roman „Krokus“ Kříž. V říjnu
  2008  začala  učit  herectví  a  umělecký  přednes  na  Mezinárodní
  konzervatoři Praha v Oddělení hudebně dramatického umění. V září
  2010 se stala na Mezinárodní konzervatoři Praha vedoucí hereckého
  oddělení.  Vystupuje   po  celé  republice, věnuje  se  filmu, televizi,
  rozhlasu, dabingu a divadlu.
   
  Autorka: Kamila Borecká
  Foto: Kateřina Korunková
  Autoři jsou studenty Univerzity Jana Amose Komenského v Praze.
   
   
 
   
 
   
 
   
   
   
   
   

www.rodinaaja.cz

 
 
 
 
 
 

Copyright © Valérie & R K K, Design by R K K.