promiňte, vím, že se to ženám nepřipomíná...
...v pohodě, je to pravda. Vůbec mi ale nepřipadá, že už je mi tolik, to číslo je fakt šílené, ale při pohledu do zrcadla nepropadám depresi, ještě to jde, ne? (úsměv)

Vypadáte dobře a energie z vás přímo srší!
Díky, to se dobře poslouchá, a nemám jenom tu energii. Mám toho strašně moc, skvělého chlapa, zdravé děti, práci a žiju, co víc bych si mohla přát...

Jako vždycky skromná...
Ale vůbec ne, kdo všechno tohle v padesáti má?

Když mluvíte o tom vašem skvělém chlapovi... Jak dlouho už vlastně jste s hudebníkem Romanem Křížem?
„Od roku 1993, takže 15 let.“

Přezdívají vás královnou dabingu, jak dlouho se mu už vlastně věnujete?
Měla jsem to štěstí, že už v roce l979, v prvním ročníku na DAMU, nás paní Jana Andresíková, naše profesorka uměleckého přednesu, vzala do studia na Kavčích horách k paní režisérce Olze Walló. A tak to začalo. Asi jsme si s paní režisérkou padly do oka, jsme totiž obě Panny... (s úsměvem)

Co je pro vás na dabingu nejpřitažlivější?
Jednou větou se těžko odpovídá... Je nádherné, že vlastně vytvoříte novou roli.

Nemrzí vás, že v anketě TýTý zrušili populární kategorii - dabing?
Mrzí, ale pevně věřím, že se znovu tato divácká cena objeví. Třeba znovu v Přelouči na předávání Cen Františka Filipovského. Musím se pochlubit, letos, den po svých narozeninách, jsem měla tu čest moderovat celý slavnostní večer... A možná už příští rok budou moci opět diváci posílat hlasy pro své nejoblíbenější hlasy v dabingu.

Dabing vás proslavil, úspěchy jste ale slavila i ve filmu, v čem jste hrála naposledy?
Pro slovenskou televizi jsem natáčela v červnu a koncem srpna v seriálu „Obchod so šťastím“ roli stárnoucí ženy, která si najde mladšího milence a vydržuje si ho.

Prý jste si dala nějaké podmínky, než jste roli vzala?
Ano, vzala jsem to s podmínkou, že nebudu mít žádné nahaté scény...

A byly tam nakonec?
To víte že jo, hned v první scéně si zapínám podprsenku a milenec mi pomáhá. Nakonec jsme to vyřešili pánskou košilí. A celý štáb mi po natočení scény upřímně zatleskal. Bylo v tom prý víc erotiky, než kdyby mi milenec tu podprsenku zapínal...

V minulosti jste ale hrála i v daleko odvážnějších rolích, slyšel jsem, že tam sehrála nějakou roli náplast, jak to tehdy bylo?
„Při nahých scénách jsem si tenkrát prsa nadzvedla leukoplastí, žádná prsa nejsou dokonalá a jakékoliv plastické operace odmítám. Tak jsem se tedy nabídla, že je podlepíme, aby vypadala líp. Vypadalo to dobře, i když lepenka nakonec nevydržela...“

Co bylo pak?
Co by, nalepili jsme novou, a scéna se dotočila. (smích)

Než jste vzala roli ve zmíněném slovenském filmu, dala jste si prý ještě jednu „řidičskou“ podmínku...
To je pravda, řekla jsem jim, že nemohu řídit.

Proč?
Neřídila jsem od 17. listopadu 1989, kdy jsem ve filmu „V rannej hmle“ byla nucena popojíždět bratislavskými uličkami v novém fiatu, který neprozřetelně zapůjčil nějaký občan Slovenské televizi. Přiznávám, že jsem jela „přískokem vpřed“.

Jak dopadlo to auto?
Nic jsem nezničila, ale ten pán tam pravděpodobně dodnes stojí s otevřenou pusou a nevěří, že existuje ženská, která „umí“ takhle řídit. Od té doby se raději nechám vozit, než abych ohrožovala ostatní...

Vraťme se několika větami takzvaně ke kořenům. Už vaše jméno naznačuje, že máte trochu cizokrajný původ.
„Naozaj? Po mamičke som Slovensko-Maďarsko-Cikánka, po oteckovi Slovensko-Polsko-Ukrajinka.

To zní hodně exoticky, mimochodem, co dělali vaši rodiče?
Pracovali v zemědělství, maminka dojila krávy, táta je pásl.

Hmm, co tomu říkali, že jste se chtěla stát herečkou?
Jsem ráda, že jsem měla od dětství pocit důvěry od obou rodičů a nebránili mi v tom, co chci dělat.

Byl herectví váš sen?
Ne, chtěla jsem být ředitelkou dětského domova, kde bych si zřídila ochotnický divadelní kroužek, ve kterém bych nehrála, ale režírovala. Absolvovala jsem v 15 letech kurs režie a když mě nevzali na pedagogickou školu v Krnově, protože prý neumím zpívat, tak se mi můj sen zhatil. A zaplaťpánbůh jsem udělala zkoušky na gymnázium v Šumperku, kde jsem měla vynikajícího pedagoga češtiny a ruštiny Ctirada Medlíka. Nasměroval mě tím nejsprávnějším směrem. Ať zkusím divadlo.

Jaké byly vaše první divadelní krůčky?
První krůček k divadlu jsem udělala ve třetí třídě, kdy jsem začala navštěvovat taneční pěvecký kroužek. Od dvanácti let jsem pak účinkovala v dětském divadelním kroužku.