Valérii Zawadské dali televizní diváci v šesti anketách Týtý nejvíce hlasů za dabing, jednou jich v téhle soutěži o nejoblíbenější tvář obrazovky dostala dokonce víc než Karel Gott nebo Lucie Bílá. Ušla opravdu neuvěřitelný kus cesty od  chvíle, kdy působila v šumperském divadle, anebo hrála v Chebu. Ale nejen v životě profesionálním, také v soukromém života běhu se v průběhu let dokázala vyhoupnout z absolutní osamocenosti do spokojeného rodinného života. Než si kolem čtyřicítky pořídila dvě děti, žila věčně v nějakých extrémech, pohybovala se ode zdi ke zdi. Jak se jí daří nyní – tři roky před padesátkou?

Až do devadesátého roku jste vlastně v divadlech doslova žila. Bydlela jste v různých podnájmech po oblastech, mužští, do kterých jste se zamilovávala, také nebyli nic moc. Nelitujete někdy toho, že vaše mládí bylo poznamenáno spíš nepohodou?

   V žádném případě, teď z toho čerpám. Člověku může být někdy strašně ouvej a dost těžko, ale mohu říct, že jsem se vždycky dokázala ze dna odrazit a dát svému životu jiný směr. Jak tvrdí má oblíbená básnířka Marina Cvetajevová - Ukažte mi správný směr, cestu už najdu sama. Má pravdu.

Tohle její rčení bylo kdysi dokonce vaším životním krédem. Správný směr jste si ale dost dlouho nenechávala od nikoho ukazovat. Změnilo se to?

   Ne, že bych se nechala vyloženě vést, ale tím, že mám rodinu, jsem musela leccos ve svém životě změnit. Kdysi mi někdo blízký řekl – dělej si co chceš…Trvalo mi dvacet let, než jsem pochopila, co ono „dělej si co chceš“ znamená ve vztahu. V podtextu je – dělej vše odpovědně.

Takže se vám dnes sice zdá o tom, že můžete dělat všechno jako dřív, akorát si zároveň hned pomyslíte, že to radši dělat nebudete?

   Každá životní etapa má svoje.

Dlouho jste se cítila zneuznaná, myslela si, jak jste dobrá, jenže to ještě někteří režiséři neobjevili. Dnes už si připadáte doceněná?

   No pochopitelně, že ne. Ale tentokrát si připadám spíš nedoceněná svým životním partnerem, svými syny. (Škoda, že se nedá vystihnout intonace hlasu, když se Valérie o těchto svých pocitech zmiňuje…) Zaplaťpánbůh, v práci to už dávno docela jde. Ale v rodině taky, nesmím se rouhat.

Líbí se vám role, kterou máte v Rodinných poutech?

   No jéje. Scénáristky Katka a Jitka Bártů, když jsem s nimi měla před rokem první setkání, si mně okamžitě získaly už tím, jak jsem hned v první scéně coby Růžena Kudláčková měla pronést její základní životní krédo: „Kdo se bojí, sere v síni…“

Zdá se mi to nebo nezdá, že průpovídky o mužích, které v tomto seriálu tak často pronášíte,  si vymýšlíte spíše vy, než ony mladé autorky scénáře?

   Ale ony mě přímo vyzvaly, abych své životní postřehy promítla do role. Nebo svá oblíbená hesla,hlášky,či jak to nazvat. Tyhle vsuvky do textu, mě baví… líbí se mi, že postavu Růži, které děti Prchalovy říkají Kudlanka nábožná, už vnímám opravdu jako svoji.

Bude Růža i nadále tak prostořeká, nebo bude v novém prostředí domácnosti Rubešových spíše upozaděná?

   Právě jsem dostala scénáře k novým dílům, ani v nich nebudu za puťku.

Koho nyní dabujete?

   Kupříkladu Jill ve stodílném americkém seriálu Kutil Tim. Je to příběh ze života, i proto se mi tak líbí. Jill je máma od tří kluků, která se v každém díle musí k něčemu postavit čelem. Dokáže se nechat zesměšnit, umí si dělat legraci i sama ze sebe, ale co hlavně - je moudrá. Když je vyhozena z práce, začne studovat psychologii a trvá jí to poměrně dlouho, takže z toho vznikají docela hezké příběhy. V posledním díle, v němž jsem zatím Jill dabovala, jsme s Timem dostali jako dárek jízdu v tanku. Jill jako dcera lampasáka jezdí výborně, zatímco Timovi to moc nešlo. Moc hezká práce to byla, bavila nás..

A co divadlo?  Nebojíte se, že vás budou míjet krásné role a vy se s tím budete jen těžko smiřovat?

   Ne. Do divadla jsem naskočila ve dvanácti letech v našem ochotnickém souboru v Loučné nad Desnou a bude to má láska už nadosmrti. Před dvanácti léty jsem odešla na volnou nohu, mezitím porodila dvě děti, ale nepřipadá mi, že bych měla nouzi o pěkné role. V současné době hraji s Martinou Hudečkovou, Davidy Prachařem a Matáskem v režii Petra Hrušky v nádherném představení, jmenuje se Druhá kapitola. Díky těhotenství Veroniky Žilkové mám i hezkou roli v Divadle Na Jezerce v anglické komedii Allana Ayckbourna Nadílka. Hraji Marion, ženskou mé krevní skupiny. Peru se s tím, jak umně skrývat to, co nechceme, aby na nás okolí vědělo. Jenže vždycky nastanou okamžiky, kdy na sebe všechno práskneme. Někdy se prostě člověk odkope, aniž by chtěl.

Ale co když jednou krásná role nepřijde?

   Tak tu jsou pořád ještě monodramata. Mně se vždy vybaví Alena Vránová, jak byla výborná v Médee. Anebo to její představení Muži mají radši blondýnky, to byl herecký koncert… kdyby mě nikdo v budoucnu neoslovil, pořád jsem tu ještě já sama a určitě najdu něco, co bych mohla dělat. Taky nezapomínejte na poezii, rozhlas… Vloni jsem měla krásný zážitek... Vystoupila jsem ve Dvořákově síni Rudolfina v roli nymfy hor Oreády v melodramatu J.A. Bendy Ariadna na Naxu. Hrál Český komorní orchestr s dirigentem Andreasem Weiserem. Jitka Moravcová a Alfred Strejček v hlavních rolích. Úžasná zkušenost.

Už o nějakém svém konkrétním monodramatu přemýšlíte?

   To ne. Mám starost o mnoho jiných věcí, které musím řešit přednostně. Děti jsou navíc ještě malé, chci s nimi být co nejvíc. Také musíme něco udělat s bydlením, protože náš panelákový dvoupokoják nám už přestává vyhovovat. Jako rodina bychom měli mít možnost i někde regenerovat, nemáme chalupu a ségra s tátou  v Jeseníkách jsou od Prahy moc daleko.

Jestliže se o příjemné vzpomínky musíme sami postarat, co pro to vlastně děláte?

   Snažím se co nejvíc si život zpříjemňovat. (Valérie se upřímně směje.) Pravda je, že jsem si tuhle řekla: „ Kruci, já už nebyla deset let v sauně, proč si na ni nenajdu čas?“

To mi spíš řekněte nějaký konkrétní příklad příjemnosti, kterou jste si v poslední době opravdu dopřála?

   No, chtěla jsem si už dlouho koupit něco na sebe, měla jsem vyhlédnutý takový hezký kalhotový kostým. Přála jsem si ho pod stromeček, ale Ježíšek neměl čas, tak jsem si ho pořídila k svátku.

Udělala jste si radost vy sama, anebo jste do radování zapojila i manžela?

   Ale vždyť hlavně toužím po tom, aby mě ocenil můj muž. Když si nevšimne, jak dobře vypadám, udělám všechno pro to, aby si všimnul.

Třeba co?

   Pochválím se sama.

 4. I z banálních maličkostí můžeme mít velkou radost.

 5. Umět za všechno poděkovat a umět poprosit, to je základ pro dobré soužití.

 6. Občas je třeba kašlat na diety a pořádně se najíst.

 7. Musíme umět dělat radost druhým, potažmo ji tím děláme i sobě.

 8. Blíží se padesátka? No a co?

 9. Život není test, ale experiment. Proto je třeba zkoušet stále něco nového.

10. Bez odvahy nejde nic!

Kde je má Valérie Zawadská?