Valérie Zawadská - K seniorskému publiku mám blízko

Doba seniorů, 12/2016, 25. 11. 2016

abych ji vyzpovídala v kadeřnickém salónu. Jak se seznámila s jeho majitelem? Pochází z východního Slovenska, kde i ona má kořeny, a také umí „hutorec“. Tak si padli do oka.

Chtěla jste být odjakživa herečkou, nebo jste měla nějaký „záložní plán“?
Ano, takový plán jsem opravdu měla. Chtěla jsem být vychovatelkou, nejlépe ředitelkou, v dětském domově. Protože jsem od 12 let chodila do divadelního kroužku, přála jsem si podobný založit a vést v dětském domově. V Loučné nad Desnou, kde jsem vyrůstala, takový domov byl, a já už jsem se tam viděla, dokonce jsem si udělala i amatérský kurz režie. Jenže pak mě nepřijali na pedagogickou školu s odůvodněním, že neumím zpívat, takže jsem uraženě odkráčela na gymnázium v Šumperku. A díky tamějšímu skvělému učiteli češtiny už byl k profesionálnímu divadlu jen krůček.

Vaše cesta k herecké profesi vedla i přes poezii, úspěšně jste se zúčastňovala mnoha recitačních soutěží, kdo byl vaším oblíbeným básníkem?
Opět musím vzpomenout našeho báječného češtináře. Nasměroval mě k ruské básnířce Marii Cvetajevové, jejíž poezie mě okouzlila. Už v 15 letech jsem si k přednesu vybrala její báseň Pokus o žárlivost a vyhrála Wolkrův Prostějov. Marie Cvetajevová si do svého deníku napsala: „Ukažte mi správný směr, cestu už najdu sama, uvidíte, jak budu šťastná…“ Je to motto, které mě provází celým životem… Mých oblíbených básníků je samozřejmě daleko více a četbě poezie se dodnes s láskou věnuji.

Vedli vás k herectví vaši rodiče, zdědila jste svůj vztah k divadlu po nich?
Mí rodiče pracovali v zemědělství a pokud vím, nikdy se divadlu nevěnovali. Mně v té zálibě nebránili, podporovali mě, respektovali, co jsem si zvolila. Táta je z východního Slovenska, letos oslavil krásné 80. narozeniny. Je úplně soběstačný, kdykoliv ho navštívíme, v televizi „huláká“ stanice Šlágr. Díky tátovi umím zpívat „východňárské“ halekačky.

Po vystudování gymnázia jste šla rovnou hrát…
Přála jsem si studovat, ale na JAMU mě nevzali, a proto jsem byla rok elévkou v Severomoravském divadle v Šumperku. Tam mě prvním hereckým krůčkům učila vynikající, dnes již bohužel zesnulá, herečka Nataša Baženovová. Zároveň mě skvěle připravila na přijímací zkoušky, takže po roce jsem byla přijata na DAMU.

Co vám škola dala?
Zpočátku jsem měla pocit, že tam zbytečně ztrácím čas, že už všechno umím. Naštěstí jsem měla báječné pedagogy – Leo Spáčila, Petra Svojtku, Janu Andresíkovou, a ti mně i mým spolužákům ukázali ten správný směr. Naučila jsem se jevištnímu pohybu, základům baletu, umím šermovat i vraždit dýkou, vím, jak padat ze schodů. Léta studií na DAMU byla pro mne i léty poznávání Prahy a velkým poznáním sama sebe – odešla jsem od rodičů a naučila se být zcela samostatná.

Do jakého divadla jste zamířila?
Chtěla jsem hrát velké, dramatické role v klasickém kamenném divadle, proto jsem zamířila do Chebu, kde mi je nabídli. Přišlo nás víc, toužili jsme hrát, byli jsme plni elánu a nadšení. Peněz moc nebylo, ale nám to nevadilo. Vzpomínám moc ráda.

Po čase jste se vrátila do Prahy…
Ano, po čtyřech letech jsem začala mít pocit, že se nijak neposunuju, a tak jsem se rozhodla zariskovat. Šla jsem na volnou nohu a vrátila se do Prahy. Tady jsem obvolala režiséry, dramaturgy, produkční, a znovu se dostala do povědomí lidí „z branže“. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem mohla zakotvit v Městských divadlech pražských. Stát na jevišti, pokud má hra smysl, je pro herce to nejkrásnější, co může být.

Hrála jste někdy princeznu? Po jaké roli jste toužívala?
Tak tu jsem nehrála nikdy, ani jsem o to nestála. Co mě lákalo od dětství, to byla role zlé a studené Sněhové královny. Měla jsem doma pohádkovou knížku s nádhernými ilustracemi, představovala jsem si, jaká by to byla krása mít její šaty… Nikdy se mi to nesplnilo.

Dabing vám přinesl popularity asi nejvíce. Vzpomenete si na nějakou svou „typickou“ roli?
To ani nejde. Když mě pozval Jaromír Hanzlík do svého pořadu Úsměvy Jaromíra Hanzlíka, dramaturg se pokusil najít všechny mé dabované role, ale po osmé stránce seznamu přestal hledat. Třeba v krásném kresleném seriálu Myši z bílého domu byla jedna tlustá, zlá myš v zástěře, s nezbytným cigárem v ústech – tak tu jsem dabovala já.

Pamatuji si, když byli mí synové malí, jednou řekli: Maminko, proč ty pořád namlouváš ty ošklivé a zlé, když my víme, že jsi hodná? Když jsem namluvila Alexis v Dynastii, přicházelo mi mnoho dopisových ohlasů, myslím, že právě tahle role mi vynesla tolik popularity.

Nově jste se objevila v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě, ale hrála jste i v mnoha jiných seriálech. Dovolte, abych připomněla Četnické humoresky, kde jste v nádherné roli sňatkové podvodnice přechytračila sňatkového podvodníka Borise Rösnera. Vzpomínáte na nějakou společnou historku?
Tahle otázka mě opravdu potěšila, byla to krásná role a nádherná práce. Historek jsme zažili mnoho, nejvíce jsem se pobavila, když Boris při milostné scéně v „úžasných“ starodávných trenýrkách skočil plavmo do manželské postele. Jenže to byly dvě postele vedle sebe a on sehrál tak věrohodnou etudu o tom, jak si skřípl svou chloubu, že režisér zpanikařil a chtěl volat lékaře. Boris byl se svým výkonem moc spokojen a my jsme se smáli, až nám tekly slzy.

S jakými filmovými režiséry jste se potkala?
Bylo jich hodně, ale když se teď ptáte, naskočí mi trojice: Moskalyk, Jireš, Kachyňa. Jireše mám v srdíčku díky filmu Lev s bílou hřívou. Vyrůstala jsem na severní Moravě, Jeseníky, Beskydy – film o Janáčkovi mi navždy utkvěl v paměti. Režisér Kachyňa byl velmi přísný, ale vždycky přesně věděl, co chce. Hrála jsem v mnoha filmech, nikdy žádné velké role, ale vždycky takové, že jsem věděla, proč chtěl režisér obsadit právě mě.

Kachyňův film Kráva získal mnoho mezinárodních ocenění a vy jste tam hrála tak zlou mámu, bylo mi toho chlapečka moc líto…
S tou rolí jsem měla problém, jenže režisér to přesně takhle chtěl. Marně jsem protestovala, že takovou mámu si nedovedu představit, trval na tom. Byla jsem ale šťastná, že mě obsadil, je to nádherný film. Přestože jsem z vesnice, nesnáším různou havěť, takže scéna s mlokem, kterou jsem tam musela několikrát opakovat, byla pro mne příšerná. Ale říkala jsem si, že to musím překonat, prostě musím…

Vraťme se zpátky k divadlu – kde vás můžeme v současné době vidět?
Velmi náročná je pro mne role ďábla v inscenaci Stvoření světa bez cenzury, kterou hrajeme v Divadle Radka Brzobohatého. V tomtéž divadle vystupuji i ve hře Zlaté časy o pěti prostitutkách, které si povídají a vzpomínají… V Balbínově poetické hospůdce dáváme hru podle Simmelova románu Tajný chléb. Mám tu inscenaci moc ráda, to atypické prostředí, kde si s diváky hledíme zblízka do očí a oni ani nedutají a jdou s námi.

Miluji i hru Paní plukovníková Na Jezerce. V hlavní roli vystupuje Jiřinka Bohdalová, jsem ráda, že tam mohu být s ní. Jiřinka ve vší tichosti a tajnosti rozdala jednu ze svých finančních odměn hereckým seniorům – klobouk dolů, paní Bohdalová! Potom také různá zájezdová představení, komorní pořady poezie…

Vaše recitační pásma poezie doplňuje i harfa…
Ano, ale nejen harfa. Připravuji projekt i se svým synem a jeho kamarádem Štěpánem Hurníkem. Bude to trochu do jazzu a já si mohu sama své texty vybírat, což je moc fajn.

Mám radost z toho, že můj 18 letý syn stojí o spolupráci s maminkou – fakt mě to moc těší.

Učila jste několik let i na herecké škole – jak přistupují mladí ke studiu v porovnání s vaší generací?
Je to jiné. Po sedmi letech jsem odešla. Nebavilo mě přesvědčovat někoho, kdo se chce věnovat herectví, aby alespoň projevil zájem, aby něco nastudoval, aby se šel do divadla podívat na nějaké představení, aby si poslechl rozhlasovou hru. To je pro mě ztráta času a zbytečně vydaná energie.

Máte zkušenosti se seniorským publikem?
Bohaté, už od svých 15 let, kdy jsme s divadelním kroužkem jezdívali do domovů důchodců. U nás v Řepích máme čtyři seniorské kluby a mě těší, že se dohadují, kam půjdu na besedu dřív. Vždycky mezi ně ráda zajdu, „holky“ mi prozradí nové recepty, přinesou mi ochutnat své báječné cukroví… Moc vás zdravím, řepští senioři, bez rozdílu klubové příslušnosti. Máme pro seniory také pořad s Karlem Bláhou, on úžasně zpívá, je vtipný, galantní, to mám moc ráda.

Paní Zawadská, co byste našim čtenářům, seniorům, ráda vzkázala?
Nevím, odkdy se počítá seniorský věk, ale milí senioři, mílovými kroky se k vám blížím, tak na mě počkejte! A nebuďme tak přísní na ty mladé, také jsme bývali bujní a vzpurní, jako jsou dnes oni. Přejme jim to, čas utíká všem stejně…