| |
Co
vás vedlo k myšlence připravit vlastní talk-show?
Přesvědčení, že pokud lidé chodí do divadla, kde chtějí vidět
excelentní výkony herců, jsou zákonitě zvědaví také na jejich
soukromí. Z bulváru vyčteme leccos, ale častokrát je to třeba uvést
na pravou míru. I o to nám půjde.
Plánujete ji jako měsíčník?
Původně jsem si to tak představovala. Potom jsem si ale uvědomila,
že kompletní příprava takového pořadu je poměrně náročná, už jen
sladit volné termíny všech zúčastněných je složité. Nakonec jsme se
s dramaturgyní shodly na čtvrtletníku, ale ještě to nemusí být
definitivní řešení. Rozhodujícím ukazatelem pro nás samozřejmě bude,
s jakým diváckým ohlasem se Valérie a její lásky setkají. Pokud s
dobrým, budeme uvažovat třeba o dvouměsíčníku.
Určitě už v hlavě nosíte další témata, kterým byste se chtěla
věnovat. Prozradíte je?
Není tajemstvím, žemou velkou láskou je literatura, speciálně
poezie. Dovedu si představit, že pokud bych si do tohoto dílu
nepozvala některého z žijících básníků, věnovala bych jej poezii
Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Mariny Cvetajevové nebo Anny
Achmatovové. Všechny moc obdivuju. Další pokračování bych chtěla
zasvětit třeba jazzu. Těch témat je spousta.
V Divadle Palace, s nímž často vyrážíte i na zájezdní
představení, jste už tak dost vytížená.
Hraju tam ve třech inscenacích – v Eskymákovi z Amsterodamu, už
zmíněných Motýlech a ve Druhé kapitole. Kromě toho mám po jednom
představení v Divadle Na Jezerce a v Divadle Metro, jezdím na besedy
s poezií po různých koutech naší republiky, nevyhýbá se mi stále ani
rozhlas a dabing.
Jste tedy na volné noze. Jaké to má výhody?
Neznepokojuje vás někdy, že jste se po vlastním uvážení připravila o
stálé angažmá a tudíž o zajištěnou práci? Někdy mě přepadají chmury,
že jsem z angažmá Městských divadel pražských odešla, ale jindy si
říkám zaplaťpánbůh. Protože „volná noha“ mátu výhodu, že dává
člověku možnost volby. Může si svobodně rozhodnout, jakou nabídku
přijme, a to je pro mě klíčové.Nemusím se tak nutit do věci, v níž
bych se na jevišti potkávala s některými kolegy nebo kolegyněmi, se
kterými si lidsky nesedíme.
Otevřela jste zajímavé téma, o kterém se zas až tak nemluví.
Přitom je skoro normální, že lidé mezi sebou mívají na pracovišti
problémy…
Pochopitelně. Někdo je takový, někdo makový, já nemusím sedět tomu,
ten nemusí sedět mně. Pokud se nedokážeme domluvit, pak nemá cenu si
znepříjemňovat nejen práci, ale vlastně i život.
Nezanevřela jste ale, doufám, na Městská divadla pražská…
Vůbec ne, teď se například velmi těším na benefici pana Lubomíra
Lipského. Jsem moc pyšná, že jsem se vedle něj mohla na jevišti
pohybovat. Je to úžasný človíček. Tím, že je stále v procesu,
zůstává mladý. Pokud budu mít sílu a energii, chtěla bych také hrát,
dokud to bude možné. Divadlo je droga.
Je pro vás dabing stále stěžejní pole působnosti?
Je to stejně jako rozhlasové, televizní a filmové herectví součást
naší profese. V poslední době, protože nemám všude využitelný hlas,
pro mě zase tolik práce v dabingu není.
Mrzí vás to?
Musím přiznat, že mrzí.
Může vás hřát fakt, že jste v tomhle oboru zaznamenala velké
úspěchy.
Šestkrát jsem dostala cenu TýTý plus sedmou za celkové vítězství za
rok 2000. Dnes už ale kategorie Nejoblíbenější hlas není součástí
této ankety, což považuju za velkou škodu. Raduju se i z tří cen
Františka Filipovského, které se před lety udělovaly v Přelouči. Teď
na tuto někdejší tradici chtějí jejich organizátoři zase navázat.
Mým nejnovějším „triumfem“ je ovšem ocenění Královna českého
dabingu, které jsem si nedávno přivezla ze Sedlnic u Nového Jičína.
Na krále této „disciplíny“ tam pasovali Miroslava Moravce. Byť jsem
zpočátku celou akci považovala za recesi, vevnitř jsem ji
přehodnotila, protože na ni pozvali i ministra kultury. |
|
