Takže se teď mimo jiné zabýváte i kantořinou?
(Usměje se) Vždycky jsem tvrdila, že dřív než po padesátce učit nebudu. A když jsem loni v září to jubileum oslavila, tak jsem řekla: Dobře, nastoupím! Od listopadu loňského roku tedy učím na Mezinárodní konzervatoři v Praze, kterou vede JUDr. Emil Ščuka. K učení mě zlanařil Mirek Moravec, Gábina Vránová a Jirka Zbořil, jenž tam učí tanec a pohyb! Začala jsem vyučovat jevištní řeč v prvním ročníku a umělecký přednes ve druhém ročníku, kde mám šest posluchačů. A v tom prvním osm.

To jste teď asi docela dost vytížená…
Ano. Když se podívám do diáře, tak učím, učím, učím... Zkrátka volného času tam teď moc není.

Neučíte přece od rána do večera. Čemu všemu se tedy věnujete?
Kromě divadla a učení dělám léta dabing, pracuji pro Český rozhlas, televizi i film. Mám i své vlastní projekty s poezií. Před měsícem jsem byla zvolena do prezídia Herecké asociace, která se bude profesionalizovat. Tuto neplacenou funkci jsem přijala ráda a zároveň jsem ji pojala jako výzvu. Budeme mimo jiné usilovat i o to, aby se řady Herecké asociace rozšířily především o mladé kolegyně a kolegy. Poslední dva měsíce jsem se ale nejvíce věnovala svým studentům a musím říct, že všichni v červnu úspěšně složili zkoušky.

se s ní objeví nějaký film, zavolají. Pro režiséry je to tak asi rychlejší i pohodlnější, protože při hledání dabérů nemusí vymýšlet už nic nového. Dabing mě nesmírně baví.

Do jakého divadla bychom měli zajít, když bychom vás chtěli vidět?
První divadlo, ve kterém teď hraju ve třech představeních, je Divadlo Palace na Václavském náměstí. Tam vystupuji ve hře Druhá kapitola, se kterou jezdíme po republice a hrajeme ji už pět let. Druhou hrou jsou Motýli s Vojtou Kotkem v hlavní roli. Já mu hraju maminku. Poslední je Eskymák z Amsterodamu aneb Žádné zprávy od táty. V Divadle Metro hraju ve dvou komediích, jedna se jmenuje Zkrocení aneb Shakespeare to psal pro mladší, druhá měla nedávno premiéru a jmenuje se Sugar aneb Někdo to rád horké. Pak jsem měla štěstí, že jsem dostala nabídku z Divadla Na Jezerce a od prosince hraju ve hře Paní plukovníková. Od září budeme zkoušet Charleyovu tetu. Poslední premiéru jsem měla v březnu v Divadle Kalich ve hře Splašené nůžky.

To máme celkem sedm představení na čtyřech scénách, musíte se před každou hrou podívat na text?
Je to tak nazkoušené, že to není potřeba. Když začnu zkoušet představení, »ukradnu« doma klukům deníček a svoji roli si přepíšu. Tím si to zopakuji a v tramvaji pak nemusím mít s sebou žádný scénář. Prostě vytáhnu školní deníček a připomenu si to.

Býváte ještě před kamerou nebo na divadle nervózní?
Strašně. Nebudu mluvit o premiérách, kdy je člověk úplně »vyděšený«, ale jinak to ze mě po pár krocích a slovech na jevišti vždycky spadne. Před některými představeními mám takovou tu příjemnou trému. Obzvlášť v Divadle Na Jezerce, kde se mi stalo něco neuvěřitelného. Po premiéře Paní plukovníkové publikum tleskalo ve stoje a na první i druhé repríze se to opakovalo. Teď jsme s tím představením byli na zájezdě v Jablonci, a to přenádherné a narvané divadlo se postavilo jako jeden muž a tleskalo ve stoje. Vím, že ten potlesk patřil hlavně paní Bohdalové, ale jsem moc šťastná, že jsem se toho mohla účastnit. Byl to moc krásný pocit.

Protože je to přeci zdraví škodlivé.
Víte, já nikdy nebudu propagovat kouření, je to zlozvyk. Nedávno jsem dokonce namlouvala třídílný dokument o kouření a tabákových koncernech, kde jsem se dozvěděla, že nikotin je absolutně nejhorší droga na světě… Žádné LSD nebo hašiš. Ale nikotin!

Hnulo to s vámi nějak?
Ne.

A jak je to dlouho, co se vás zmocnil tenhle zlozvyk?
Začala jsem někdy v šestnácti, připadala jsem si tak dospělá.

Co se vám vybaví, když si vzpomenete na své dětství?
Vybaví se mi svoboda, důvěra, žádné závazky, bezstarostnost. Rodiče nám to všechno dopřáli, museli jsme sice pracovat na zahradě a hodně pomáhat, ale to k tomu patřilo. Doufám, že to tak funguje i u mých dětí a snad si i ony po letech řeknou, že měly krásné bezstarostné dětství…

taky hodně četla i s baterkou pod peřinou. Starší syn teď po prázdninách půjde do devítky a má rok na to, aby se rozhodl, kam půjde dál. Druhému je jedenáct, takže má ještě čas, však ať si ještě užívá dětství.

Proč jste se nikdy nevdala?
Prostě jsme s partnerem začali žít na hromádce. Můj pohled na manželství ovlivnilo možná to, že jsem se vždycky chtěla lišit. Když jsme si jako děti hrály na Indiány, nikdy jsem nebyla Nšo-či nebo Ribanna, ale Sam Hawkens.

Máte ráda cestování?
Léta, dokud jsem neměla rodinu, jsem jezdila každý rok k moři do Jugoslávie, nelépe sama s deseti dvaceti knížkami v kufru, dvěma tričky a kraťasy. Nemám problém s komunikací, takže jsem se vždycky dobře seznamovala s lidmi a povídala si s nimi. Co mám rodinu, tak jsme dovolené přehodnotili, navíc můj muž není příznivcem velkého cestování, takže už máme čtyři roky chalupu v jižních Čechách a jezdíme tam.

Jste schopna vstát kvůli východu slunce v pět ráno?
Když mi bylo patnáct, tak jsme si se sestrou chtěly trochu přivydělat a chodily jsme s mámou dva týdny do kravína, a to se muselo vstávat ve tři. Vstávání mi tedy nikdy problém nedělalo, i teď vstávám každý den v šest. A ano, kvůli krásnému východu slunce si přivstanu ráda.

Jaká je vaše oblíbená barva?
Od dětství miluji černou, protože mě kdysi kdosi přesvědčil, že černá zeštíhluje. Samozřejmě jsem zjistila, že to není pravda, ale ta barva je mi velmi příjemná. V posledních letech volím už i pastelové barvy. Barevnost jako taková u mě vítězí především na jevišti, v divadelních rolích. I televizních. Ale v soukromí vede jednoznačně černá.

Když jsme se takhle obloukem dostali k módě, tak se budu ptát dál. Preferujete kalhoty nebo sukně?
Sukně? A zase jsme u toho divadla, protože ty já nosím zásadně na jevišti. Před dvaceti lety jsem je nosila denně, dneska už si je netroufám v civilu obléct. To jistě chápete (smích).

A co spodní prádlo?
Myslíte si, že nenosím tanga? A řeknu vám, že se v nich cítím dobře. A co plavky, říkáte? Tak ty zásadně dvojdílné a také bikiny. Cítím se v nich zkrátka dobře, i když už nemám linii, jako ve dvaceti.

Nebyly podprsenky před čtvrt stoletím z dnešního pohledu legrační?
To se vám přiznám, že před pětadvaceti lety jsem podprsenky nenosila. Mně připadají legrační dodneška, ale my ženy je potřebujeme.

Jaké spodní prádlo ráda nosíte vy sama?
Kozačky, jak já léta říkám podprsenkám, nosím v černé barvě – to jsem už říkala, že tahle barva v mém šatníku kraluje, spodní prádlo nevyjímaje – a pokud možno, tak pouze při práci. No a pokud jde o materiál, tak musí být na tělo příjemný, pohodlný. Krajka si u mě tedy ani neškrtne. A nemohu nezmínit i stahovací kalhotky. Mám ale problém, především z časových důvodů, objevit obchod s takovým zbožím.

To věřím, stahovací kalhotky totiž nejsou k mání na každém rohu...
Chápu, že mladé dívky chodí do fitness studií, cvičí, tancují… Zkrátka si udržují kondičku. Ale my, starší ročníky, přece jen už potřebujeme nějakou výpomoc. A já ji velmi ráda využívám. Výrobce stahovacích kalhotek miluju.