Valérie Zawadská  
 
   Novinky
   Divadlo
   Film
   Televize
   Dabing
   Rozhlas
   Fotoalbum
   Životopis
   Kontakt
   Linky
   e-mail
   Zpět
   Home

 

 

logo V Z

Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

  Rozhovory:

Jihočeský časopis Barbar!

 
 
 
 

 

 

  Nejsem namyšlená hvězda z Prahy
  Jihočeský měsíčník Barbar!, 21. ledna 2014

 

Valérie Zawadská. Klikni pro větší obrázek v novém okně.
Valérie  Zawadská  a  její  život v Cehnicích.
 
Propůjčila  svůj  hlas  Claudii  Cardinalové ve
filmu    Tenkrát   na   Západě,   nejrůznějším
postavám    ve   filmech   a   seriálech.   Za
mistrovskou  práci  v  dabingu získala Valérie
  Zawadská   mnohá   ocenění.   Nesčetně   rolí   ztvárnila   nejen   na
  divadelních  jevištích,  ale  i ve filmech a televizních seriálech. Hodně
  času teď tráví na jihu Čech.
   
  I   když   sama   říká,  že  se  v  mnohých  seriálech  jen  mihla,  její
  charismatickou   tvář   diváci   rozhodně  nepřehlédnou.  Dvacet  let
  pracuje  na  volné  noze,  věnuje  se  rodině,  ale nezapomíná ani na
  přátele  ve  svém  druhém  domově v Cehnicích na Strakonicku, kde
  tráví  s  rodinou  volné  chvíle.  Se  smyslem pro humor a srdečností
  sobě vlastní odpovídala na otázky v prostředí místní hospůdky.
   
  Proslýchá se, že jste v Cehnicích častěji než v Praze. Je to pravda?
  Samozřejmě že jsem převážně v Praze, protože veškerá moje práce je
  vázaná hlavně na ni. I když od loňska jezdím také natáčet na Zlínsko
  do Napajedel  druhou  řadu  seriálu  Znamení  koně, jehož první řadu
  uvedla  Česká  televize  asi  před  třemi  lety. Tady na chalupě jsme
  osmým rokem a cítím, že jsem tu doma.
   
  K  domu  patří  také  zahrada.  Péče  o ni dá od jara do podzimu jistě
  hodně práce…
  Chalupaření jsem kdysi brala tak z gruntu, že jsem byla přesvědčená,
  že za každý víkend musím stihnout úplně všechno. Dneska už ale vím,
  že stačí, když udělám, co stihnu. Řekla jsem si, že se neztrhám.
   
  Pocházíte z Moravy – co vás na jih Čech přivedlo?
  Chalupu jsme s partnerem hledali v jižních Čechách záměrně. Jedním
  z  hlavních  důvodů  bylo  to, že  partner  má ve Vimperku maminku
  a  sestru, tak abychom  jim  byli blíž. A druhým důvodem je fakt, že
  milujeme   Šumavu   a  jsme  rádi,  že  jsme  alespoň  na  jejím  kraji.
  Přestože celá republika je nádherná, Šumava dostala přednost.
   
  Čím si vás získaly právě Cehnice?
  Podvědomě jsem si  říkala, že  mám  ráda sluníčko, teplo, a tak chci
  někam na jih, abych byla tomu moři blíž. A tady máme moře rybníků,
  občas  moře  komárů,  ale  mám tady hlavně moře kamarádů, což je
  moc dobře.
   
  Určitě jste si ale vybírali z mnoha lokalit.
  Muž  hledal  na  internetu a byli jsme se na několika místech podívat.
  Když jsme přišli sem, věděli jsme, že je to ono. Vešli jsme obrovskou
  branou  na  veliký dvůr  a  v  tu chvíli jsem si řekla: Já to tady nějak
  znám.   Původní   majitelé   jsou   starší   lidé  a  chtěli  to prodat a
  přestěhovat se do menšího, proto jsme neváhali. Během dvou měsíců
  jsme  všechno domluvili, zaplatili  a  převedli. A pak nastala ta pravá
  bitva   o   to,   jak  předělat  chalupu  a  zahradu  k  obrazu svému.
  Samozřejmě  to  bude  ještě  trvat  dlouho,  než  se  nám  všechno
  povede dokončit, ale už máme asi dvě třetiny za sebou.
   
  Hrajete  v divadle, natáčíte seriály, dabujete, pracujete v rozhlase a
  účastníte se charitativních akcí. Najdete vůbec čas na chalupaření?
  Mám  vždycky  skoro  celé  prázdniny  volné.  Někdy mám jen nějaký
  dlouhodobý  dabing  nebo  natáčení  seriálu.  I  o prázdninách  hraju
  divadlo  na  nějakých festivalech, ale většinou jsem minimálně měsíc
  a půl tady s klukama. Naštěstí se tady zatím cítí dobře a nechtějí od
  nás  nikam – jednomu  je patnáct, druhému osmnáct a půl. Zatím to
  tady  s  námi  kluky  baví,  protože  muzicírují  a  mají tady pro sebe
  prostor.  Nemůžu  si  stěžovat.  Prostě  se  tady cítíme všichni jako
  doma.
   
  Jdou synové ve stopách rodičů? Láká je hudba nebo divadlo?
  Herecká  dráha  je  zatím  neláká, ale říkám si, že je to jenom dobře.
  Nicméně  uvidíme.  Mladší  syn  studuje  na  gymnáziu  s  rozšířenou
  hudební  výchovou,  mají  tam  pěvecký  sbor,  dramatický kroužek.
  Zatím  oba  „šmrdlaj“  na  kytaru.  Dokonce  si  už na základní škole
  založili  malou  kapelu. Starší syn studuje na  konzervatoři klasickou
  kytaru  a  bude  v  tomto  školním  roce  maturovat. Spolupracuje s
  tatínkem (hudebník Roman  Kříž, pozn. red.), takže se už hudebně podílel
  i na jeho albu. A co bude dál, to opravdu teprve uvidíme.
   
 
Zkoušeli jste pořádat nějaký koncert?
Letos  tu  měla  jedna  kamarádka  paní starostky ze
Sedlic   oslavu   druhých   pětadvacetin.  Působí  ve
svazku  obcí a seznámily jsme se tak, že mě pozvala
na    krajkářský   festival   do   Sedlic,   abych   tam
zarecitovala.  Byla  tady  za mnou na chalupě a kluci
zrovna  zkoušeli.  Ukázalo se, že je veliká rockerka a
moc se jí to líbilo. Kluci si už na základní škole založili

Valérie Zawadská. Klikni pro větší obrázek v novém okně.

  malou rockovou kapelu, a tak se jich ptala, jestli by jí nechtěli zahrát
  na narozeninách. Zahráli a bylo to moc hezké.
   
  Zapojujete se často do dění ve vsi?
  Ano,   ráda.  Například  zdejší  praporečnice  sboru selské jízdy Jana
  Pichlíková  chová  závodní  koně  a narodilo se jim asi sedm hříbátek.
  Dohodli  jsme se, že uspořádáme, podobně jako bývá vítání občánků,
  křest  hříbat.  Udělali  jsme  to tady na návsi u kapličky a půl hodiny
  poté tu bylo v informačním centru Devět králů vítání občánků a bylo
  to  všechno  dojemné a nádherné. Sama jsem z vesnice a tady jsou
  hodně  příjemní  lidé. Navíc tahle obec má velice šikovnou starostku
  Helenu  Sosnovou.  Vyhráli  tady  celorepublikovou  soutěž  Zelenou
  stuhu za tojak se starají všichni nejen o zeleňOcenění si rozhodně
  zaslouží.  Mám  radost,  že sem patřím a můžu příležitostně pomáhat
  tímco umím. Díky starostce jsem byla třeba několikrát také přizvána
  na akce  svazku měst a obcí, kterými provázím nebo na nich recituji.
  Dělám  to  opravdu ráda. Rozhodně nejsem žádná namyšlená hvězda
  z Prahy.
   
  Sousedské vztahy tedy přerostly do přátelství?
  Samozřejmě. A  k tomu patří nejen oslavy, ale i smutné situace. Vloni
  1. dubna  odešel v osmdesáti letech muž kamarádky Marušky a ta mě
  požádala, jestli bych mu nezarecitovala na pohřbu. A já si vzpomněla,
  jak  mi  odešla  maminka  v  šedesáti  a  půl letech,  ještě  mladá, na
  rakovinu,  a  jak  jsem  se  s  rozloučila a zarecitovala jí na pohřbu.
  Protože   byl   Pepíček   úžasný   člověk,   přednesla   jsem  takovou
  kamarádskou řeč, a protože mám ráda poezii Jana Skácela a Oldřicha
  Mikoláška,   vybrala  jsem  Skácelovu  báseň  Poděkujme  jak  děti za
  jablkoBylo to milé a dojemné rozloučení. Úplně mě dojalo, když jsme
  se  šly  podívat  s  Maruškou  na  rakev, jak  se v ní Pepíček usmíval.
  Skutečně, to  není lež. I rozloučení může být hezké, i když je hrozně
  smutné.
   
  Jak vaše vytížení zvládá rodina?
  Partner  se opravdu stará, pomáhá, vaří, když nemůžu sama. Ale mě
  vlastně tohle tempo baví.
   
  Recept na dobré partnerství?
  Trpělivost,  tolerance, taktizování?  Důvěra.  Nikdo na to nemůže mít
  recept.  Každý  se  musí poprat  se  životem sám. Vzpomínám na hru,
  kterou napsal na motivy Dekameronu Aleš Fuchs a ve které jsem hrála
  v divadle Rokoko. Měla jsem tam větu: „Člověk je sám, sám se narodí,
  sám taky umře, vše ostatní jsou jenom pentle.“ A to se mi moc líbí…
   
  Vraťme  se  na  začátek  vaší herecké profese. Co vás k ní přivedlo?
  Chtěla jste být už jako malá herečkou?
  Vyrůstala  jsem  na  dědině  jako  každé jiné dítě. Musela jsem doma
  pomáhat,  zvládala jsem jak školu, tak kroužky. Ráda jsem recitovala
  a  pak jsem chodila do dramatického kroužku. Nikdo z naší rodiny ale
  nikdy komediantem nebyl. Alespoň o tom nevím, i když nedávno jsem
  měla  v  Praze  premiéru  a  tam nám  scénu  a  kostýmy navrhovala
  Agnieszka  Pátá  a  ta mi na mobilu ukázala fotku se slovy: „Počkej,
  v Polsku je herečka Magda Zawadská.“
   
  Patří do rodiny?
  Tátovi  dva  bratři kdysi odešli ze Slovenska do Polska a pak se tam
  oženili   a   usadili.  Není  tedy  vyloučené,  že  je  to moje vzdálená
  sestřenice.  Ti,  kteří pamatují polský velkofilm Pan Wołodyjowski, si
  možná vzpomenou na roli Bašky, kterou tam právě Magda Zawadská
  hrála. Mám zafixované, jak jí tam Wołodyjowski říká: „Baška, ovladaj
  še…“  Tenkrát  jsem  nevěděla,  kdo  ji hraje, a teď si říkám, že je to
  možná  moje příbuzná. Agnieszka mi řekla, že si to dá za úkol a zjistí
  mi to.
   
  V čem právě hrajete?
  Hrajeme  teď  krásnou  hru  Mobil  story.  Pavel  Nový  a  já ve dvou
  monodramatech,  která  jsou  propojená  tematicky.  Jsou tam lidské
  osudy,   které   zažívá   mnoho  lidí  kolem  nás  v  různých životních
  situacích.   Třeba   se  brzy  potkáme  v  některém  divadle  v jižních
  Čechách. Přijdete se podívat?
   
  Ráda. Co seriály? Ve kterých se teď budete objevovat?
  Občas se projdu jako inspektorka ministerstva školství v seriálu Gympl
  na  Nově.  Vloni jsem před prázdninami také pro Novu začala točit v
  seriálu  Pan  Máma, kde hlavní roli hraje Milan Štaindler. Je to trošku
  drsnější  humor,  ale mám ho ráda. Tam jsem říkala panu režisérovi,
  jestli bych nemohla změnit image. Odvedli do kadeřnictví a dostala
  jsem blonďatou paruku. Je to trošku na hraně, ale líbí se mi to.
   
  Na začátku jste zmínila seriál o koních…
  Po třech letech získala Česká televize znovu peníze na pokračování
  seriálu  Znamení  koně.  Hraju s Oldou Navrátilem bezdětné manžele,
  kteří pracují na Slunečné hoře. Jsem ráda, že tvůrci naše role trošku
  rozšířili.  Točíme  na Zlínsku v Napajedlích v hřebčíně. Jsem unavená
  z  cestování,  protože  D1 je v takovém stavu, v jakém je, ale je to
  pro  mě  obrovská  radost  a  nádherná  práce  s  režisérem, kolegy,
  celým štábem.
   
  Jezdíte na koni?
  Vrátím  se ještě k Janě Pichlíkové z Cehnic, se kterou jsme se bavily
  o tom, že naučí jezdit na koni. Jednou před Silvestrem jsem přijela
  na  chalupu a na dvoře stál krásný kůň. Jana se do mě hned pustila,
  ať zahodím tašky a že jedeme. Protesty, že jsem unavená, mi nebyly
  nic platné. Pomohla mi do sedla a odvedla mě jako královnu na místo,
  kde  místní  zrovna  slavili a chtěli, abych se k nim přidala. Tak jsem
  legraci nezkazila a svou roli královny na koni zahrála. Od té doby ale
  na to, abych se učila jezdit na koni, ani nebyl čas.
   
  Kdy se na televizní seriál o koních mohou diváci těšit?
  První  řadu  seriálu  jsme  točili  asi dva a půl roku a byla to obrovská
  práce,  než bylo vše sestřihané a uvedené do finální podoby. Proto si
  netroufám  ani  odhadnout,  jak  dlouho to  bude  trvat tentokrát. Do
  roka a do dne?
   
  Váš  hlas znají  diváci  z  mnoha  rolí  v  zahraničních  seriálech nebo
  filmech. Na které ráda vzpomínáte?
  Dabing  je  kapitola  sama  pro sebe. Dabuji role v několika seriálech.
  Některé  jsou hodně dlouhodobé. Ale některé stále v televizi opakují,
  protože se na to lidé pořád rádi dívají. Za všechny uvedu třeba seriál
  Ženatý  se  závazky,  který jsem  natáčela  asi před sedmnácti lety.
  Ráda  vzpomínám  na  film  Tenkrát na Západě,  kde  jsem namluvila
  Claudii  Cardinalovou. Ten  dávali po mnoha letech nedávno v České
  televizi.  Možná někdo neví, že  tenhle film předabovala znovu Nova,
  která  si  mě přizvala, abych opět dabovala Claudii Cardinalovou, ale
  v mužských rolích byly nějaké změny.
   
  Co všechno se v dabingu s odstupem času změnilo?
  Změnilo se především tempo. Rozdíl je například v tom, že před rokem
  1989  se  dělal dabing pouze pro televizi nebo pro kina a systém byl
  smyčkový. To znamenalo,  že  úpravce  –  překladatel filmu – musel
  připravit dialog, kdy jedna smyčka byly dvě až tři věty. Napřed jsme
  se  podívali,  jak  to  herci  ve  filmu dělají, pak jsme si to několikrát
  vyzkoušeli, abychom viděli, jestli jsme se neodchýlili od role, a režisér
  s  námi  při  tom  spolupracoval. Byli jsme ve studiu zároveň všichni,
  kterých  se  scéna  týkala.  Každý musel okamžitě na toho druhého
  reagovat.  Teprve  pak  se  to natočilo, někdy jsme dialogy zkoušeli
  třeba dvacetkrát, když to nešlo. Byla to tvrdá a poctivá práce najít
  nejoptimálnější  verzi,  která  byla  pro  danou situaci nejlepší. Dnes
  točím  sama, vůbec se nesejdu s hereckým partnerem. Každý z nás
  točí sám.
   
 
Valérie Zawadská.
To jde?
Máme představu o tom, čeho se scény týkají. Když
má  nastat dramatická scéna, která je vypjatá, tak
se  na ni dopředu i podíváme nebo režisér řekne, že
to  bude  o  tom  a  o  tom… Ale  většinou nasadím
sluchátka, poslouchám originál a jedu rovnou – čtu
  a hraju, jak nejlépe umím.
   
  Stává se, že se musí záznam smazat a přetočit?
  Samozřejmě,  stát se může cokoliv. Člověk může začít koktat, špatně
  se  nadechnout… To se pak musí začít znovu. Chceme a odvádíme to
  nejlepší, co v nás je.
   
  Občas zaslechnu poznámku, že šel dabing kvalitativně dolů.
  Také  jsem  takové  poznámky  slyšela. Ale  nesouhlasím. Lidé, které
  mám  kolem  sebe  a  které znám, jsou profesionálové a dělají dabing
  poctivě.  Všichni  se  snažíme, protože  je to naše vizitka. A nikdo by
  si   nechtěl   udělat   ostudu.  Záleží  na  tom,  zda  se  kritika  týká
  profesionálně  nadabovaných filmů  nebo  spíš výjimek, kde třeba zní
  po celou dobu jen jeden hlas. To není dabing, ale tlumočení textu.
   
  Se kterými kolegy se vám nejlépe spolupracovalo?
  Samozřejmě mě jako první napadne Miroslav Moravec, ale je spousta
  vynikajících kolegyň  a  kolegů, se kterými se dodnes ráda setkávám.
  Vynikající dabérka  je  třeba Martina Hudečková, z chlapů Jiří Plachý,
  Jaromír Meduna,  Jirka  Prager  a  další.  Nemůžu  zapomenout ani na
  úžasnou  Věru Galatíkovou,  která už bohužel není mezi námi. Dabing
  je  pro  mě  srdeční  záležitost. I  když se dnes při dabování s kolegy
  nepotkáme, sejdeme se pak aspoň třeba u kafíčka.
   
   
  - Stanislava Koblihová -
  Foto: Marek Podhora
 

>>

 
   
   
   
 
 

www.casopisbarbar.cz

 
 
 
 
 
 

Copyright © Valérie & R K K, Design by R K K.