Valérie Zawadská  
 
   Novinky
   Divadlo
   Film
   Televize
   Dabing
   Rozhlas
   Fotoalbum
   Životopis
   Kontakt
   Linky
   e-mail
   Zpět
   Home

 

 

logo V Z

Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

  Rozhovory:

Alarm revue 1/2012

 
 
 
 

 

 

  Hasičská uniforma tátovi slušela!
  Alarm revue 1/2012

 

Valérie. Klikni pro větší obrázek v novém okně.
Kdo  by  neznal  její  hlas,  který jako kdyby byl
zastřený   kouřem   od   cigarety?  Patří  mnoha
desítkám  postav  z filmů, které známe jak z kin,
tak  televizních  obrazovek.  Dabovala J. Collins,
Goldie  Hawnovou, Claudii Cardinálovou a mnoho
dalších,  více  či  méně  známých  hereček. Její
filmové   i  divadelní  role  (od  detektivek  přes
   pohádky  až  po  seriály)  se  počítají  na  desítky. K tomu práce pro
  rozhlas, moderování naživo při plesech a jiných akcích a když to vše
  sečteme,  začneme mít pocit, že den Valérie Zawadské musí mít více
  než  padesát  hodin. To vše ale ještě nevysvětluje, jaký má vztah k
  hasičům.
   
  Můj  tatínek  byl  (možná vlastně ještě je) v Loučné nad Desnou členem
  spolku  dobrovolných  hasičů.  Milovala  jsem  chvíle  když  si  oblékl
  uniformu.  Jemu slušely vždycky všechny uniformy a připadalo mi, že
  ta  hasičská  obzvlášť.  On  má  postavu  jako  dělanou do uniformy.
  Navíc  v  ní  umí  i  chodit.  Řekla bych, že se přímo nese. Byl pro mě
  pánbůh.  Já,  jen  co  jsem  odrostla  dětským  sandálkům,  jsem  se
  v  kroužku  naučila  tančit  a tak snad od svých čtrnácti let s tátou
  chodila  na  hasičské  bály.  Abych  si  prý  provětrala faldy. Byly to
  časy,  kdy  nikoho  ani  nenapadlo se starat, jestli je mi osmnáct let.
  Byl se mnou táta a to stačilo.
   
  Tatínkovi pochopitelně nestačilo být pouhým řadovým členem hasičů.
  Podílel  se vždycky i na organizování všeho, do čeho se hasiči pustili,
  ať  to  byly  akce  pro  děti,  merendy,  zábavy,  bály nebo soutěže.
  Nechyběla  jsem  nikdy  a nikde. Hasiči nám zase pomáhali v divadle,
  protože  divadlo  nemůže bez hasičů existovat, to prostě nejde. Bály
  s  tátou  hasičem  jsem nezřízeně milovala. Mít takového fešáka jako
  je  táta  za  partnera,  navíc  ještě  excelentního tanečníka, to budí
  i  závist.  Musím přiznat, že jsem při tanci ještě nepotkala tanečníka,
  který  by  se  mu  vyrovnal,  když  se mnou tančil polku, nebo valčík
  doleva.  Samozřejmě,  že  jsem  se občas tatínkovi v sále ztratila za
  kamarády  na nějakou tu štamprličku, nebo trochu piva. Moc jsem si
  ale dovolit nemohla. Byl tolerantní, ale odtud potud. Bál skončil a co
  bych  to  byla  zač, kdybych tátovi a ostatním hasičům nepomáhala
  s  úklidem  sálu. Mělo to svoji výhodu. Pracovité děvče vždycky rádi
  viděli  znovu. Táta  pochoval  dvě  manželky.  Nejmladší  dcera jeho
  druhé  manželky  má  dceru  Terezku  a  ta je v Loučné nad Desnou
  dobrovolnou  hasičkou  a  většinou  vítězí  na  okresních  soutěžích.
  Děsně mě to těší.
   
  Už se s tátou domlouváme, že jak bude Terezce čtrnáct, vezmeme ji
  v Loučné na hasičský bál, ale budeme ji oba hlídat. Já, abych se dala
  k  hasičům,  to nešlo. Je to děsně fyzicky náročná řehole, na kterou
  nemám.  Možná  se  mi  jednou podaří si nějakou hasičku zahrát, ale
  nevím,  nevím.  Asi  by mi chyběla fyzička. Možná šup do uniformy a
  odněkud  z  tepla  od  popelníku  a  cigaret udílet na dálku rozkazy a
  rozumy. To by mi šlo. Důležitá být umím.
   
  S  hasiči  se  ale  potkávám i při své profesi dost často. Hodně času
  trávím s kolegy na cestách po Čechách i na Moravě. Vozíme divadlo,
  kam  to  jenom jde. Samozřejmě, že v každém kulturním domě, nebo
  na  divadle  je  nedílnou  součástí  hasič, který dohlíží, aby se nedej
  bože   nemanipulovalo   na  jevišti  s  neohlášeným  a  tím  pádem  i
  nepovoleným  ohněm,  aby  se  když  tak  vykouřil  pouze nahlášený
  počet  cigaret  a  svítily jen požehnané svíčky. Občas se nám, tedy
  tomu,  kdo  představení  domlouvá,  povede,  že na tuto „drobnost“
  zapomene. Jenže z drobnosti může být veliký problém, hlavně pokud
  je  pan  hasič komisní a neoblomný. Někdy ta svíčka nebo cigareta v
  představení  hrají  dost  velikou  roli. Když jde o detektivku, může to
  být  role  rozhodující.  To  si pak užíváme a hledáme všechny možné
  cestičky  včetně  cukrbliků  (dámy)  a  výhrůžek  (pánové), jen aby
  povolil.   Musím   ale  přiznat,  že  jsme  ještě  nikdy  kvůli  hasičům
  představení  nerušili.  Já  operuji s tím, že můj táta je taky důsledný
  hasič, a ten že by určitě nějakou cestičku k řešení našel.
   
  Nezapomenu,  jak  jsme  asi  před  sedmi  lety jezdili s představením
  Druhá kapitola. Hráli jsme v něm: Martina Hudečková, David Prachař,
  David Matásek a já. V tomhle představení jsme měli všichni pánové i
  dámy   několik  rychlých  převleků.  Samozřejmě  jsou  převleky  tak
  rychlé, že kdybychom utíkali do šatny, tak než bychom se převlečení
  vrátili,  už by se hrálo o něčem jiném. Převleky se tedy odehrávaly v
  zákulisí hned u jeviště. Je zajímavé, že hasiči mají neomylně vždycky
  své stanoviště přesně tam, kde se převlékají dámy.
   
  Zvlášť  vytrvalý  byl hasič v jednom malém moravském městečku. On
  tam  má  své  stanoviště  a  to  nemůže opustit. No, někam jsem ho
  poslala.  Kam,  to  už  si  nepamatuji.  Pak jsem na něj chvíli šeptem
  ječela,  jestli  chce,  aby  ho v jeho věku klepla pepka, tak jen ať se
  dívá,  jak  se  Zawadská  převléká.  Trvalo  mu  to,  než  udělal  pár
  neochotných  kroků  za  jednu  kulisu  a šmíroval své stanoviště i se
  Zawadskou za rohem.
   
  Máme  už  několik let s manželem a dětmi chalupu v Cehnicích. Je to
  kousek od Strakonic. Jedna z našich prvních cest, když jsme poprvé
  do  Cehnic přijeli, byla do hospody. Kde jinde se seznámit s místními.
  Časem jsme zjistili, že snad úplně všichni od dědů přes chlapy, ženy,
  dívky,  mládence  až  po  děti,  jsou  hasiči. Nejúžasnější jsou místní
  hasičky.   Ať   se   vypraví  na  jakoukoli  soutěž,  vyhrají.  Majitelka
  hospody, nebo vlastně stánku, je samozřejmě také hasička, a tak se
  u  ní  konají  permanentní  oslavy  všech vítězství. Když se nějakým
  nedopatřením  stane,  že se vrátí ze soutěže „jen“ s druhým místem,
  zapíjí  se  žal.  Musím  se  ale  ke své hanbě přiznat, že jsem ještě v
  Cehnicích  nebyla  na  žádném hasičském bále. Vždycky bylo nějaké
  představení, ale určitě to napravím. Jak vidíte, k hasičům mám vztah
  více  než  kladný.  Je  ale něco, kdy bych se s nimi nechtěla potkat,
  a to je přímá akce. Je to hrůzná představa, že vám hoří střecha nad
  hlavou.  Nesmírně  je  mi  líto  těch,  které něco takového potkalo a
  vážím  si  všech,  kteří  takovým ubožákům pomáhají a dávají přitom
  všanc  své  zdraví i životy. Zažila jsem povodně. Naštěstí jsem jen z
  dálky  a  zprostředkovaně  viděla  námahu, úsilí a statečnost hasičů,
  záchranářů   a  všech  těch,  kteří  pomáhali.  Nevím,  jak  za  sebe
  i  ostatní  poděkovat, ale děkuji. Vím, že končím na trochu smutnější
  notu, ale  tak jde život. Věřím, že když se potkáme, uděláme všichni
  všechno pro to, aby nám bylo veselo. Za sebe to slibuji.
  Vaše Valérie
   
   
  Petr Zawadský na levé straně kabiny auta (má klobouk). Byl ve sboru jako řidič tehdy prvního zásahového vozidla TATRA 805.
   
  Dnešní technika SDH Loučná nad Desnou.
   
  Foto: archiv SDH Loučná nad Desnou
   
   
   
   

www.alarmrevue.cz

 
 
 
 
 

Copyright © Valérie & R K K, Design by R K K.