Vypadáte opravdu skvěle. Jak o sebe pečujete?
„Tu a tam zajdu na kosmetiku, aby mi nabarvili obočí a strhli knír. Pečuji o sebe nejvíc doma, kosmetiku navštěvuji sporadicky, přijde mi to jako ztráta času vůči rodině. Ale snažím se. Občas si plácnu nějakou pleťovou masku, zajdu na pedikúru, manikúru… Snažím se používat i jiné krémy než vepřové sádlo či indulonu, na které jsem byla doteď zvyklá.“ 

Právem se o vás mluví jako o královně českého dabingu. Jak na to reagujete?
„Je to hrozně hezké, ale…“

Ale?
„Ale možná, že toto spojení vzniklo tak nějak potažmo ještě před revolucí. Oprávněně nekorunovaným králem je podle mého názoru Miroslav Moravec. Výrazné, zapamatovatelné hlasy si lidé vybaví rychleji než ty běžnější. Mám spoustu kolegyň, které jsou opravdu vynikajícími dabérkami, ale nemají alt.“  

Vaše jméno se jistě často lidem vybaví s legendární Alexis Carrington. Nevadí vám to?
„Rozhodně ne. To byla pro mě první taková velká a výrazná dabingová role, kdy si diváci byli schopni zapamatovat, kdo dabuje tuhle potvoru. Byla to šťastná náhoda. Teď mimochodem opakují Ženatý se závazky. Peggy Bundová, moje oblíbenkyně. To byla náročná práce jako blázen, ale krásná.“

Hrajete v několika divadelních inscenacích, účinkujete v seriálu, dabujete a ještě k tomu vychováváte dva kluky. Jak to všechno stíháte?
„To se dá těžko popsat, protože někdy to vypadá, že jsem od rána do večera pryč, ale opak je pravdou. Tato práce je nárazová, a to hlavně kvůli tomu, že jsem takzvaně na volné noze. To se pak stane, že jako například v říjnu jsem měla 20 zájezdů a v listopadu 23. Někdy se s rodinou vidím víc a někdy míň, ale většinou se dá práce zkorigovat.“ 

Máte tedy jasně vyhraněné priority.
„Určitě. Samozřejmě práce, ale rodina je každopádně na prvním místě. To ani jinak nejde. Naštěstí mám chlapa, který to vše vnímá a chápe.“ 

Jak se na to dívají vaše děti, že je jejich maminka slavná herečka?
„Všechna sláva, polní tráva! Myslím, že moji práci vnímají naprosto v pohodě. Když byly menší, tak postupně vnímaly, že maminka hraje, dabuje a tak, ale rozhodně to nijak vášnivě neprožívají.“ 

Učíte se s nimi?
„No, učím… Oni jsou líní jako všichni chlapi. Tak především dbám na to, aby měli hotové úkoly, připravené tašky, cvičili na kytaru. Mám ráda, když cvičí, to si pak k nim lehnu na postel a poslouchám. To je pro mě odpočinek.“ 

Všimla jsem si, že svého partnera nazýváte »můj chlap«. Proč zrovna tak?
„No je to chlap. Můj muž.“

Svatbu neplánujete?
„Ne, já se nechci rozvádět.“ 

Kromě herectví se věnujete poezii. Píšete ji i sama, nebo jen přednášíte?
„Poezii jsem psávala kdysi jako puberťačka, dnes už ne. Myslím, že si to schovávám na nějakou dobu, která se údajně nazývá důchod. Někdy něco napíšu, ale jestli to bude zrovna poezie, to ještě nevím. Rozhodně ji ráda přednáším.“ 

Na co byste nás pozvala do divadla?
„Čtyři a půl roku hraji II. kapitolu nyní i v nově otevřeném Divadle Palace. Pak mám jednu inscenaci v Divadle Na Jezerce – představení Nadílka, a to je nádhera! Alkoholická baletka, úžasná věc. V Divadle Metro hraji krásnou hru Gustava Skáry Zkrocení aneb Shakespeare to psal pro mladší. Bohužel se hraje jen jednou za měsíc. No a Motýli – Vojta Kotek v hlavní roli. Divadlo Palace.“ 

Asi málokdo ví, že jste svého času spolupracovala s Karlovou univerzitou – ústavem jazykové a odborné přípravy.
„Ta spolupráce už skončila, protože moje velice dobrá přítelkyně Mgr. Hana Marešová po 15 letech už není ředitelkou. Odjela do Anglie, a tak ta spolupráce nějak vyšuměla.“

V čem spočívala vaše spolupráce?
„Jednou, dvakrát do roka se udělalo takové odpolední matiné, které zorganizovala paní ředitelka. Já jsem si připravila poezii, o které se domnívám, že patří k základním pilířům naší poezie. Chtěla jsem tak ukázat krásu českého jazyka. Bylo to krásné. Najednou máte v publiku Ukrajince, Španělku, Itala… A i když třeba nechápali slova, krásu jazyka ano.“ 

Jste workholik?
„Ne, to nejsem. Ale zase mám ráda, když je spousta akcí, práce. Teď mám půl hodiny na tohle, pak musím ještě někam zajít, mezitím udělám tamto… Když vím, že mám málo času, tak stihnu mnohem víc, než když mám celé dopoledne volné. To pak nevím, co mám dělat, většinou ale skončím s novinami v ruce a neudělám nic.“

Máte nějaké životní krédo?
„Všechno je otázka vnitřního rozhodnutí. Ale líbí se mi citáty, některé si píšu i do diáře. A před Vánoci mi jedna paní po nějaké besedě, když jsem se rozčilovala nad nějakou nespravedlností, řekla: »Nebojte, na každou svini se vaří voda.« To je nádhera!“