A potom musela někdy přijít ta první velká role...

Nevím, jestli byla první, ale určitě si vždycky vzpomenu na film Tenkrát na Západě a Krále Leara. Tehdy mi Olga Walló dala text a kazetu s nádherně zfilmovanou shakespearovou hrou, kde jsem měla dabovat jednu ze sester, a řekla: „Doma si to pusť na videu a nauč se to. Je to těžký text, ale ty to zvládneš. A tady máš ještě tu Cardinálku, Tenkrát na Západě, na to se dívat nemusíš, to znáš!“ Tiše jsem namítla, že nemám video ani televizi... (Naštěstí jsem zrovna dostala honorář za krásný film Lev s bílou hřívou a mohla si koupit první televizi a video, které slouží dodnes.) Když jsem se naučila roli Cordelie nazpaměť (ale vdova Jill Claudie Cardinálové se mi stejně líbila víc), přišla jsem do studia a začala pracovat. Poprvé jsem pochopila, že když budu dabovat tak krásnou roli, bude to stejné jako si ji zahrát na divadelním jevišti. Musím ale poděkovat především režisérovi K. M. Walló a jeho dceři Olze, kteří mě zpočátku museli vodit za ručičku světem dabingu, a dneska vím, že světem krásným.

Jak byste charakterizovala role, které jste dostávala v dabingu?

To diváci určitě vědí a režiséři taky - díky zabarvení svého hlasu dostávám role rasantnějších žen, živočišnějších, povětrnějších, trochu potvor.

Nabídl vám někdo úplně opačnou polohu?

Ano, a zase to byla Olga Walló, která mně svěřila roli v kresleném filmu Paříž, Paříž. Byla to sladká, něžná, naivní bílá kočička s tenoučkým hláskem. Když jsem film poprvé viděla, trochu jsem se vyděsila: na takovou roli přece nemám hlas! Ale režisérka mi řekla: „Buď útlá v pase!“ A tak když dnes slyším tato slova z dabingové režie, vím, že mám ubrat ze svého témbru, stavím se na špičky, abych byla vyšší a dokázala vytáhnout do výšky i hlas.

Určitě jste se v dabingu setkala i s králem českého dabingu Miroslavem Moravcem...

Mnohokrát, díky němu jsem se naučila i tzv. dýchat s dabovanou rolí. Když jsem přijela z chebského divadla, kde jsem byla několik let v angažmá, do Prahy, hledala jsem si cestičky, jak začít pracovat. A tenkrát jsem přišla i do dabingu, kde jsem potkala Mirka Moravce - měla jsem příšernou trému, klepala jsem se po těle i na hlasu. Mirek mě chytil za ruku a řekl: „Neboj se, když se ti smyčka nepovede, může se smazat. A jestli chceš dobře namluvit postavu, všimni si, jak dýchá, a dýchej s ní.“ Nevím, jestli je to návod, ale já se podle toho řídím a díky Mirkovi Moravcovi jsem poodhalila oponu dabingu. Dneska vím, že to je krásná práce, možná stejně krásná jako stát na jevišti divadla nebo před filmovou kamerou.

Doma máte tři chlapy - ten největší, váš muž Roman, váš hlas určitě v televizi pozná, ale co vaši dva malí synové?

Honzík je starší, je mu pět let, a už delší dobu můj hlas v televizi pozná. Románek si asi před třemi měsíci hrál u televize a najednou se zastavil, podíval se na obrazovku, kde slyšel můj hlas, podíval se na mě, chvilku si to srovnával v hlavičce a řekl: Mama! Třeba je to dobré znamení, že by kluci mohli být muzikální po tatínkovi. Oba jsou báječní raubíři a komedianti, kteří napodobují, co vidí kolem sebe, dělají nejrůznější opičky a je radost mít je kolem sebe. Asi jsem nebyla nikdy šťastnější.

Děti jste měla později, než bývá zvykem...

Dlouho jsem si říkala, že jsem možná už prošvihla tu správnou dobu, kdy mít děti a rodinu. Vždycky jsem ale věděla, že to nebude dřív, než potkám toho pravého, se kterým chci já, ale i on se mnou mít děti. Trvalo to dlouho, ale když jsem v Divadle ABC potkala Romana, věděla jsem, že právě takového muže jsem vždycky hledala. Jako mladá holka jsem byla divoká a žila naplno - divadlem, filmem, láskou i světem kolem sebe. A když přišel ten pravý, neváhala jsem ani minutu. Jsem temperamentní po rodičích a do všeho jdu naplno.

Tak jste vletěla i do světa herectví?

Určitě, ale to mě provázelo už od malička, ačkoli nikdo z naší rodiny divadelním světem poznamenán nebyl. Maminka mi jako dvanáctileté holce koupila předplatné do divadla, kam jsem později na gymnáziu utíkala ze školy a okouzleně sledovala všechny zkoušky. Byla jsem divadelní nadšenec, a když mě nepřijali na JAMU (prý proto, že jsem byla tlustá), šla jsem prosit do šumperského divadla o místo elévky. Skvělý pan ředitel mě opravdu přijal a já byla ochotná hrát všechno. O rok později (zhubla jsem skoro dvacet kilo) mě vzali na pražskou divadelní fakultu a já byla šťastná.

Zalitovala jste někdy svého rozhodnutí stát se herečkou?

Málokdy něčeho lituji. Když už se pro něco rozhodnu, udělám to, i když třeba samotná cesta není lehká a vede přes pár překážek.

Nemáte pocit, že vás minuly na jevišti role, které jste si chtěla zahrát?

Po Julii ani Ofélii jsem nikdy netoužila, zahrála jsem si řadu jiných nádherných rolí a věřím, že další na mě čekají. Mám veliké štěstí, že jsem našla takového chlapa a mám rodinu... Mohu pracovat a on na sebe vzal roli muže v domácnosti. Je s klukama, když odjíždím do dabingu nebo na divadelní zkoušku. Báječně si ti moji chlapi rozumí a já někdy jen okouzleně sleduji, jak jim to spolu ladí. Jsem klidná a šťastná. Vím, že v životě je DOMOV to nejdůležitější. Ten pocit se nedá popsat, jenom prožít.