Představuji si především dva partnery, kteří spolu chtějí mít děti, a pak ty děti, díky kterým je rodina celá.

Mám pomocníky, především svého muže a taky trochu Románka s Honzíkem. Před chvílí, když jsem volala domů, mladší syn Románek mi sdělil, že mají práci s Honzíkem, že uklízejí pokojíček. Snažíme se je také zapojovat do domácích prací. V zásadě u nás platí, že každý udělá to, co musí. O tom, jestli je to s nadšením větším nebo menším nebo občas s odporem, nepřemýšlím, to ponechám na fantazii čtenářů. Každopádně dělba práce u nás je. Ale jednou věcí jsem si stoprocentně jistá – můj muž se nikdy nebude hrnout do žehlení a já, pokud to nebude nutné, nikdy se nebudu cpát do zalívání květin, protože to je zase jeho parketa.

Mikrovlnka je, ale skončilo to jenom přihříváním. I když je kvalitní, tak v ní ani nevařím, ani nepeču. Myčku nemáme, protože není kam dát, a já si nádobí umyju raději sama. Robot nějaký máme, ale sníh do bábovky si raději ušlehám ručně. Je to takový zvyk a navíc celá rodina vidí, že maminka něco dělá.

Jsou dny, kdy mám na vaření chuť, čas a náladu a jsem schopná vařit od šesti hodin ráno. A klidně dělám tři druhy řízečků, cokoli, není problém ani upéct bábovku, když ji moji chlapi chtějí. Pomáhá mi Románek, a i když někdy spíš překáží, je to milá a vítaná pomoc. Někdy ale zažívám takový fofr, že přivítám, když si Honzík přeje k večeři jen krupičku a Románek se spokojí s chlebem s máslem a rajčetem. Někdy mě vaření unavuje a otravuje a někdy mě to baví jako každou z nás.

To mně zatím nehrozí. Románek i Honzík jedí zásadně jen to, co už vyzkoušel jejich tatínek. Zatím nijak neexperimentuju a zůstávám zhruba u deseti klasických jídel, která střídám. Tatínek je na svíčkovou, na pečené kuře a na guláš, na ptáčky. Všichni moji kluci také milují rajskou, špagety či buřtguláš. Ten umím. Já jsem na filátka s hranolky, i když jsou nezdravá.

Hodně. Hlavně tím, že po nich nic nechci, a když po nich náhodu něco chci, divím se, že oni pak nechtějí vyhovět.

To vědí velmi spolehlivě od nejmenšího po největšího – stačí, když se na maminku hezky podívají, pohladí, dají jí pusinku...

Ne. Dovedu si ji představit. Jednou jsem tak jela k moři a na letišti se zjistilo, že mám měsíc propadlý pas. Pak jsem mohla odjet až za tři týdny a to byl už konec září a byla zima. Lákalo by mě jet sama, ale na druhé straně mě také láká vzít konečně děti k moři.

Při spaní. Stává se, že je půl deváté večer, dočítám dětem pohádku, zavřu knížku, dám jim pusinku a usínám ještě s Románkem. Pak mě muž v jednu v noci vzbudí, jestli náhodou nepůjdu do ložnice.

Románek chodí do školky, Honzík je školák a někdy školní povinnosti dávají rodičům zabrat...

Se školou nemáme žádné trápení. Píšeme s Honzíkem úkoly, když mám práci, píše je s tatínkem. Matematika je věcí tatínka, čeština je na mně. Honzík se učí rychle. Básničku umí za deset minut, ráno mi ji zopakuje a přinese jedničku – zatím to takto jednoduše a neproblémově funguje. Nemůžu si stěžovat, naopak. Nedávno nám udělal velkou radost, když udělal zkoušky do třetí třídy s rozšířenou výukou angličtiny.

Přesně tak, vidím to. Probíráme s Honzíkem násobení a dělení, a když pak třeba před spaním z ničeho nic děláme tzv. přepadovku a zeptám se, kolik je dvakrát devět, dřív než se Honzík stačí nadechnout, Románek hlásí – “osmnáct”. Slyší, když se Honzík, učí a tak se vlastně učí také. Když se ho zeptám, co se pak bude učit v první třídě, když už to umí, ujišťuje mě, že se nemám bát.

Mnohokrát se jim to podařilo. Určitě mě ne zaskakují, ale spíš překvapují svým mudrlantstvím, tím, jak o věcech přemýšlí. Vždycky si ráda poslechnu jejich vysvětlení. A pak také přesně používají nebo lépe řečeno kopírují zlozvyky svých rodičů - naše gesta, intonace, formulace. Oba se v nich vidíme i slyšíme.

Volno patří hlavně sportu. Jezdíme na kole, ale Honzík je zahleděný do hokeje a do fotbalu a táhne s sebou Románka. Teď jim babička přivezla nové fotbalové dresy, takže jsou přímo říční. A když vytáhnou tatínka, třeba tři hodiny o nich nevím, protože lítají po hříšti a já si můžu číst. Aspoň na chvilku se věnuju sobě, ale i tak za mnou každou chvíli přiběhnou, protože chtějí napít nebo to či ono. Fotbal nehraju, ale když není zbytí a nemají brankáře, tak si do branky stoupnu a i hokejku umím držet. Ale jak říká Honzík, pravidlům nerozumím.