Královna českého dabingu Valérie Zawadská se nebojí žít (časopis Astro č.27, 2004)

Astro

 

Žiju samozřejmě tím, co je mi nejcennější a nejdražší, svými dětmi, svou rodinou - to je základ mého života. I když před dvanácti lety bych na otázku - jak žiju - odpovídala bezesporu úplně jinak. Neměla jsem tehdy ještě svou vlastní rodinu, byla jsem taková „ode zdi ke zdi“, všechno u mě běželo nadoraz. Ale léty, ne že by se člověk zrovna stával moudřejším, ale zkrátka zjistí, že všecko je vždycky jinak, a že bychom měli být rádi, že jsme zrovna tady a teď na tomto světě, kde jsme vlastně všichni jenom na návštěvě. A myslím, že na té návštěvě bychom se všichni měli chovat slušně. Někdo to umí, někdo ne“.

   

Takhle příjemně jsme s herečkou Valérií Zawadskou jedno čtvrteční dopoledne začaly náš rozhovor. Mělo to však háček. Paní Valérie měla, jak mi sdělila, den ve znamení rozhovorů. Není divu. Dobře vypadající herečka v nejlepších letech, maminka dvou krásných kluků a majitelka zajímavého hlasu, který jí zajistil již šesté vítězství  v anketě TýTý, je zkrátka na roztrhání. 

Superzážitek z poslední doby

   Teď mám jeden čerstvý superzážitek  z oslav ke Dni matek. Ve školce, kam chodí můj mladší syn, měli vystoupení pro maminky, rodiče, babičky a tetičky. Byli jsme pozváni, muž vzal kameru, takže máme všechno natočené. Synek dokázal čtrnáct dní nebo tři neděle, po které to zkoušeli, mít zamčenou pusu a neprozradit, že bude recitovat a povede vystoupení celé školky - zkrátka neřekl ani slovíčko o tom, jakou "důležitou roli" bude on sám hrát v celém tom krásném vystoupení! To mě moc potěšilo. Jsem už starší matka, jak se říká "ve středním věku". Jsem zkrátka už v tom věku, že když vidím své dítě, jak něco hezkého ukazuje nebo předvádí, jsem schopna se nádherně a radostně rozplakat.

Valérie Zawadská

Žiju svou prací a blíží se prázdniny!

   Samozřejmě, že převážně žiju prací. Děláme zrovna rozhovor v době, kdy mě čeká poslední představení v sezóně a další budu mít až v září. Takže tři měsíce budu v podstatě bez divadla. Nestěžuji si, protože se blíží divadelní prázdniny, na které se vždycky těším. Člověk musí někde načerpat energii a novou sílu, těším se k moři, potom k sestře do Jeseníků i na houby na Šumavu. Těším se na všechno! Taky se těším, že se trochu vyspím, protože když je školní rok, mám denně budík nařízený na šestou hodinu. Stává se mi teď v posledních dvou třech měsících, že usínám s dětmi, když jim přečtu večer pohádku - resp. teď nečteme pohádku, ale Harryho Pottera na pokračování. Občas už mám večer tak vymluvená mluvidla, že si říkám, bůhví jestli ráno budu schopná mluvit v dabingu. Ale dá se to zvládnout.

Jak „snáším“ to, že jsem pošesté královnou dabingu

   Je to pro mě hrozně příjemné a milé, neumím to vyjádřit slovy. Moc mě hladí po srdíčku, že mi lidi pořád posílají své hlasy. Považuji to za ocenění od všech těch, pro které to člověk vlastně všechno dělá - tzn. od diváků, od posluchačů. Ptáte-li se, jak to „snáším“, což jste vystihla moc hezky, popíšu vám spíš pocit, který se mě zmocnil při posledním předávání cen Týtý letos 21. února. Když se blížilo vyhlašování cen dabérů, uvědomila jsem si, že mi srdce tluče nezvykle rychle a že mám příšernou trému, a že se hrozně bojím okamžiku, jestli tam padne moje nebo jiné jméno! Že vlastně mám strach, jak bych takovou situaci zvládla. Klaním se tudíž Jiřince Bohdalové, která po letech najednou dostala o maličko méně hlasů, než Libuška Šafránková, které to moc přeju. Jsou to dost nepopsatelné pocity a říkala jsem si ten večer, že někdy už to musí přijít. Naštěstí to nebylo letos, tak uvidíme, jestli příští rok. Třeba mě netrefí šlak!

Divadlo je základ mé práce

   Devátého března jsme měli premiéru hry Neila Simona „Druhá kapitola“ v režii Petra Hrušky, kde hraju s Martinou Hudečkovou, Davidem Prachařem a Davidem Matáskem. Jednou měsíčně hrajeme v Branickém divadle, jinak jezdíme po vlastech českých. Je to nádherná hra, která mi padla zrovna v mé věkové kategorii úžasně do noty. Pro mě je to o to milejší, že se po dvaadvaceti letech od absolutoria pracovně potkávám na divadelních prknech se svým spolužákem z DAMU Davidem Prachařem. S Martinou Hudečkovou se známe léta z dabingu, ale na jevišti spolu stojíme poprvé - úžasně se s ní zkoušelo a úžasně se s ní hraje. Jinak ještě hraju čtyři a půl roku v Divadle Ungelt ve hře „Jak vřaždili sestru Charlize“ s Alenou Vránovou a Terezou Brodskou a v divadle Rokoko jsme měli loni v listopadu premiéru jednoaktovky Woodyho Allena - „Životu nebezpečné akty“. Divadlo je základ mé práce, i když už deset let nejsem ve stálém angažmá. Vyhovuje mi to , protože se cítím podstatně svobodnější.

S filmováním je to slabší

   Bohužel, víme jak to chodí v naší české kotlině. Poslední pracovní příležitost ve filmu jsem dostala ve Snowboarďácích, kteří budou mít premiéru v listopadu, ale tam se opravdu jenom proběhnu jako kuchařka. Byla to hezká a příjemná zkušenost s mladými lidmi, kdy mi najednou „doklaplo“, že už opravdu nejsem nejmladší a jsem „zasloužilá“ matka dvou dětí! Jsem ráda, že mě oslovil mladší režisér, a že se mohu někde projít a prezentovat. V České televizi jsem  si s chutí zahrála také v jedné pohádce.

Tuším, že je něco mezi nebem a zemí  

   Když jsem v lednu a únoru zkoušela hru Neila Simona v Divadle Na prádle, potkala jsem se tam s Evou Elsnerovou, která mě přiměla, abych dala sobě a dětem vypracovat horoskop z data a hodiny narození. Jsem ale taková, že si celý život  říkám, že horoskopům a podobným věcem  nevěřím, ale nakonec jsem zjistila, že věřím. Tuším, že je něco mezi nebem a zemí, že je něco, co nám určuje život. Jen tak pro nic za nic na té návštěvě tady nejsme! Ne, že bych nad tím dumala dennodenně, ale vím, že z nějakého důvodu tady jsem! Když jsem dostala asi před třemi týdny plný sešit A5 popsaný numerologickým rozborem mého života, osudu i budoucnosti, přistupovala jsem k tomu s určitým nadhledem a lehkostí. Pak se ale stalo, že jsem se do textu tak začetla, až jsem musela uznat, že numeroložka, která tohle „spáchala“ má pravdu! Opravdu mě překvapilo, že je možné z těch čísel něco vyčíst. Takže pomalinku začínám na tyto věci věřit, ale nevyhledávám to. Zatím  jsem nevyhledala kartářku, ale mívám někdy takové nutkání, že bych se mohla od kartářky dozvědět o sobě a svých blízkých něco víc, co by mě možná zajímalo. Jinak jsem rozená ve znamení Panny a mám i její vlastnosti.

My dva jsme se asi měli potkat

   Kdybych nemohla dělat svoji profesi, nastal by u mě asi problém. Jsem člověk činorodý, který neustále něco potřebuje dělat a myslím si, že by mě vůbec neuspokojovalo, kdybych byla na mateřské dovolené. Vyřešili jsme to k oboustranné spokojenosti a na mateřské dovolené je můj životní partner. Vidíte , a to je další věc mezi nebem a zemí – myslím si, že my dva jsme se prostě měli potkat. 

Práce je pro mě závislostí!

   Neříkám, že bych byla zrovna workoholik, ale pracovat musím. Jsem už několik let na volné noze a když se mi stane, že nejsem nikde objednaná a mám čtyři pět dní volno, jsem z toho docela nervózní a už se těším na další práci. Vím, že domácnost čeká, že i tam přiložím ruku k dílu a vypulíruju šuplíky a aspoň jednou za rok umyju sbírku slonů. Ale v těch chvílích se mi do toho zrovna moc nechce! Taky se těším, až budou kluci trochu větší, že budu mít svůj oblíbený rituál a budu číst knížku až do rána, zajdu si do sauny, budu jezdit na kole - že děti nebudou tolik závislé na mně a já na nich.

Janáček se mi zaryl pod kůži

   Kdysi před lety mě režisér Jaromil Jireš obsadil do filmu Lev s bílou hřívou, kde v hlavní roli Leoše Janáčka vystupuje Luděk Munzar a já hraji operní pěvkyni Gabrielu Horváthovou. Líbí se mi jedna věta, kterou Janáček ve filmu pronesl, a hluboko se mi zaryla pod kůži: „Já věřím, věřím v matku přírodu!“ Myslím, že kdybych měla  vyjádřit v co věřím, ztotožnila bych se přímo s těmito Janáčkovými slovy.

S režisérem Karlem Weinlichem na besedě Ligy proti rakovině - klikni pro větší obrázek Valérie Zawadská žije nejen prací, ale hlavně svou rodinou - klikni pro větší obrázek
  S režisérem Karlem Weinlichem na besedě Ligy proti rakovině. Valérie Zawadská žije nejen prací, ale hlavně svou rodinou.

Čtenářům Astra

   Vzkazuji jim, ať se nebojí žít, protože život je krásný!

 

 

- Alena Součková -

Foto: autorka a archiv V. Zawadské

     

Zavřít okno.

     

Copyright © 2004 R K K & Valérie