Oficiální webové stránky Valérie Zawadské.

Za Valérií Zawadskou jsem se vypravila přes celou Prahu. A jela bych klidně mnohem dál. Protože povídání s touto nezaměnitelnou herečkou a skvělou dabérkou není práce, ale spíš terapie.

Po pravdě řečeno, takové příjemné setkání, kdy si dvě ženské nádherně poklábosí, má jednu malou nevýhodu: atmosféra se těžko převádí na papír.

Jak jste se vy, holka z hor, ocitla na tomto konci Prahy?
Za hlubokého Jindy jsem za tučný peníz získala na Smíchově byt 0+1 se společným záchodem na chodbě. Pro brikety jsem chodila dvaatřicet schodů do sklepa. Když jsem začala žít s Romanem a Honzík byl na cestě, byt jsme v rámci možností rekonstruovali. Přes dvanáct let jsem měla na bytovém odboru žádost o výměnu bytu čtvrté kategorie, abych jako umělecká pracovnice žila trochu důstojně a nemusela si ohřívat vodu a mýt se v lavóru. Když je člověk sám, vydrží všechno. Tenkrát jsem žila divadlem a tam jsem si mohla vyprat, vyžehlit. Celou tu dobu nebyl na obecním úřadě důvod věnovat se mé žádosti. A já jsem odmítala nosit jakékoliv obálky. Za co? Za to, že někdo dělá svou práci? Mám holt takový prapodivný smysl pro spravedlnost. Teprve když byly Honzíkovi necelé dva roky, něco se hnulo a úřad nám přiklepl magistrátní byt. Měli jsme na výběr ze dvou a tenhle se nám líbil. Není to žádný luxus, sídlištní 3+kk, ale my se umíme uskromnit.

Vím, že letošní léto trávíte převážně na chalupě, kterou jste na podzim koupili.
Já už jsem ale o chalupě řekla úplně všechno. Začnu zdánlivě zeširoka, ale nebojte se, doberu se k odpovědi na vaši otázku. Je to dvacet let, co jsem s Jaromilem Jirešem točila film Lev s bílou hřívou. Hrála jsem operní pěvkyni Gabrielu Horváthovou, která Janáčkovi zpívala první Kostelničku v Její pastorkyni. Proběhla mezi nimi nějaká avantýra, on tím byl vyhlášený. Janáčka hrál skvostně Luděk Munzar. Točili jsme jednu scénu za bouřky, kdy létaly hromy a blesky, v kostele svatého Michala na Malostranském náměstí. Procházeli jsme tou nádhernou chrámovou lodí a já jako Gabriela jsem se ho ptala, v co věří. On mi odpověděl: „Věřím v matku přírodu.“ S postupem let si uvědomuju, kolik je v tom pravdy. Kdyby nebylo matky přírody, nebylo by života. A právě na té chalupě, když s klukama sledujeme, jak nám roste hrášek, když si večer před spaním povídáme, se mi takové věci vybavují. Nepřemýšlím o tom od rána do večera, jenom si kladu otázky a ani na ně nehledám odpovědi. Vždyť mě znáte, strašně nerada filozofuju, ale děsně ráda kecám. Nedávno jsme spali poprvé s kluky pod stanem. Povídali jsme si právě o přírodě, o smyslu života ale i o tom, jestli je něco po něm. Po takovém povídání jsem já v dětství vždycky toužila. Možná nemít tu chalupu, ani bychom takovou chvilku neprožili. Novináři se mě vždycky ptají, jak zvládám profesi, děti, rodinu, domácnost. Jak? No normálně! Kdyby ženská tak nebyla uzpůsobená, tak to nezvládne. Tak to matka příroda zařídila. I když znám ženské, které to nezvládají. Třeba ani nechtějí, mají zkrátka takovou letoru. Ale já chci, kdybych nechtěla, nemám muže, nemám děti, nemám ani tu chalupu.

Žena, která toho hodně zvládla a ve všem vidí jen to lepší, je i Růžena Kudláčková ze seriálu Rodinná pouta. Co ji čeká dál?
Na schůzce se scenáristkami jsem se přihlásila a řekla jim: „Holky, já chci chlapa.“ Ať se vrátí Jarouš (hrál ho v několika dílech Vladimír Čech – pozn.red.), nebo kdokoli jinej, ale s větou: „Můj nebožtík Pepan vždycky říkával“, po které vysolím nějaké moudro, bych už si nevystačila. Scenáristky mi slíbily, že se mám na co těšit, že každá postava bude mít svůj příběh a jednou za x dílů bude jeden věnovaný jí. Tak jsem zvědavá a těším se, protože Růženu mám moc ráda.