hrají dobře na kytaru. Jediné, co našeho tatínka mrzí, je, že ani jeden z nich nechce chodit na zpěv, přestože mají oba skvělé hlasy. Ale nastupuje puberta, která jim nejspíš napovídá, že pro kluka zpívání přece není…

Takže oba zdědili hudební talent po tatínkovi, a co mají po mamince?
Hodně čtou, a to jsem opravdu ráda, protože tohle u kluků moc zvykem nebývá. Není nezvyklé najít je v posteli s knížkou… Já jsem přes písmenka a táta je přes muziku, i když písničky na dobrou noc jsme jim jako malým zpívávali oba. Ten starší se ale jednou vyjádřil jasně: „Maminko, ty už radši nezpívej!“ Což neznamená, že bych zpívala špatně, ale tatínek jim házel hitovky, zatímco maminka pěla klasické a dokonce i východňárské ukolébavky…

K herectví Honza s Romanem neinklinují?
Vždyť jsou to ještě děti! V jejich věku je přirozené, že jsou to pěkní komedianti, ale jestli někdy v životě budou stát na jevišti? Kdo ví. Když jsem jim nabídla, jestli chtějí zkusit dabovat nějaké dítě, tak vylítli: „To tedy ne!“ a tím to bylo uzavřené. U Honzíka je možné, že bude opravdu pokračovat ve studiu hry na kytaru, a Roman? Tomu je deset, takže ještě opravdu netuší, co z něj bude.

Kromě hudby a divadla - v čem jsou děti po vás a v čem po tatínkovi?
Po mně? Věřím, že vstřícní, citliví, vnímaví a optimističtí. A po tatínkovi mají specifický humor. „Co chcete k obědu?“ „Kočku s dárkem jsme už dlouho neměli!“ Překlad zní: čočku s párkem. Nebo převracejí slova - Románek odmalička vymýšlí nová slovíčka. Asi ve dvou letech pronesl: „Maminko, prosím tě, podej mi ten sůlek!“ Od té doby se u nás místo solnička říká sůlek. Nebo: „Jé, to je pěkná kůňovka!“ Překlad je: kůň. A nejlepší na tom je, že si naši kluci mezi s sebou vytvořili svůj vlastní jazyk, kterému my dospělí nerozumíme. Někdy je to protivné, jindy zase zábavné, ale rozhodně je to originální, nemyslíte?

Co škola, jak to klukům jde?
Oba chodí do základní školy s rozšířenou výukou jazyků, takže se učí anglicky a starší Honzík si přibral ještě němčinu. S ním jsme měli menší problémy s psaním. Je levák, a tak se s tím trochu pral. Roman měl zase potíže se čtením, ale zvládli jsme je. A když jim to v češtině nejde, tak nastoupí tvrdá ruka, což je u nás tatínek. Vezmou si sešity a píší diktáty. V matematice jsou oba výborní, to mají určitě po mně. Můj tatínek na to dbal: „Když tě vzbudím o půlnoci, tak násobilku budeš umět, jako když bičem mrská!“

Nakolik děti ovlivňuje to, že mají známé rodiče?
O tom, že jsme s jejich tátou známí, se vůbec nebavíme a domnívám se, že k tomu nedojde ani v budoucnu. Ve škole to nikdo neřeší, jejich kamarádi o tom snad ani neuvažují. Synům se líbí ale jedna věc: když dostávám pozvánky na filmové premiéry do kina. To se mnou ochotně jdou, ale plíží se při zdi - už asi pět let se nechtějí nechat vyfotit.

Proč se nechtějí nechat fotografovat? Někomu jinému by se to líbilo...
Nesnášejí pozornost, kterou jim fotografové věnují, připadají si pak jako cvičené opičky. Jsou to kluci - a navíc ve věku, kdy nechtějí být na očích. I proto jsou na fotce, kterou tady vidíte, mladší, než ve skutečnosti jsou.

měsíc dřív. Porod byl v pořádku, ale nakonec se doktoři rozhodli pro císařský řez. Dobře si pamatuji na anesteziologa, který mi dával epidurál; měl na očích lennonky se silnými skly, kterým já říkám zavařovačky, a já na něho: „Pane doktore, mohl byste ty svoje brýle trochu líp nasměrovat, abych viděla za tu plentu?“

A nasměroval je?
Víte, že to už si ani nepamatuji? Mám před očima krásného chlapečka, který se mi narodil, s malou jizvičkou na pravé tváři… Shodou okolností - za tři a půl roku, když jsem opět císařem rodila Románka, tentokrát v Motole, jsem měla taky moc šikovného a pohledného anesteziologa, a ten si zase všimnul, že všechno vidím v odrazu světel na stropě. Lékařku nabádal: „Mílo, strč tam ten zadek, ať tam nevidí!“ A odpověď zněla: „Já ho mám tak malej, že to stejně nepomůže!“ A já jsem opravdu viděla, jak mi nařízli břicho a vyndali druhého chlapečka.

Jak jste zvládala, se svou náročnou profesí, péči o dva malé kluky?
Úžasně! A víte proč? Díky tomu, že aniž bychom o tom nějak dlouze diskutovali, můj partner zůstal doma na mateřské dovolené. Problém ovšem nastal, když jsme šli na úřad zažádat o rodičovské přídavky. Na všech formulářích totiž bylo: matka, matka, matka… Ptám se: „Copak otec s tím nesouvisí?“ a místní úřednice nás přesvědčovala, že neexistuje, aby muž zůstal doma na mateřské. Takže deset měsíců jsme nedostali žádné přídavky, teprve po té době nějaká chytrá hlava přišla na to, že je to možné. A to už byl dávno na mateřské i Radek John! Zlata Adamovská porodila syna Péťu o tři a půl hodiny dříve než já Honzíka a ležely jsme na pokojích vedle sebe.

Přídavky jste neměla, to jste asi začala hned pracovat...
Deset dní po porodu jsem už dabovala v Dynastii Alexis. Vysílalo se, muselo se pokračovat, diváci by nepochopili, že jsem doma a kojím… Asi dvakrát mi muž přivezl do studia Honzíka na kojení, ale jinak mi režiséři vycházeli maximálně vstříc, jezdila jsem domů odkojit a pak zase zpátky. Všechno funguje, když se lidé dokáží domluvit.

Stihla jste si mateřství vůbec vychutnat, když jste pořád pracovala?
Zase úplně pořád jsem nepracovala. Ani bych si to nedovolila, protože když už jsem rodila ve ‚středním věku‘, dopřála si ten luxus a štěstí, že mám děti, tak jsem si to náležitě vychutnávala - i za cenu toho, že jsem někdy spala jen čtyři hodiny. Ale zase musím pochválit tatínka - když chlapeček plakal a maminka tloukla špačky o stůl, tak se postaral on. Báječně vařil, a dokonce vymyslel několik skvělých dětských receptů.

Prozradíte maminkám nějaký?
Jeho specialitou bylo rybí filé na másle, vařené brambory a jako příloha zcela netradičně špenát. Dodneška tohle jídlo vaříme a všem nám moc chutná.

Jste přísná a důsledná maminka?
Ani přísná, ani důsledná. Jak děti rostou, tak to vidím čím dál víc. Jsem ve výchovné mašinérii ten slabší článek. Když řekne chlap: „Bude to tak a tak,“ tak ho kluci poslechnou a platí to. Já se snažím o totéž, ale jak jsem nedůsledná, tak často marně. A taky mívám pocit, že jsem se klukům vždycky dostatečně nevěnovala a kvůli tomu se nechám snadněji ukecat. Stačí, když na mne upřou dva páry nevinných blankytně modrých očí a zaškemrají: „Maminečko, prosím, prosím, prosím…“ a dobře vědí, že mají vyhráno.

O co prosí desetiletý a třináctiletý kluk?
Tak třeba jestli si můžou hrát na počítači. Samozřejmě běžné je i: „Maminko, kup nám čokoládu nebo brambůrky,“ a já, přestože vím, že mají tendenci mít lehce nadváhu, a měla bych být tvrdá, jejich prosbám někdy zkrátka podlehnu.

Jsou kámoši?
No jéje! Bezmezně se milují, drží spolu. Vzápětí se ale klidně dokáží příšerně nenávidět. Vždycky si vzpomenu na svoje dětství a svoji sestru Aničku, která je starší jen o čtrnáct měsíců, jak jsme se dokázaly obrazně řečeno servat a pohádat. Ale jakmile od nás něco chtěli rodiče, tak jsme byly hned ty nejlepší kámošky. A to samé předvádějí Honzík s Romanem.

A udělali už někdy pořádnou lumpárnu?
To snad ani ne. To, že něco rozbijí nebo se jim něco nepovede, nepovažuji za lumpárnu. Ale jednou mne parádně vyděsili. Protože jsem sama z vesnice, tak chci, aby se i oni uměli postavit k práci a byli trošku fortelní, uměli naštípat dřevo, nařezat třísky, zatopit v kamnech, věděli, co je to lopata, krumpáč a rýč. Před třemi lety jsme si pořídili chalupu, takže se konečně z paneláku od počítače dostali k opravdovému životu. A jak si tak hráli na Pána Prstenů a potřebovali hůl, tak jsem je vyzvala, ať si ji vyrobí. I mne moji rodiče vedli k samostatnosti, takže jsem totéž očekávala od nich. „Tady máš klacek, sekyrku, nůž, ty to dokážeš, jen dej pozor, ať si nepřesekneš prst, hraješ přece na kytaru!“ řekla jsem Honzíkovi a ponechala ho jeho umu. Samozřejmě, že se sekl do prstu, jeli jsme okamžitě do Strakonic do nemocnice, kde mu to ošetřili, nakonec se nemuselo ani šít a ani kost nebyla naštípnutá. Umíte si ale představit, jak to v první chvíli vypadalo? Všude bylo, jak se říká, krve jako z vola!

To jste asi měla velký strach...
Ten mám vždycky, když jsou nemocní. Víte, co je to epiglotitis? Zduřená záklopka. Když byly Romanovi čtyři roky, byla jsem v Plzni na besedě ke Dni matek. Muž mi volal, že má asi angínu, že ráno musíme k paní doktorce. Do nemocnice jsme přijeli za pět minut dvanáct. JIPka, kapačky. Až po pěti hodinách, mi paní doktorka řekla, že je mimo nebezpečí. Teprve pak jsem dostala hysterický záchvat. Od té doby vím, že tou nemocí, která vypadá jako angína nebo laryngitida, nejsou ohroženy jen děti, ale i dospělí, a varuji před ní nejen maminky s malými dětmi. Pediatři říkají, že tato nemoc je jejich noční můrou…

Jaký mají kluci režim?
Vstáváme v sedm hodin, protože to do školy mají kousek, a tak večer musí v půl desáté, v zimě pak v devět hodin být v posteli. „Klidně si ještě čtěte, ale budete už pod peřinou!“ říkávám jim. Někdy ještě řádí, jindy jsou tiší jako pěna, až si myslím: „Copak zase provádějí?“ a pak jsem překvapená, když zjistím, že si čtou nebo poslouchají muziku. Ještě loni si pouštěli na dobrou noc pohádky, no uvidíme, jestli o ně letos budou mít zájem.

Začíná jim puberta, myslí na holky?
Holky? To je zatím jen v rovině pošťuchování od tatínka. Vím, jak mně to bylo nepříjemné, když do mne rýpali mí rodiče slovy: „Co kluci?“, takže já sama se nevyptávám. Až mi budou chtít kluci něco říct, tak mi to určitě řeknou sami.

Jsou tady asi zvyklí se vám svěřovat...
V tomhle je mladší Roman přístupnější a mne mrzí, že na něj nemám vždycky čas, protože musím běžet na tramvaj a jet do divadla, na zájezd nebo do studia. Tak se snažím urvat pár chvilek a večer si k nim lehnout do postele (ještě mne tam pustí!) a popovídat si o tom, co je trápí nebo o čem se mnou chtějí mluvit. Ale co je s podivem, je to, že mi oba dva vyprávějí své sny. To tedy frčí! Pak vymýšlíme, co by to mohlo znamenat a co to napovídá. Je to skvělá zábava.

V jakém znamení jsou narozeni? A věříte vůbec horoskopům?
Starší Honzík je Beran a mladší Roman Panna-Lev, jak říkám, protože každý kalendář ho řadí jinam. A je fakt, že je někdy přecitlivělý jako Panna a jindy rvavý jako Lev… Ale věřím na to jen částečně… no, uvidíme až povyrostou, jak se vybarví.

Pomáhají vám děti v domácnosti? Někdy si máma radši udělá všechno sama a doplatí na to pak partnerky jejích synů…
Byla by chyba nevést je k tomu. Ale jsme zase u toho - nejsem právě moc důsledná. Když je ale třeba, zapojí se celá rodina. Takže takové všelijaké luxování a vynášení odpadků je samozřejmostí, kluci si uklidí svůj pokoj. Bohužel jsem je ale zatím nenaučila, aby si rovnali prádlo ve skříňkách. Musím být na ně přísnější a víc je k tomu vést. Na chalupě je tátův opravdový parťák Honza, Romča většinou pomůže mně. Někdy dostanou kluci záchvat a umyjí nádobí, aby to prý ‚maminka nemusela dělat‘. Tak aspoň něco, že?

A když neposlechnou?
To je jednoduché - jeden z prvních úkonů, který jsem se s počítačem naučila, bylo jeho vypnutí. Což je někdy dostatečný trest. Fyzické tresty nepěstujeme, což neznamená, že někdy nepřiletí jedna takzvaná výchovná.

Mají vaše děti mobilní telefony, fenomén dneška?
Mají. A nejen proto, aby kluci byli pod kontrolou, ale také proto, abych byla dosažitelná, kdyby se jim něco stalo nebo měli nějaký problém a potřebovali pomoc.

A co sport?
Na plácku mezi paneláky si občas zahrají fotbal nebo v zimě hokej, někdy vytáhnou tátu, ale to je tak vše. Měli by se hýbat mnohem víc, dvě hodiny tělocviku týdně ve škole jsou směšné. Je to moje chyba, že jsem je ke sportu víc nevedla, ale jak to má dnešní pracující máma udělat? Jak je má vozit na tréninky? A ani finanční stránka není zanedbatelná. Rodiče, kteří zatnou zuby a tohle dokáží, obdivuju. Ale třeba ještě není pozdě… hned o tom začnu přemýšlet!