Krásné pocity jsou nesdělitelné.

Největším bohatstvím, které Valérie Zawadská dostala do vínku, je bezesporu její hlas. Už léta patří k absolutní špičce v dabování a díky divákům získala již šest zrcadel v anketě TýTý jako ocenění za její práci. Valérie je ale i milá společnice, která nám s úsměvem prozradila, že jí bude 19. září pětačtyřicet let.

Valérie, zdá se, že jste v nejlepších letech. Jak se cítíte?

Cítím se docela dobře. Mám dvě malé děti, hodného muže a práci, kterou mám ráda. Určitě bych se ale nechtěla dožít „ještě jednou tolik“. Zatímco nyní jsem svému okolí potřebná, v těch devadesáti letech bych už asi byla na obtíž.

Vypadáte moc dobře, ale přece jen se nabízí otázka, jak to udělat, aby to tak zůstalo. . .

Já přesně vím, co bych všechno měla. Moje kamarádka Hanička mi stále dokola opakuje: “Ty ale musíš chodit ke kosmetičce. A měla bys pravidelně zajít ke kadeřnici, na pedikúru, zacvičit si a . . . prostě mít čas sama na sebe.“ A já sama sobě kolikrát říkám: “Jo, holka, musíš akorát umřít. To je jediná jistota. Jinak to ostatní, co nechceš, tak ani nemusíš“. Ale je pravda, že bych s tím něco měla udělat.

Bez čeho byste se v životě neobešla?

Tak předně bez toho „života“. Nejdůležitější je pro mě muž a mí dva kluci. Románkovi je pět a Honzovi bude devět let. Dávají mi pochopitelně pořádně zabrat a ten život mi zpříjemňují a otravují zároveň. Ale jsem šťastná, že je mám.

Dokážete se dívat sama na sebe kriticky?

Poslední dobou se mi občas stává, že si před usnutím jen tak přemítám. Proč jsem zrovna dneska na ty děti tolik řvala, když moc dobře vím, že jsem vlastně křičela sama na sebe, protože se mi něco nepovedlo. Nebo proč jsem se vztekala na muže, když jsem byla vlastně naštvaná na svou vlastní neschopnost. Tyhle situace asi zná každý.

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste poznala svého muže-

My vlastně ani manželé nejsme. Žijeme jako druh a družka a říkáme si velmi milým spojením – životní partneři. Tak tedy můj životní partner se tehdy pohyboval v divadle ABC coby technikář. Nejvíce mě zaujal svýma nádhernýma modrýma očima. A také tím, že ač byla zima, měl na sobě krátké džíny a sandály bez ponožek. V ruce držel místo půllitru piva kytaru, věčně sedával v rohu a sám pro sebe si hrál...

To zní velice romanticky. Jak se vám ho podařilo získat?

Na podzim už budeme mít 10. výročí a já si čím dál víc uvědomuji, že i když nedokážu nijak zvlášť využívat „ženských vlastností“, tenkrát jsem to přesně tak dělala. V nestřeženém okamžiku jsem po něm házela pohledem. Občas jsem se vpíjela do jeho úžasných očí a pak jsem zase před ním utíkala, jak myš před kočkou. Zkrátka jsem byla klasická flirtovací baba. Nakonec jsem ho zvládla a on na oplátku „zvládl“ naše dva krásný kluky.

Jak trávíte s rodinou volný čas? Kam nejradši jezdíte?

My jsme taková divná rodina. Nemáme ani vlastní byt, ani barák nebo chatu. Dokonce ani auto ne, i když muž začíná uvažovat, že si udělá řidičák a nějaké si pořídíme. Já mám řidičský průkaz dvacet let, ale nikdo mě nedonutí řídit, protože se bojím. Naše výlety se tedy odehrávají v blízkém okolí. Než mi zemřela maminka, jezdili jsme do Beskyd. Teď už nám z Moravy zůstal jen tatínek a sestra v Jeseníkách. Na Šumavě máme babičku a dědu, ale bohužel bydlí v paneláku, takže tam jezdíme vždycky na pár dnů na houby. Ono jet z paneláku do paneláku na dovolenou není úplně to pravé. Těším se ale, že se letos podíváme k moři.

Máte nějaké koníčky? Sbíráte něco?

Valérie s Honzíkem a Románkem

Jaké asi můžete mít koníčky, když máte dvě malé děti? No ale snažím se. Občas s klukama čutnu do míče. Sem tam se projedu na koloběžce nebo sednu na stařičké kolo s beranama. Takže moje hlavní koníčky? To jsou mí dva koníčci! Dodnes ale sbírám slony a mám jich už dobrou tisícovku.možná přes,není čas na počítání…

Jaké domácí práce vás baví, a které naopak nemůžete vystát?

O mně je všeobecně známé, že ráda žehlím, protože si u toho odpočinu. Nevadí mi praní ani mytí nádobí. Nakonec i to luxování mám ráda, jelikož se ho většinou chopí muž. Zoufale ale nesnáším utírání prachu a čištění bot, hlavně těch dětských, které jsou stále zamazány od bahna.

Pár dnů po vašich narozeninách převezme vládu podzim. Máte ho ráda?

Když je babí léto a všechno září barvami, tak mám podzim moc ráda. Nesnáším ale plískanice, mlhy a vytrvalý déšť. Dovedete si asi představit, co obnáší narvat děti do pláštěnek a holinek, které hned za rohem vytrvale sundávají, protože takhle přece nemohou jít do školy. K tomu ještě dodávají mé oblíbené heslo: “Nejsme přece z cukru“, a radši zmoknou. Já se zase s nimi v obavách před nemocemi dohaduji. A to je občas docela dost náročné.

Většina lidí vás přece jen zná spíš podle hlasu. Dělá vám dobře, když vás lidé poznávají na ulici?

Zrovna dneska mě překvapila jedna paní prodavačka. Vybírala jsem si něco na sebe a ptala jsem se jí: “Neměla byste větší číslo? Přece jen nejsem úplně nejštíhlejší.“ Paní se na mě podívala a povídá: “Zavírám oči, přichází Alexis.“ Moc mě to potěšilo.

Co vás čeká v dohledné době po pracovní stránce?

Dabing a vlastně i herectví je takové služebné povolání, protože nikdy nevíte, kdy vám zavolají, že vás potřebují. V dohledné době mě čeká natáčení pohádky „O Drátaříkovi, který snědl hrušku moudrosti“ a také dabuji seriál „Pomsta“.

		*Jak budete slavit narozeniny? Jaký byste si přála dárek?* Abychom byli všichni zdraví.Nezní to banálně,je to mé největší přání.Když jsou kluci nemocní,jsem zoufalá ze své bezmocnosti. A růže mně vždycky potěší,jako přídavek. Kluci se těší na dětské šampaňské, kterého se nemohou nabažit.A já mám opravovačku v divadle Ungelt. Takže narozeniny oslavím prací,kterou mám ráda. Zkrátka krásné pocity, stejně jako bolest, jsou nesdělitelné. Když dostanu od pětiletého kluka obrázek s velikánským srdíčkem, které má uši, vlasy, nos, oči a usměvavou pusu s jedním zubem, tak co bych si mohla přát víc.











				Připravila: Šárka Jansová
				Foto : Eva Javůrková
				ILustrace : Ivana Šimůnková

Zavřít okno.